24 Cdo 2991/2021 — Nejvyšší soud

24 Cdo 2991/2021 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:28. 4. 2022 Spisová značka:24 Cdo 2991/2021 ECLI:ECLI:CZ:NS:2022:24.CDO.2991.2021.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Dotčené předpisy:§ 243c odst. 1 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:9. 7. 2022 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 24 Cdo 2991/2021-145 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobkyně P. Ž., narozené dne XY, bytem v XY, zastoupené Mgr. Martinem Sýkorou, advokátem se sídlem v Opavě, Sadová č. 171/40, proti žalovaným 1) J. Č., narozenému dne XY, bytem ve XY, zastoupenému JUDr. Tomášem Hulvou, MBA, LL.M., advokátem se sídlem v Opavě, náměstí Republiky č. 2/1, a 2) L. Č., narozenému dne XY, bytem v XY, zastoupenému Mgr. Sylvií Rymlovou, advokátkou se sídlem v Opavě, náměstí Republiky č. 2/1, o určení pohledávky zůstavitele, vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 11 C 24/2020, o dovolání žalovaného 1) a o dovolání žalovaného 2) proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. května 2021, č. j. 57 Co 2/2021-88, takto: I. Dovolání žalovaného 1) a žalovaného 2) se odmítají. II. Žalovaní 1) a 2) jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalobkyni 12 826 Kč na náhradě nákladů dovolacího řízení do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Martina Sýkory, advokáta se sídlem v Opavě, Sadová č. 171/40. Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.): Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 12. 5. 2021, č. j. 57 Co 2/2021- 88, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Opavě ze dne 15. 10. 2020, č. j. 11 C 24/2020-48, kterým bylo určeno, že do aktiv pozůstalosti po M. Č., zemřelém dne 10. 3. 2016, náleží pohledávka zůstavitele za žalovaným 1) z titulu smlouvy o zápůjčce ze dne 11. 1. 2016 ve výši 500 000 Kč, a uložil žalovaným zaplatit žalobkyni náhradu nákladů odvolacího řízení. Námitku žalovaných, že žalobkyně měla jako univerzální dědic žalovat na plnění a nikoli na určení, a že proto nemá na požadovaném určení naléhavý právní zájem, neshledal odvolací soud opodstatněnou. Vyložil, že zákon předpokládá, že soud se v pozůstalostním řízení omezí jen na zjištění spornosti aktiv a ke sporným pohledávkám se při určení obvyklé ceny pozůstalosti nepřihlíží. Dědici se mohou tohoto majetku domáhat žalobou mimo pozůstalostní řízení, i když už pozůstalostní řízení neprobíhá. Takovým soudním rozhodnutím může být na základě určovací žaloby odstraněna spornost aktiv nebo pasiv dědictví, ale může také dojít ke konečnému řešení mezi dědici na základě žaloby na plnění, při níž by spornost aktiv měla charakter předběžné otázky. Prokáže-li žalobce, že má na určení práva nebo právního poměru naléhavý právní zájem, nelze mu určovací žalobu odepřít, ačkoli by mohl žalovat přímo na splnění povinnosti. Na základě této určovací žaloby by se žalobkyně mohla domáhat dodatečného projednání dědictví, žalobkyně proto má na požadovaném určení naléhavý právní zájem. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali žalovaný 1) a žalovaný 2) v zásadě obsahově obdobná dovolání. V nich předkládají totožné právní otázky, zda je možné projednat žalobu na určení pohledávky, jestliže je možné bez dalšího podat žalobu na plnění; zda je dán naléhavý právní zájem na určovací žalobě, jestliže lze žalovat na plnění; a zda je nutné pro přiznání pohledávky v řízení na plnění zahájeném dědicem doložit rozhodnutí, že pohledávka je součástí aktiv pozůstalosti, nebo zda je soud oprávněn si tuto otázku posoudit jako předběžnou. K vymezení předpokladu přípustnosti dovolání žalovaný 1) ve svém dovolání uvádí, že má být právní otázka dovolacím soudem posouzena jinak, žalovaný 2) ve svém dovolání potom uvádí, že má být právní otázka dovolacím soudem posouzena jinak, eventuálně že došlo k odchýlení od rozhodovací praxe dovolacího soudu. Oba dovolatelé se vymezují proti judikatuře dovolacího soudu reprezentované rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2009, sp. zn. 21 Cdo 567/2008, když uvádí, že tam uvedený závěr, podle nějž žaloba domáhající se určení podle ustanovení § 80 písm. c) o.s.ř. nemůže být zpravidla opodstatněna tam, kde lze žalovat na splnění povinnosti podle ustanovení § 80 písm. b) o.s.ř., a že za nedovolenou - při možnosti žaloby na plnění - lze považovat určovací žalobu jen tam, kde by nesloužila potřebám praktického života, nýbrž jen ke zbytečnému rozmnožování sporů. Tento právní závěr dovolatelé považují za nejednoznačný, vedoucí účastníky k právní nejistotě a mají za to, že je potřeba, aby se judikatura sjednotila a přesně v zákonných mezích vymezila, kdy je možné žalovat na určení a kdy se má žalovat rovnou na plnění. Domnívají se, že v projednávané věci určovací žaloba vede ke zbytečnému rozmnožování soudních sporů. Oba ve svých dovoláních též argumentují, že podáním žaloby na určení byl do sporu zbytečně zatažen i žalovaný 2), a zmiňují se i o rozdílné výši soudních poplatků u žaloby na plnění a žaloby určovací. Žalobkyně se ve vyjádření k dovoláním žalovaných ztotožnila s právním posouzením odvolacího soudu a nesouhlasí s názorem dovolatelů. Nejvyšší soud České republiky soud jako soud dovolací (§ 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o. s. ř.“), se po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání. Podle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání konkrétně popsal, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1983/2013 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Jestliže dovolatelé předkládají právní otázku, zda je nutné pro přiznání pohledávky v řízení na plnění zahájeném dědicem doložit rozhodnutí, že pohledávka je součástí aktiv pozůstalosti, nebo zda je soud oprávněn si tuto otázku posoudit jako předběžnou, potom nezbývá než konstatovat, že jimi citované rozhodnutí Nejvyššího soudu takovou otázku vůbec neřeší, a proto z tohoto důvodu nemůže být ve vztahu k této otázce založena přípustnost dovolání, když jeho přípustnost dovolatelé vymezovali tvrzením, že došlo k odchýlení od rozhodovací praxe dovolacího soudu, či že eventuálně má být dovolacím soudem řešená právní otázka posouzena jinak. Argument, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání, jen je-li z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013). Vymezení předpokladu přípustnosti dovolání, podle kterého „dovolacím soudem vyřešená otázka má být posouzena jinak“, předpokládá uvedení údajů, ze kterých vyplývá, od kterého svého řešení (nikoli tedy řešení odvolacího soudu v napadeném rozhodnutí) otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. například již uvedená usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013 a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Jelikož dovolatelé ve svých dovoláních dále brojí proti jimi citované ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu, když ji označují za „nejednoznačnou, vedoucí účastníky k právní nejistotě“, a požadují proto, „aby se judikatura sjednotila a přesně v zákonných mezích vyme