24 Cdo 2735/2025 – Nejvyšší soud

24 Cdo 2735/2025-479 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a JUDr. Davida Vláčila ve věci péče o nezletilého AAAAA (pseudonym), a nezletilou BBBBB (pseudonym), oba zastoupeni opatrovníkem Úřadem pro mezinárodněprávní ochranu dětí se sídlem v Brně, Kounicova č. 683/14, děti matky G. Š., zastoupené JUDr. Janem Březinou, Mlaw, advokátem se sídlem v Praze 1, V Jámě č. 699/1, a otce J. Š., zastoupeného JUDr. Kamilem Podroužkem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Orlické nábřeží č. 376/17, o úpravu poměrů k nezletilým dětem, vedené u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou pod sp. zn. 0 Nc 1606/2023, 4 P a Nc 159/2023, o dovolání otce proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. února 2025, č. j. 26 Co 301/2024-375, takto: I. Dovolání otce se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: 1. Otec se návrhem podaným dne 9. 5. 2023 u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou domáhal úpravy poměrů k nezletilým dětem pro dobu před a po rozvodu manželství otce s matkou nezletilých dětí. Otec uvedl, že nezletilé děti mají státní občanství České republiky i Ruské federace, stejně jako jejich matka, otec má občanství České republiky, že poslední společné bydliště nezletilých dětí bylo na adrese XY, a na adrese evidované jako trvalý pobyt nikdy nebydlely a nebydlí, že od podzimu 2022 matka otce výrazně omezila na jeho rodičovských právech faktickým pobytem s dětmi v Dubaji. 2. Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou (v pořadí již třetím) usnesením ze dne 11. 9. 2024, č. j. 0 Nc 1606/2023-320, 4 P a Nc 159/2023, zastavil řízení o návrhu otce na úpravu poměrů k nezletilým dětem (výrok I.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.). Z hlediska posouzení pravomoci (mezinárodní příslušnosti) českých soudů se soud prvního stupně předně zabýval otázkou bydliště nezletilých dětí v době zahájení řízení, tj. v květnu 2023. Na základě provedeného dokazování soud prvního stupně dospěl k závěru, že „původní rodinná domácnost byla založena v ČR na adrese XY“, přičemž trvalý pobyt dětí hlášený v Brně má pouze evidenční charakter a se skutečným bydlištěm nemá nic společného, že od listopadu 2022, s výjimkou Vánoc 2022, kdy se děti vrátily do ČR, a následně od počátku roku 2023 děti nepřetržitě pobývaly s matkou v Dubaji na základě pobytových víz, a tedy v době zahájení řízení, tj. 9. 5. 2023, „děti žily s matkou v Dubaji ve Spojených arabských emirátech“, a to „s úmyslem zde žít po předchozí dohodě rodičů“, která byla založena tím, že otec dne 18. 1. 2023 podepsal na úřadě - poté, co byl příslušným úředníkem poučen, zda věci rozumí - listinu, která děti opravňovala k dlouhodobému pobytu v Dubaji, a že „další pozdější přesuny matky s dětmi do Ruska jsou pro určení bydliště dětí v době zahájení řízení bezpředmětné“. K pravomoci (mezinárodní příslušnosti) českého soudu poté soud prvního stupně s ohledem na bydliště dětí v době zahájení řízení ve Spojených arabských emirátech uzavřel, že z důvodu, že mezi ČR a Spojenými arabskými emiráty není žádná dvojstranná mezinárodní smlouva a Spojené arabské emiráty nejsou signatáři Haagské úmluvy z roku 1996, „je třeba aplikovat čl. 14 Nařízení Rady (EU) č. 2019/1111 a opřít se o § 56 zákona o mezinárodním právu soukromém, který umožňuje založit pravomoc českých soudů z titulu českého občanství dětí“; že je však v dané věci „další mezinárodní prvek“, neboť matka dne 5. 5. 2023 zahájila svým návrhem opatrovnické řízení v téže věci a se stejnými účastníky také u Ljublinského obvodního soudu v Moskvě, a vzhledem k tomu, že obě děti mají české i ruské státní občanství, je případná pravomoc založená dle čl. 1 mezinárodní smlouvy mezi ČSSR a SSSR na straně českého soudu i na straně ruského soudu, a že si ruský soud již posoudil svou pravomoc sám, věcí se zabýval a také meritorně rozhodl dne 6. 5. 2024. Soud prvního stupně tedy dovodil, že nebylo-li bydliště dětí v době zahájení řízení na území ČR ani Ruské federace, „je vyloučena aplikace čl. 30 mezinárodní smlouvy“, a jestliže děti žily v době zahájení řízení v Dubaji, „je v otázce litispendence třeba vycházet z čl. 18 mezinárodní smlouvy“, a vzhledem k tomu, že soud prvního stupně zahájil řízení až 9. 5. 2023 oproti Ljublinskému obvodnímu soudu v Moskvě, který zahájil řízení již 5. 5. 