24 Cdo 3510/2023 — Nejvyšší soud

24 Cdo 3510/2023 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:29. 1. 2024 Spisová značka:24 Cdo 3510/2023 ECLI:ECLI:CZ:NS:2024:24.CDO.3510.2023.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Zastoupení Dotčené předpisy:§ 27 odst. 1 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:21. 3. 2024 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí III.ÚS 964/24 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 24 Cdo 3510/2023-107 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobkyně V. S., zastoupené Mgr. Janem Bažantem, advokátem se sídlem v Mladé Boleslavi, Na Kozině č. 1438, proti žalovanému P. M, zastoupenému Mgr. Davidem Pakandlem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Hradební č. 548/3, o zaplacení 300 000 Kč a vypořádání zaniklého společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu v Jičíně pod sp. zn. 3 C 7/2023, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. července 2023, č. j. 25 Co 167/2023-81, takto: Dovolání žalobkyně se zamítá. Odůvodnění: 1. Žalobkyně se žalobou podanou u Okresního soudu v Jičíně dne 16. 1. 2023 domáhala náhrady za ztrátu práva společného bydlení ve výši 300 000 Kč a vypořádání zaniklého společného jmění manželů. 2. Žalobkyně poté předložila plnou moc, jíž zmocnila J. K., narozeného dne XY, aby ji „zastupoval před Okresním soudem v Jičíně při ústním jednání dne 20. 6. 2023 ve věci vedené k sp. zn. 3 C 7/2023 ohledně vypořádání zaniklého společného jmění manželů“. 3. Okresní soud v Jičíně usnesením ze dne 26. 5. 2023, č. j. 3 C 7/2023-61, rozhodl, že J. K. není oprávněn zastupovat žalobkyni při jednání dne 20. 6. 2023 jako obecný zmocněnec. Na základě zjištění, že rozsudkem Okresního soudu v Jičíně ze dne 17. 4. 2019, č. j. 30 Nc 1902/2015-400, ve spojení s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2021, č. j. 24 Cdo 1087/2021-630 (které nabyly právní moci dne 23. 8. 2021), „byl J. K. omezen ve svéprávnosti na tři roky od právní moci tohoto rozsudku“, soud prvního stupně dospěl k závěru, že tedy „není osobou plně svéprávnou“, a proto „není oprávněn žalobkyni v tomto řízení při nařízeném ústním jednání zastupovat“, neboť „předložená plná moc není dle § 580 občanského zákoníku platným právním jednáním“. 4. K odvolání žalobkyně a J. K. Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 31. 7. 2023, č. j. 25 Co 167/2023-81, potvrdil usnesení soudu prvního stupně. Poté, co dovodil, že zástupcem – obecným zmocněncem může být osoba, která je plně svéprávná, a že zákon zakotvuje možnost rozhodnout o nepřípustnosti zastoupení v případě, kdy bude zástupce k zastoupení zřejmě nezpůsobilý, přičemž zastupování účastníků v řízení obecnými zmocněnci je nutné chápat jako výjimku z pravidla, že poskytování právních služeb je zákonem vždy zásadně vyhrazeno advokátům, odvolací soud na základě zjištění, že rozsudkem Okresního soudu v Jičíně ze dne 17. 4. 2019, č. j. 30 Nc 1902/2015-400, ve spojení s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2021, č. j. 24 Cdo 1087/2021-630 (které nabyly právní moci dne 23. 8. 2021), „byl J. K. omezen ve svéprávnosti tak, že není způsobilý vykonávat advokacii a omezení svéprávnosti se stanoví na tři roky od právní moci tohoto rozsudku“, že „jiné rozhodnutí ve věci svéprávnosti J. K. (např. navrácení svéprávnosti) poté vydáno nebylo“, a že již Nejvyšší soud vyšel ze zjištění, že J. K. trpí duševní poruchou, která není jen přechodná, a to schizoafektivní poruchou, která dle znalce MUDr. Ivana Tůmy, CSc., ovlivňuje schopnost posuzovaného právně jednat v relapsu a v akutním stavu mu hrozí jednáním závažná újma, přičemž posuzovaný je ke svému stavu zcela nekritický, a proto by jeho pracovní činnost (v oblasti práva) měla podléhat supervizi, která by včas zachytila jeho eventuální profesní selhávání, se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že J. K. není osobou plně svéprávnou, a dále dospěl k závěru, že nejenže „není způsobilý vykonávat advokacii (v tomto rozsahu byl omezen ve svéprávnosti)“, ale že „není ani způsobilý k řádnému zastupování žalobkyně jako obecný zmocněnec při ústním jednání dne 20. 