24 Cdo 356/2021 — Nejvyšší soud

24 Cdo 356/2021 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:22. 7. 2021 Spisová značka:24 Cdo 356/2021 ECLI:ECLI:CZ:NS:2021:24.CDO.356.2021.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Relativní neúčinnost (o. z.) [ Právní jednání (o. z.) ] Závěť Dotčené předpisy:§ 591 odst. 1 písm. d) předpisu č. 89/2012Sb. § 592 předpisu č. 89/2012Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:19. 10. 2021 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 24 Cdo 356/2021-162 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Vrchy, MBA, a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobce J. V., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Martinem Moskalem, advokátem se sídlem v Praze 1, Skořepka č. 1058, proti žalovaným 1) I. L., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Davidem Štůlou, advokátem se sídlem v Praze 6, Eliášova č. 266/3, a 2) V. L., narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Janem Krčem, advokátem se sídlem v Praze 2, Záhřebská č. 33/577, o určení neúčinnosti právního jednání, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 6 C 234/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. července 2020, č. j. 51 Co 185/2020-118, takto: Rozsudek městského soudu se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení. Odůvodnění: Obvodní soud pro Prahu 6 (dále jen již „soud I. stupně“) rozsudkem ze dne 19. 3. 2020, č. j. 6 C 324/2017-86, určil, že právní jednání, kterým vzal dlužník J. L. zpět prohlášení, kterým uplatnil právo na svůj zákonný podíl z dědictví po zůstavitelce V. L., je vůči žalobci právně neúčinné, a uložil žalovaným zaplatit žalobci 24 079 Kč na náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že J. L. bylo rozsudkem ze dne 8. 2. 2000 uloženo zaplatit žalobci 450 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % p.a. od 30. 11. 1995. Za účelem vymožení této pohledávky je proti němu vedeno exekuční řízení. Dlužník žil řadu let ve společné domácnosti se svou matkou V. L. a se svým bratrem I. L. (žalovaným 1/). Jeho matka sepsala dne 18. 1. 2007 závěť formou notářského zápisu, v níž odkázala veškerý majetek rovným dílem žalovanému 1) a žalované 2) (své vnučce, dceři dlužníka J. L.). V závěti zůstavitelka uvedla „svého syna J. L. prosím, aby mou poslední vůli respektoval a neuplatňoval nárok na dědictví po mě“. J. L. (dále též „dlužník“) nejdříve v průběhu dědického řízení dne 22. 11. 2016 uplatnil právo na povinný díl z pozůstalosti, následně dne 8. 3. 2017 před soudním komisařem prohlásil, že prohlášení o uplatnění práva na povinný díl bere zpět. Oba závětní dědici v pozůstalostním řízení prohlásili, že J. L. nebyl zůstavitelkou vyděděn mlčky. Čistá hodnota pozůstalosti byla vyčíslena na 4 520 233,01 Kč. Soud dále zjistil, že v roce 2016 bylo proti J. L. nařízeno pět exekucí, a v roce 2014 dvě exekuce. Z exekučního spisu bylo zjištěno, že pro žalobce zbývá proti povinnému vymoci 675 559,14 Kč. Dlužník J. L. dne 30. 5. 2019 zemřel, řízení o jeho pozůstalosti bylo pravomocně zastaveno. Soud dospěl k závěru, že oběma žalovaným bylo v průběhu pozůstalostního řízení známo, že byl J. L. zadlužen. Vzetím zpět prohlášení, kterým uplatnil právo na svůj zákonný podíl z dědictví, pozbyl majetkovou hodnotu, z níž by se mohl uspokojit žalobce jako jeho věřitel. Dlužník nebyl vyděděn mlčky, takový způsob umožňuje až občanský zákoník účinný od 1. 1. 2014, závěť však byla sepsána v roce 2007. Platnost závěti nebyla nikým v dědickém řízení zpochybněna, v tomto řízení ji soudu nepřísluší přezkoumávat. Právní jednání dlužníka nemělo výlučně procesní účinky, ale rovněž účinky hmotněprávní, proto soud nesouhlasí s názorem žalovaných, že by toto právní jednání nebylo napadnutelné odpůrčí žalobou. Ohledně námitky žalovaných, že dlužník svým právním jednáním vyhověl mravnímu závazku a ohledům slušnosti ve smyslu § 591 písm. d) o. z., soud I. stupně uvedl, že o jednání ve smyslu tohoto ustanovení jde, pokud mravní závazek převáží nad povinností dlužníka splnit dluh vůči věřiteli, jestliže takové jednání (opominutí) dlužníka je přiměření jeho majetkovým poměrům a nesnižuje podstatně hodnotu jeho majetku; k tomu odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2332/2018. Dlužník v pozůstalostním řízení měnil své stanovisko, neměl tedy jednoznačně