24 Cdo 2882/2022 – Nejvyšší soud

24 Cdo 2882/2022-659 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Davida Vláčila ve věci pozůstalosti po K. H., zemřelém dne 13. července 2014, posledně bytem v XY, za účasti 1) J. H., narozené dne XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Vojtěchem Veverkou, advokátem se sídlem v Kladně, Hajnova č. 40, 2) M. S., narozené dne XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Michalem Holanem, advokátem se sídlem v Praze 10, Na Šafránce č. 1771/17, 3) K. K., narozené dne XY, bytem v XY, a 4) O. S., narozeného dne XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Petrem Karhanem, advokátem se sídlem v Praze 5, Anny Rybníčkové č. 2613/5, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 31 D 590/2014, o dovolání J. H. proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 24. srpna 2021, č. j. 24 Co 160/2021-605, ve znění opravných usnesení ze dne 14. července 2022, č. j. 24 Co 160/2021-642, a ze dne 31. srpna 2022, č. j. 24 Co 160/2021-652, takto: I. Dovolatelce J. H. se přiznává osvobození od soudních poplatků za dovolání. II. Dovolání se zamítá. Odůvodnění: Okresní soud v Kladně usnesením ze dne 31. 7. 2014, č. j. 31 D 590/2014-3, zahájil řízení o pozůstalosti po K. H., zemřelém dne 13. 7. 2014 (dále též jen „zůstavitel“), a usnesením z téhož dne č. j. 31 D 590/2014-4, pověřil provedením úkonů v řízení o pozůstalosti po K. H. soudní komisařku JUDr. Bohumilu Račokovou, notářku se sídlem v Kladně. Okresní soud v Kladně usnesením ze dne 2. 3. 2021, č. j. 31 D 590/2014-520, rozhodl, že jako s účastníky řízení bude dále jednáno s pozůstalou manželkou J. H., jakožto zákonnou dědičkou v první třídě dědiců s právem na jednu třetinu pozůstalosti, s pozůstalou dcerou M. S., jakožto zákonnou dědičkou v první třídě dědiců s právem na jednu třetinu pozůstalosti, a s pozůstalou dcerou K. K., jakožto zákonnou dědičkou v první třídě dědiců s právem na jednu třetinu pozůstalosti (výrok I.), současně rozhodl, že se účast pozůstalého vnuka O. S., jakožto nepominutelného dědice s právem na povinný díl z pozůstalosti, ukončuje (výrok II.) a že O. S. nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.). K odvolání J. H. a K. K. Krajský soud v Praze usnesením ze dne 24. 8. 2021, č. j. 24 Co 160/2021-605, změnil usnesení soudu prvního stupně ve výroku I. tak, že jako s účastníky řízení bude nadále jednáno s J. H., M. S. a K. K., ve výroku II. a III. usnesení potvrdil a rozhodl, že O. S. nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vycházel ze zjištění, že zůstavitel nezanechal žádné pořízení pro případ smrti, že jako dědici ze zákonné posloupnosti v první třídě dědiců přicházely v úvahu manželka zůstavitele J. H. a dcery M. S. a K. K., že po vyrozumění o dědickém právu a poučení podle ustanovení § 164 z. ř. s. (včetně poučení o možnosti a náležitostech odmítnutí dědictví a lhůtě, ve které může dědic dědictví odmítnout), k čemuž došlo při jednání u soudní komisařky dne 8. 10. 2015, pozůstalá manželka neučinila žádný úkon, který by směřoval k odmítnutí dědictví, zatímco pozůstalé dcery požádaly o poskytnutí zákonné lhůty jednoho měsíce pro případné odmítnutí dědictví, dne 3. 11. 2015 pak požádaly, aby jim lhůta k odmítnutí dědictví byla prodloužena o jeden měsíc, že o této žádosti soud prvního stupně nerozhodl a že M. S. podáním doručeným dne 24. 11. 2015 soudní komisařce výslovně dědictví odmítla bez jakýchkoli omezení a K. K. podáním doručeným dne 30. 11. 2015 soudní komisařce odmítla dědictví s výhradou povinného dílu. Na základě těchto zjištění odvolací soud uzavřel, že pokud o žádosti M. S. a K. K. o prodloužení lhůty k případnému odmítnutí dědictví nebylo soudem rozhodnuto, uplynutím zákonné jednoměsíční lhůty nastaly účinky uvedené v ustanovení § 1487 odst. 2 o. z., tj. že právo dědictví odmítnout zaniká, a proto platí, že dědic dědictví neodmítl. Poukázal především na to, že lhůta k odmítnutí dědictví stanovená v § 1487 o. z. je lhůtou hmotněprávní, vyvolává závažné hmotněprávní účinky, a i když může být soudem v řízení o pozůstalosti prodloužena, neztrácí svůj hmotněprávní charakter, proto případné prodloužení této lhůty musí být činěno výslovně (formou usnesení) a takovým způsobem, aby bylo nepochybné, kterým okamžikem tato lhůta končí; účinné prodloužení lhůty tedy není možné ze strany soudu „mlčky“, jen tím, že soud bez jakéhokoli úkonu fakticky vyčká nějaké další delší doby, s níž sám spojí účinky prodloužení lhůty k odmítnutí dědictví; takový postup by byl zcela v