24 Cdo 2798/2023 — Nejvyšší soud

24 Cdo 2798/2023 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:25. 9. 2024 Spisová značka:24 Cdo 2798/2023 ECLI:ECLI:CZ:NS:2024:24.CDO.2798.2023.3 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Zajištění závazku převodem práva Dotčené předpisy:§ 2040 předpisu č. 89/2012 Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:24. 10. 2024 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 24 Cdo 2798/2023-293 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobkyně B TIME CZ s. r. o., sídlem v Praze 5, Na Bělidle 64/3, IČO 05379181, zastoupené Mgr. Janem Mrázkem, advokátem se sídlem v Praze 3, Roháčova 1095/77, proti žalovaným 1) L. B., zastoupené Mgr. Martinem Kornelem, Ph.D., advokátem, sídlem v Ostravě, Zámecká 488/20, a 2) G. B., zastoupenému JUDr. Martinem Solilem, advokátem, sídlem v Praze 4, Na strži 2102/61, o nahrazení souhlasu s vydáním předmětu úschovy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 12 C 147/2020, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. dubna 2023, č. j. 19 Co 69/2023-238, takto o: I. Dovolání žalovaných se odmítají. II. Žalovaní jsou povinni zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně na náhradě nákladů řízení částku 2 178 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta Mgr. Jana Mrázka. Odůvodnění: 1. Usnesením státního zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 3 ze dne 31. 8. 2020, č. j. 1 ZN 881/2020-34, byl „automobil Mercedes Benz CLA 220 D, reg. zn. XY, VIN: XY“, složen do úschovy soudu vedené Obvodním soudem pro Prahu 3 pod sp. zn. 13 Sd 14/2020. 2. Žalobou ze dne 22.10.2020 se žalobkyně domáhala vydání rozsudku, kterým by soud uložil žalovaným povinnost souhlasit s vydáním vozidla Mercedes Benz CLA 220 D, reg. zn. XY, VIN: XY, včetně 1 ks klíče k vozidlu a dokladů k vozidlu – TP č. XY, OTP XY, žalobkyni. 3. Obvodní soud pro Prahu 3 rozsudkem ze dne 30. 11. 2022, č. j. 12 C 147/2020-191, nahradil souhlas žalovaných 1) a 2) s vydáním vozidla Mercedes Benz CLA 220 D, reg. zn. XY, VIN: XY, včetně 1 ks klíče k vozidlu a dokladů k vozidlu – TP č. XY, OTP XY, žalobci a nepřiznal žalobkyni právo na náhradu nákladů řízení. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. 4. 2023, č. j. 19 Co 69/2023-238, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, změnil nákladový výrok a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. 4. Odvolací soud ve svém rozhodnutí shrnul tvrzení a stanoviska obou stran. Vozidlo bylo zajištěno v rámci trestního řízení, v němž bylo rozhodnuto o uložení vozidla do soudní úschovy. Žalobkyně požádala o vydání vozidla ze soudní úschovy, s čímž nesouhlasili oba žalovaní. Svůj návrh žalobkyně odůvodnila zejména tím, že mezi ní a žalovaným 2) byla dne 17. 9. 2019 uzavřena kupní smlouva s právem zpětné koupě, na jejímž základě žalobkyně získala vlastnictví k předmětnému vozidlu a žalovaný 2) možnost vozidlo odkoupit zpět ve lhůtě a za cenu ve smlouvě stanovenou. Žalovaný 2) nicméně využil možnosti prodloužit lhůtu pro zpětnou koupi vozidla uhrazením rezervačního poplatku pouze dvakrát, pročež následně již vozidlo zůstalo majetkem žalobkyně. Přestože však žalovaný 2) věděl, že již vlastníkem vozidla není a pouze si jej pronajímá, nechal vlastnické právo k vozidlu převést na žalovanou 1). Žalovaná 1) navíc ani nemohla k vozidlu nabýt vlastnictví v dobré víře, neboť proti žalovanému 2) bylo ohledně předmětného vozidla a nakládání s ním vedeno trestní stíhání pro přečin zpronevěry. Ve vztahu k podmínkám smlouvy ze dne 17. 9. 2019 žalobkyně rovněž upozornila, že s žalovaným 2) dříve uzavřela dvě další obdobné kupní smlouvy s právem zpětné koupě a rezervačním poplatkem (na hodinky značky Rolex ve dnech 18. 6. 2019 a 8. 7. 