2023, „je pro soud prvního stupně dána překážka litispendence“, a proto je nezbytné řízení před soudem prvního stupně zastavit. Nadto poukázal na ustanovení § 56 zákona o mezinárodním právu soukromém, dle kterého český soud nemusí řízení zahájit, stačí-li k ochraně práv a zájmů státního občana České republiky opatření učiněná v cizině, a to v projednávaném případě meritorní rozhodnutí ruského soudu. 3. K odvolání otce Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 17. 2. 2025, č. j. 26 Co 301/2024-375, potvrdil usnesení soudu prvního stupně (výrok I.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o bydlišti dětí ke dni zahájení řízení v Dubaji ve Spojených arabských emirátech, a to bez ohledu na následný přesun matky s dětmi do Ruské federace, když „pro posouzení mezinárodní příslušnosti (pravomoci) českých soudů věc projednat a rozhodnout je rozhodné posouzení otázky bydliště nezletilých dětí ke dni zahájení řízení“. Vzhledem k tomu, že nezletilé děti jsou občany České republiky i Ruské federace, u soudu Ruské federace bylo zahájeno k návrhu matky řízení dříve, bylo již i meritorně rozhodnuto - i odvolacím soudem (a ruské soudy tak dospěly k závěru o své pravomoci se věcí zabývat), odvolací soud uzavřel, že v dané věci „není splněna podmínka mezinárodní příslušnosti (pravomoci) českých soudů“ a s poukazem na čl. 18 mezinárodní smlouvy je na místě řízení zastavit – byť s ohledem na rozhodnutí ruské odvolací instance po vydání v této věci odvoláním napadeného usnesení soudu prvního stupně již pro překážku věci pravomocně rozhodnuté ve smyslu § 159a odst. 4 o. s. ř.“. Odvolací soud k námitkám otce také doplnil, že nelze přehlédnout, že rozhodnutím soudů Ruské federace byl upraven styk otce s nezletilými dětmi a byly zvažovány oprávněné zájmy nezletilých dětí. 4. Proti tomuto usnesení podal otec dovolání. Předně má za to, že i přes poučení odvolacím soudem o nepřípustnosti dovolání proti výše označenému usnesení odvolacího soudu je jeho dovolání - s poukazem na judikaturu Nejvyššího soudu - přípustné a vzhledem k tomu také včasně podané, neboť se v této věci jedná o řešení otázky vyplývající z aplikace procesního práva, byla-li soudy nesprávně právně posouzena „zejména, nikoliv však výlučně, otázka příslušnosti Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou (obecně českého soudu) k rozhodování v této věci“, je-li právní názor v projednávané věci v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu i Ústavního soudu z důvodu, že „změna bydliště učiněna jednostranně jedním z rodičů nemůže být vnímána jako důvod k přenesení místní příslušnosti z důvodu změny bydliště dítěte“. Dovolatel zpochybňuje závěr soudů v projednávaném případě stran posouzení jeho prohlášení ze dne 18. 1. 2023, s tím, že „jeho vůlí nikdy nebylo a obsahem prohlášení ani není udělení souhlasu s trvalým žitím dětí mimo území ČR“, že s ohledem na tvrzení matky v rámci řízení u Ljublinského obvodního soudu v Moskvě, že bude trvale žít i s dětmi v Ruské federaci, byla Dubaj zjevně účelovou přechodnou destinací, nadto že „o konání řízení před ruským soudem dovolatel vůbec nevěděl a ruský soud mu po celou dobu řízení ničeho nedoručoval“, že ruský soud v rámci řízení „vůbec nebral v potaz a nerespektoval existenci Smlouvy o právní pomoci“ a „nezkoumal, zda jsou děti v Ruské federaci po právu, tj. na základě souhlasné volby obou rodičů“, že „ucelená řada důkazů jednoznačně dokládá trvalé žití dětí v době zahájení řízení v České republice“, a proto české soudy „měly v daném případě aplikovat čl. 30 Smlouvy o právní pomoci“, jež „má aplikační přednost před obecným ustanovením čl. 18 Smlouvy o právní pomoci“. Dovolatel také stran otázky bydliště nezletilých dětí namítá, že již Nejvyšší soud v rozhodnutích např. sp. zn. 30 Cdo 1050/2016 nebo sp. zn. 30 Cdo 444/2004 judikoval možnost existence vícero bydlišť vedle sebe, a proto soudům v projednávané věci vytýká, že nevzaly v potaz možnost existence dvou bydlišť dětí. Dovolatel tedy shrnuje, že závěr soudů o výchozím stavu, tedy o otázce místa trvalého žití dětí, je nesprávný, a z toho důvodu jsou nesprávné i právní závěry soudů v projednávané věci o aplikovatelném ustanovení Smlouvy o právní pomoci a závěry o překážce litispendence, resp. rei iudicatae, a proto navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 5. Matka navrhuje dovolání otce odmítnout jednak z důvodu jeho nepřípustnosti dle § 238 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu a opožděnosti, bylo