rozporu se smyslem lhůty stanovené v ustanovení § 1487 o. z. a v rozporu s požadavkem právní jistoty. Proti usnesení odvolacího soudu podala J. H. dovolání. Jako důvod uvedla, že odvolací soud při aplikaci ustanovení § 1487 o. z. učinil nesprávný hmotněprávní názor o otázkách, zda může být lhůta pro odmítnutí dědictví prodloužena jinak, než vydáním usnesení, a zda i přes neformální sdělení mimo jednání, že lhůta pro odmítnutí dědictví byla prodloužena, zaniklo právo dědictví odmítnout uplynutím původní lhůty. Sama nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že k prodloužení lhůty k odmítnutí dědictví může dojít jen formou usnesení soudu, neboť to nestanoví ani ustanovení § 1487 odst. 1 věta třetí o. z., ani ustanovení § 164 a § 165 z. ř. s., povinná forma usnesení je zákonem výslovně stanovena pouze pro vyrozumění dědice o právu dědictví odmítnout. Proto trvá na své námitce, že „doslovný, výsostně gramatický a extenzivní výklad odvolacího soudu lze považovat za přepjatý formalismus“. Poukazuje na to, že v usnesení ze dne 2. 10. 2020 (které později odvolací soud zrušil) soud prvního stupně konstatoval, že při jednání dne 3. 11. 2015 bylo vyhověno žádosti účastnic o prodloužení lhůty k odmítnutí dědictví o 1 měsíc, přičemž v této lhůtě obě pozůstalé dcery dědictví odmítly. To, že o tomto rozhodnutí neučinil soud prvního stupně ve spise žádnou poznámku, nezapracoval je do protokolu o jednání, ani je písemně nevyhotovil, lze podle jejího názoru považovat za administrativní vadu. Nestanoví-li však zákon žádnou formu pro prodloužení lhůty pro odmítnutí dědictví, je třeba s ohledem na princip důvěry účastníka v úkony soudu ponechat právě na dědickém soudu, aby tuto formu zvolil vhodným způsobem, a „pokud dědický soud zvolí formu neformálního sdělení, o jehož obsahu však vzhledem k jeho rozhodnutí není pochyb (když dědický soud sám prodloužení lhůty ve svém rozhodnutí přiznává), pak tato volba formy nečiní lhůtu neprodlouženou“. Jakýkoli jiný výklad by znamenal, že je zcela pošlapána důvěra účastníka v soudní moc, která sama přiznává, že jeho žádosti vyhověla, a přesto po pěti letech činí závěr, že lhůta prodloužena nebyla, a to jen z důvodu nedodržení formy. Za ex post zjištěné pochybení soudu se dovolatelka (vycházejíc již několik let z toho, že je jedinou dědičkou a v řízení je již řešena jen otázka povinného dílu) cítí sankcionována a z tohoto pohledu dostává podle ní řešení předkládané právní otázky ústavněprávní rozměr. Protože rozhodnutí odvolacího spočívá na nesprávném právním posouzení řešené otázky, navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu i rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Současně navrhuje, aby dovolací soud odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, neboť „pokud by soudní komisař v řízení o pozůstalosti postupoval důsledně podle tohoto pravomocného rozhodnutí odvolacího soudu předtím, než dovolací soud rozhodne o dovolání pozůstalé manželky, mohlo by dojít v řízení o pozůstalosti ke krokům, které by v případě zrušení napadeného rozhodnutí mohly pozbýt smyslu“. M. S. ve vyjádření k dovolání uvedla, že odvolací soud vyložil předmětné otázky plně v souladu s platným hmotným právem. Neztotožňuje se s názorem dovolatelky, že by snad bylo možné prodloužit zákonnou lhůtu pro odmítnutí dědictví jinak, než rozhodnutím soudu, tedy „neformálně“. Z ustanovení § 1487 o. z. je zřejmé, že k účinnému prodloužení lhůty dané občanským zákoníkem může dojít jen výslovným rozhodnutím soudu, z něhož bude možné jednoznačně dovodit, na jak dlouhou dobu byla lhůta prodloužena a kdy končí. Nic takového ale v projednávané věci nenastalo. Poukazuje také na to, že se odvolací soud nezabýval účinností odmítnutí dědictví ve smyslu ustanovení § 1489 o. z. v souvislosti s jejím jednáním s dovolatelkou a její dcerou K. K. o uzavření smlouvy o výpůjčce bytové jednotky č. XY k. ú. XY, která je předmětem pozůstalosti, a kde dovolatelka bydlí. Zdůrazňuje také, že pro případné prodloužení lhůty pro odmítnutí dědictví vyžaduje zákonná úprava důležitý důvod a ten v dané věci nebyl. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu je tak správné a i ústavně konformní, proto navrhuje, aby dovolání J. H. bylo odmítnuto, případně zamítnuto. Poté, co byla usnesením Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2022, č. j. 24 Cdo 1350/2022-632, vyzvána k zaplacení soudního poplatku z dovolání, dovolatelka požádala o osvobození od soudního poplatku za dovolání. Na návrh může předseda senátu přiznat účas