6. 2023 ve věci vedené u Okresního soudu v Jičíně pod sp. zn. 3 C 7/2023“. 5. Proti tomuto usnesení podala žalobkyně osobně dovolání, které doplnila o dovolání sepsané advokátem, v němž předkládá dovolacímu soudu k vyřešení právní otázky, „zda osoba omezená ve svéprávnosti tak, že je nezpůsobilá vykonávat advokacii, je způsobilá zastupovat kteroukoliv fyzickou či právnickou osobu na základě zmocnění uděleného formou speciální či generální plné moci dle ust. § 441 a násl. občanského zákoníku ve spojení s ust. § 27 odst. 1 občanského soudního řádu“, a „zda jednání osoby zmocněné jednat dle speciální plné moci a zastupovat účastníka řízení u ústního jednání soudu v konkrétní den, je výkon advokacie ve smyslu ust. § 1 odst. 2 zákona o advokacii“. Dovolatelka nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že J. K. není způsobilý k řádnému zastupování žalobkyně jako obecný zmocněnec při ústním jednání dne 20. 6. 2023 ve věci vedené u Okresního soudu v Jičíně pod sp. zn. 3 C 7/2023, neboť má za to, že odvolací soud věc posoudil co do výkladu rozsahu omezení svéprávnosti J. K. „v širším smyslu“, než jak vyplývá z výroku rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2021, č. j. 24 Cdo 1087/2021-630, že již soud prvního stupně nesprávně věc posoudil tak, že J. K. je „bez dalšího“ omezen ve svéprávnosti na dobu tří let, aniž by však „zkoumal podmínky částečného omezení svéprávnosti“ a „činil rozdíl v možnosti, nikoliv zákazu, J. K. zastupovat účastníka řízení před soudem na základě speciální plné moci a v omezení jeho svéprávnosti vykonávat advokacii“. Dále namítá, že „omezení svéprávnosti vykonávat advokacii po určitou dobu je obecně pojem užší“, a že „v jednotlivých případech se musí zkoumat, zda činnost omezené osoby naplňuje znaky výkonu advokacie“, a tedy že odvolací soud „zasáhnul do práv K. v širší míře, než v jaké byla jeho svéprávnost omezena“, neboť dle dovolatelky „osoba omezená ve svéprávnosti vykonávat advokacii může jednotlivě přijmout zmocnění k zastoupení účastníka řízení při jednání před soudem, může sepsat právní listinu, právní rozbor a vykonávat i další činnosti, které jinak náleží toliko advokátovi, pokud jeho činnost nenaplňuje znaky výkonu advokacie, jako soustavná činnost za úplatu“. Dovolatelka soudům rovněž vytýká pochybení při hodnocení rozsudku Nejvyššího soudu „v rozporu s jeho obsahem a pravidly logického myšlení“. S ohledem na uvedené proto navrhuje, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 6. Žalovaný se ztotožnil s právním názorem odvolacího soudu i soudu prvního stupně, neboť „dle argumentu logického výkladu práva a maiori ad minus“ je zjevné, že pokud byl K. omezen ve svéprávnosti tak, jak je popsáno v podaném dovolání, stejně jako v rozhodnutí Nejvyššího soudu, pak „nemůže ani vykonávat funkci obecného zmocněnce“, a tedy nemůže-li K. vykonávat advokátní praxi v intencích pravomocného rozhodnutí soudu, pak „nemůže činit ani jednotlivá dílčí právní jednání jakožto obecný zmocněnec, neboť tato činnost je ze samé podstaty činností jemu zakázanou“. 7. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o. s. ř.“), se po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání. 8. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). 9. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.). 10. Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 věta první o. s. ř.). 11. Z hlediska skutkového stavu (správnost skutkových zjištění přezkumu dovolacího soudu nepodléhá) bylo v projednávané věci z obsahu spisu zjištěno, že žalobkyně udělila dne 25. 5. 2023 J. K. plnou moc k zastupování p