v úmyslu plnit vůli zůstavitelky obsaženou v závěti. Vzdání se práva na zákonný podíl z pozůstalosti nebylo za jeho „tristní ekonomické situace“ přiměřené jeho majetkovým poměrům a zcela „zásadně nepříznivě“ ovlivnilo hodnotu jeho majetku. Z občanského zákoníku vyplývá podíl nepominutelného dědice a z usnesení z pozůstalostního řízení plyne hodnota pozůstalosti, který byla rozdělena mezi žalované rovným dílem, z toho tedy vyplývá i podíl dlužníka v případě, že by svůj nárok uplatnil (565 069 Kč). Námitku žalovaných, že není zřejmé, jaké majetkové hodnoty ušly z majetku dlužníka, proto soud I. stupně považoval za nedůvodnou. K odvolání žalovaných Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 21. 7. 2020, č. j. 51 Co 185/2020-118, změnil rozsudek soudu I. stupně tak, že žalobu zamítnul, a uložil žalobci zaplatit každému ze žalovaných 35 880 Kč na náhradě nákladů řízení. Odvolací soud provedl doplňující výslech žalovaného 1) z nějž zjistil, že dlužník žil po rozvodu ve společné domácnosti se zůstavitelkou a žalovaným 1), ti o jeho dluhu věděli, dlužník se dále zadlužoval, fyzicky se staral o zůstavitelku. Ze spisu soudního exekutora odvolací soud zjistil, že pro žalobce bylo vymáháno 450 000 Kč na jistině a na úrocích z prodlení 928 332 Kč, vymoženo pro něj bylo 734 988 Kč, na odměnu soudního exekutora bylo vymoženo 166 326 Kč z vymáhaných 211 590 Kč. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem, že žaloba je z procesního hlediska možná, neboť výše podílu nepominutelného dědice plyne z občanského zákoníku a usnesení o dědictví. Na závěť se použije právo platné v den smrti zůstavitele, proto dlužník mohl být vyděděn i mlčky podle občanského zákoníku č. 89/2012 Sb., avšak v řízení o pozůstalosti oba žalovaní prohlásili, že nedošlo k vydědění dlužníka, ani mlčky, tímto byla tato otázka vyřešena v pozůstalostním řízení a nelze ji v tomto řízení řešit ani jako otázku předběžnou. Odvolací soud rovněž odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2332/2018 a uvedl, že soud prvního stupně nezohlednil, že dlužník fakticky zcela splnil jistinu 450 000 Kč a na úrocích z prodlení cca 335 000 Kč. Zároveň podle něj soud prvního stupně zcela nezohlednil rodinné vztahy dlužníka se zůstavitelkou. Poukázal na článek JUDr. Mgr. Ondřeje Horáka, Ph.D., citovaný odvolateli, a uvedl, že se nejedná o žádný ze tří tam příkladmo uvedených případů, kdy se nejedná o plnění mravního závazku, na projednávanou věc se z něj pak dále vztahuje názor, že by se mělo přihlédnout k vůli zůstavitele i v případě, že půjde o pořízení ve prospěch rodinných příslušníků v linii přímé. Podle odvolacího soudu je zřejmé, že důvodem opominutí dlužníka v závěti zůstavitelky byla jeho zadluženost ve vztahu k třetím osobám, avšak následné respektování poslední vůle je nutné vyložit jako vyhovění mravnímu závazku, to vše s přihlédnutím k okolnostem, že se sice o zůstavitelku fyzicky staral, tu však jeho dluhy trápily a veškeré jeho výdaje spojené s bydlením v jejím domě hradila zůstavitelka a žalovaný 1). Podstatnou je skutečnost, že jistina činila 450 000 Kč a do smrti dlužníka na ni bylo žalobci uhrazeno 734 988 Kč. Dlužník se cíleně nevyhýbal splácení dluhů, hradil je na úkor svých potřeb, které byly uspokojovány především z prostředků zůstavitelky. Zájem uspokojit příslušenství věřitele ve výši 15 % ročně poté, co již jistina a velká část úroků z prodlení byla uspokojena, nemůže převážit nad respektem k vůli zůstavitelky. Původní uplatnění práva dlužníka na povinný díl nelze chápat jako účelové, neboť dlužník byl ve svízelné majetkové situaci. Místo dlužníka byla povolána jeho dcera (vnučka zůstavitelky), byl tak zachován smysl dědění. I kdyby byl úkon hodnocen jako neúčinný vůči žalobci, musel by být rozsudek soudu I. stupně zrušen, neboť se nezabýval tím, že na povinný díl je třeba podle §§ 1660 a 1661 započíst, co nepominutelný dědic obdržel od zůstavitele v posledních třech letech a to, co mu dal zůstavitel na založení samostatné domácnosti. Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání. Dovolání považuje za přípustné pro řešení dosud neřešené otázky nadřazenosti mravního závazku dlužníka vůči zůstavitelce nad závazkem vůči věřiteli, který je invalidním důchodcem. Upozorňuje, že závěť, o kterou se plnění mravního závazku opírá, je 9 let stará, dlužník se o zůstav