24 Cdo 2911/2022 — Nejvyšší soud

24 Cdo 2911/2022 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:24. 11. 2022 Spisová značka:24 Cdo 2911/2022 ECLI:ECLI:CZ:NS:2022:24.CDO.2911.2022.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Poplatky soudní Dotčené předpisy:§ 13 odst. 2 předpisu č. 549/1991 Sb. § 9 předpisu č. 549/1991 Sb. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:12. 2. 2023 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 24 Cdo 2911/2022-1824 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Davida Vláčila ve věci posuzované J. Ch., narozené dne XY, zemřelé dne 3. října 2022, naposledy bytem v Domově seniorů Nové Strašecí se sídlem v Novém Strašecí, Křivoklátská č. 417, zastoupené Z. Ch., advokátkou se sídlem v XY, jako procesní opatrovnicí, za účasti 1) J. Ch., narozené dne XY, bytem v XY, a 2) V. CH., narozeného dne XY, bytem v XY, zastoupeného JUDr. Vojtěchem Veverkou, advokátem se sídlem v Kladně, Hajnova č. 40, o zrušení opatrovnické rady a o jmenování osoby vykonávající působnost opatrovnické rady, vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 0 P 137/2009, o dovolání V. Ch. proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 25. června 2020, č. j. 24 Co 78/2020-1529, takto: I. Dovolání V. Ch. se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Okresní soud v Rakovníku usnesením ze dne 17. 12. 2019, č. j. 0 P 137/2009-1436, zastavil řízení o dovolání V. Ch. proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 26. 3. 2016, č. j. 24 Co 42, 43/2019-1271 (výrok I.) a rozhodl, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.). V odůvodnění uvedl, že „usnesení s výzvou k zaplacení soudního poplatku bylo dovolateli doručeno dne 28. 8. 2019“, že „vzhledem k tomu, že v důsledku administrativního pochybení nebyl dovolateli připojen tiskopis k vylepení kolků, vyzval soud dovolatele znovu usnesením ze dne 18. 11. 2019, č. j. 0 P 137/2009-1359, kdy lhůtu k zaplacení stanovil v trvání 15 dnů“, že „z úředního záznamu ve spise č. l. 1435 vyplývá, že ke dni 10. 12. 2019, tj. ani po marném uplynutí posledně uvedené lhůty nebyl soudní poplatek ve výši 4 000 Kč dovolatelem zaplacen“, že „dovolatel sice předložil ústřižek poštovní poukázky na č. l. 1336, z další poštovní poukázky na č. l. 1340 spisu však vyplývá, že platba adresovaná zdejšímu soudu nebyla provedena“, že „skutečnost, že zdejší soud platbu dovolatele na soudní poplatek neobdržel, vyplývá rovněž ze sdělení dovolatele ze dne 7. 10. 2019 (č. l. 1369 spisu)“ a že „platbu v kolcích, ke které byl dovolatel vyzván, tento rovněž neučinil“. Důvodem zastavení řízení tedy bylo nezaplacení soudního poplatku z dovolání proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 26. března 2016, č. j. 24 Co 42, 43/2019-1271, ve výši 4 000 Kč, k jehož úhradě byl V. Ch. vyzván soudem prvního stupně. K odvolání V. Ch. Krajský soud v Praze usnesením ze dne 25. 6. 2020, č. j. 24 Co 78/2020-1529, potvrdil usnesení soudu prvního stupně (výrok I.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.). V odůvodnění vytkl soudu prvního stupně, že tento „správně doručoval výzvu k zaplacení soudního poplatku až v případě výzvy vydané dne 18. 11. 2019 jako usnesení pod č. j. 0 P 137/2009-1359“ a že „až tato výzva byla řádně doručena právnímu zástupci dovolatele“, jelikož „předchozí výzvy k zaplacení soudního poplatku (respektive opakovanou výzvu) doručoval účastníku řízení přímo osobně, přestože účastník řízení byl zastoupen právním zástupcem, a proto měl soud postupovat podle § 50b odst. 1 o. s. ř. a písemnost doručit jeho zástupci“. Dále odvolací soud konstatoval, že „v této výzvě (pozn. usnesení č. j. 0 P 137/2009-1359) byl dovolatel vyzván k dodatečnému zaplacení soudního poplatku ve lhůtě, která odpovídá ustanovení § 9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích“, že „soud určil také správnou výši soudního poplatku“, že „dovolatel byl řádně poučen ve smyslu § 9 odst. 3 zákona o soudních poplatcích i o následcích nezaplacení soudního poplatku“, že „dovolatel byl vyzván, aby soudní poplatek zaplatil v kolcích na připojeném tiskopise“, ale že „poplatky za řízení jsou zásadně splatné na účet soudu ve smyslu § 8 odst. 3 zákona o soudních poplatcích (možnost zaplacení v kolcích je jen alternativní možností)“, že „přitom soud nemůže účastníku řízení určovat, jakou formou má soudní poplatek zaplatit“, a proto „lze usnesení soudu prvního stupně do určité míry vytknout, že dovolatele neinformoval o tom, že poplatek má být zaplacen na účet, přitom by bylo vhodné tento účet účastníku spolu s dalšími údaji pro platbu sdělit“. Dále odvolací soud uvedl, že „na základě obsahu spisu soudu prvního stupně je nutné dovodit, že v době vydání (poslední) výzvy k zaplacení soudního poplatku splatného podáním dovolání nebyl soudní poplatek z dovolání zaplacen (soud tuto platbu neevidoval)“, že „účastník byl řádně vyzván k zaplacení soudního poplatku“, že „této výzvě však ve lhůtě vyhovující zákonu o soudních poplatcích nevyhověl a soudní poplatek neuhradil“. Dále konstatoval, že „soud prvního stupně nebyl poštou vůbec informován o tom, že by mu prostřednictvím poštovní služby (prostřednictvím poštovní poukázky typu C) měla být vyplacena finanční částka soudního poplatku z dovolání“, že „platba soudu vůbec nedošla, a tedy soud nebyl osobou, která by případně vracela soudní poplatek“, že „byť dovolatel předkládal kopie poštovní poukázky typu C s tím, že tímto způsobem měla být provedena platba, pak již dále nijak neprokázal, že částka soudního poplatku soudu skutečně došla do jeho dispozice“, že „ani na výzvu odvolacího soudu nesdělil žádné další údaje o tom, zda mu částka byla vrácena či nikoliv, a jakým způsobem“, a že „v této situaci je pak nutno uzavřít, že dovolatel nedoložil, že by (před vydáním rozhodné výzvy k zaplacení soudního poplatku) splnil svou poplatkovou povinnost“. Uzavřel proto, že „ze všech uvedených skutečností vyplývá, že soud prvního stupně postupoval správně, jestliže zastavil dovolací řízení, uplynula-li marně lhůta k zaplacení soudního poplatku z dovolání na základě výzvy soudu, když soudní poplatek nebyl zaplacen spolu s podaným dovoláním“. Proti výroku I. usnesení odvolacího soudu podal V. Ch. včasné dovolání, jehož přípustnost spatřuje v dosud dovolacím soudem neřešených otázkách, a to jednak nesouhlasí-li dovolatel se závěrem odvolacího soudu, že „využije-li účastník řízení k úhradě soudního poplatku poštovní poukázku, pak je povinen prokázat, že částka soudního poplatku soudu skutečně došla do jeho dispozice; neučiní-li tak, nepovažuje se soudní poplatek za zaplacený“, a jednak v závěru, že „měl-li dovolatel důkazní břemeno prokázat, že částka soudního poplatku soudu skutečně došla do dispozice soudu, pak měl odvolací soud dovolatele o tomto nedostatku skutkového stavu poučit a vyložit mu, jaké následky neunesení důkazního břemene pro dovolatele bude mít“. Dovolatel je přesvědčen, že „zákon č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, nikdy výslovně nepředvídal hrazení soudních poplatků poštovní poukázkou“, že „takový způsob úhrady soudního poplatku zákon nezakazuje – to však nemůže znamenat, že rizika této volby nese ve všech případech povinný účastník“, a že „pokud současně právní řád vymezuje podmínky, za kterých držitel státem vydané poštovní licence provádí základní poštovní službu v podobě dodání peněžní částky poštovním poukazem, nelze na tuto státem regulovanou činnost pohlížet jako na soukromou dopravu peněžní částky tak, jak to učinil odvolací soud“. Dovolatel má za to, že „neřeší-li otázku dopravy částky odpovídající soudnímu poplatku přímo zákon o soudních poplatcích, a nelze-li otázku soudního poplatku řešit jako dluh účastníka vůči státu, což je podstatou úvahy odvolacího soudu“, pak je třeba podle dovolatele užít ustanovení procesního práva svou povahou nejbližší, tedy k zachování lhůt upravující ustanovení § 57 odst. 3 o. s. ř. Proto dovolatel dovozuje, že se odvolací soud „mýlí, neboť pokud dovolatel zaplatil soudní poplatek u držitele poštovní licence a adresoval jej správně soudu, pak se má soudní poplatek za zaplacený již okamžikem podání částky k přepravě poštovní poukázkou bez ohledu na to, zda částka soudu vskutku došla či nikoliv“. Dále dovolatel namítá, že „i kdyby však názor odvolacího soudu o tom, že rozhodné je nikoliv podání, ale doručení částky odpovídající výši soudního poplatku k rukám soudu, byl správný“, nebyl by správným postup při zkoumání řádného zaplacení soudního poplatku odvolacím soudem týkající se přenesení důkazního břemene na dovolatele. Proto navrhuje,