2019), a žalovanému 2) tedy veškeré smluvní podmínky již byly známy. Žalobkyně má proto za to, že vlastnické právo k vozidlu řádně nabyla. Jednání žalobkyně a žalovaného 2) směřovalo k realizaci zápůjčky zajištěné zajišťovacím převodem vlastnického práva k předmětnému vozidlu. Žalovaní neprokázali tvrzené důvody neplatnosti smlouvy. Žalobkyně naopak prokázala vlastnictví k vozidlu. Žalovaná 1) navrhla žalobu zamítnout, protože kupní smlouva uzavřená mezi žalobkyní a žalovaným 2) je neplatná a byla zastřeným právní jednání. Fakticky se jednalo o smlouvu, jejímž předmětem bylo poskytnutí finančních prostředků za úrok (označený jako rezervační poplatek). Doplnila, že smluvený úrok ve výši 72 % lze mít za lichvářský a žalovaný 2) navíc smlouvu uzavřel v tísni, s nedostatečným porozuměním textu z důvodu neznalosti českého jazyka. Žalovaný 2) nikdy neměl vůli vozidlo prodat, chtěl pouze získat finanční prostředky. Žalovaná 1) doplnila, že smlouva obsahuje zákonem zakázané ujednání o propadné zástavě a pro případ, že by soud neuznal neplatnost kupní smlouvy uzavřené mezi žalobkyní a žalovaným 2), namítla, že smlouva pozbyla účinnosti, neboť k předmětnému vozidlu bylo před uzavřením předmětné smlouvy platně zřízeno předkupní právo, které bylo realizováno dne 13. 1. 2020. Žalovaný 2) namítal nedostatek své pasivní legitimace ve sporu, neboť nežádal vydání vozidla, jehož vlastníkem je žalovaná 1). Dle obou žalovaných nemůže být předmětná smlouva hodnocena jako smlouva o zajišťovacím převodu práva, ale jako neplatná zástavní smlouva. 5. Dále odvolací soud shrnul odůvodnění soudu prvního stupně tak, že tento soud vázán právním názorem odvolacího soudu vysloveným v předchozím zrušovacím usnesení vyšel z toho, že oba žalovaní jsou pasivně věcně legitimováni v daném sporu a projev vůle žalobkyně a žalovaného 2) směřoval k uzavření smlouvy o poskytnutí finančních prostředků zajištěné smlouvou o zajišťovacím převodu práva podle § 2040 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále také jen „o. z“). Smlouvu ze dne 17. 9. 2019 soud prvého stupně posoudil jako platnou smlouvu o zápůjčce, na jejímž základě byla žalobkyní žalovanému 2) poskytnuta finanční částka 415 000 Kč, kterou se žalovaný 2) spolu s úrokem v celkové výši 25 000 Kč zavázal vrátit do 17. 10. 2019. Svůj závěr o platnosti uvedené smlouvy prvostupňový soud odůvodnil zejména tím, že úrok za měsíc zápůjčky ve výši 6,025 % není možno označit za lichevní, a ujednání účastníků o rezervačním poplatku je nutné posoudit jako smluvní pokutu za pozdní úhradu poskytnuté zápůjčky, která není nepřiměřená. Nedůvodnou pak soud prvního stupně shledal námitku žalovaných týkající se hrubého nepoměru vzájemného plnění a poukázal v této souvislosti na závěr znaleckého posudku ohledně ceny předmětného vozidla. Tvrzení, že smlouva byla uzavřena adhezním způsobem, označil prvostupňový soud za vyvrácené. Podobně ve věci ani nebylo shledáno, že by ze strany žalobkyně došlo ke zneužití nezkušenosti, rozumové slabosti, rozrušení nebo lehkomyslnosti žalovaného 2) a žalovaným se rovněž nepodařilo prokázat, že by žalovaný 2), dlouholetý podnikatel, předmětnou smlouvu uzavřel ve finanční tísni. Žalovaná 1) mu základní parametry a obsah smlouvy přeložila a vysvětlila, žalovaný 2) navíc s žalobkyní již v minulosti uzavřel dvě další zcela obdobné smlouvy. Vzhledem k tomu, že soud prvého stupně shledal platnou smlouvu o zápůjčce, dospěl k závěru, že platně byl sjednán také zajišťovací převod práva dle § 2040 o. z. Rozvazovací podmínka zajišťovacího převodu práva přitom nebyla ve sjednaných lhůtách a stanoveným způsobem naplněna, pročež se dočasný převod práva stal převodem trvalým a žalobkyně se stala vlastníkem předmětného vozidla. Žalovaný 2) současně ani po poučení prvostupňovým soudem neprokázal, že by částku ve výši 440 000 Kč uhradil (tj. že by rozvazovací podmínku splnil). Ani žalované 1) se nepodařilo prokázat, že by vlastnické právo k předmětnému vozidlu mohla nabýt v dobré víře. Z provedeného dokazování naopak jednoznačně vyplynulo, že žalovaná 1) věděla, že vlastnické právo k předmětnému vozidlu bylo předmětem zajišťovacího institutu. Navíc žalovaná 1) dle vlastního vyjádření „všechno se žalovaným 2) vyřizovala a všechno pro něj zajišťovala“, a to včetně návštěv banky, obchodního jednání apod., a musela tedy mít minimálně podezření, zda transakce neprobíhá v rozporu s platnými právními předpisy. 6. Své vlastní rozhodnutí odůvodnil odvolací soud tím, že soud prvního stupně dospěl na podkladě provedeného dokazování ke správnému závěru ohledně uzavření smlouvy o zápůjčce a o zajišťovacím převodu práva. Odvolací soud se ztotožnil i se závěrem, že rozvazovací podmínka zajišťovacího převodu práva nebyla ve sjednaných lhůtách a stanoveným způsobem naplněna, pročež se dočasný převod práva stal převodem trvalým a žalobkyně se stala vlastníkem předmětného vozi