24 Cdo 3970/2019 — Nejvyšší soud

24 Cdo 3970/2019 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:24. 3. 2020 Spisová značka:24 Cdo 3970/2019 ECLI:ECLI:CZ:NS:2020:24.CDO.3970.2019.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Vlastnictví Dobrá víra Neplatnost právního úkonu Společné jmění manželů Dotčené předpisy:§ 243e o. s. ř. § 39 odst. 1 předpisu č. 128/2000Sb. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:21. 6. 2020 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 24 Cdo 3970/2019-262 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy, MBA, a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Romana Fialy, v právní věci žalobkyně obce Hladké Životice, se sídlem v Hladkých Životicích, Hlavní 208, identifikační číslo osoby: 008 48 468, zastoupené JUDr. Karlou Návedlovou, advokátkou se sídlem v Bílovci, Wolkerova 1140/2, proti žalovaným 1) T. K., narozenému dne XY, bytem XY, a 2) L. K., narozené dne XY, bytem XY, oběma zastoupeným Mgr. Tomášem Krásným, advokátem se sídlem v Ostravě-Moravské Ostravě, Milíčova 1386/8, o určení vlastnického práva k pozemku, vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 17 C 222/2016, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. srpna 2019, č. j. 11 Co 6/2019-248, takto: Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. srpna 2019, č. j. 11 Co 6/2019-248, se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu řízení. Odůvodnění: Okresní soud v Novém Jičíně (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 27. září 2018, č. j. 17 C 222/2016-209, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala určení, že je vlastnicí pozemku p. č. XY v katastrálním území XY (dále již „předmětný pozemek“), a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně uzavřel, že darovací smlouva ze dne 18. května 2006, na základě které žalobkyně darovala žalované 2) předmětný pozemek, není absolutně neplatným právním úkonem z důvodu, že záměr žalující obce darování nemovitého majetku byl zveřejněn toliko k pozemku p. č. XY v k. ú. XY, nikoliv ve vztahu k předmětnému pozemku, neboť „úmyslem zákonodárce v cit. ust. § 39 odst. 1 z. č. 128/2000 Sb., jistě nebylo, aby každé formální pochybení orgánů obce při zveřejňování záměru způsobovalo neplatnost právních úkonů a vnášelo tak právní nejistotu do mnoha smluvních vztahů, do nichž občané vstupují s důvěrou v akty veřejnoprávní korporace, která je nadána v rámci veřejnoprávního předpisu, kterým je i zákon o obcích, výkonem samosprávy.“ Dále soud prvního stupně (v odůvodnění písemného vyhotovení svého rozsudku) vyložil, že i kdyby dospěl k závěru o absolutní neplatnosti darovací smlouvy (pro nesplnění zákonem stanovených náležitostí týkající se záměru obce darovat předmětný pozemek), bylo by nutno při posuzování dobré víry žalované 2) zohlednit judikaturu Ústavního soudu České republiky (dále již „Ústavní soud“) ohledně problematiky „nemo plus iuris“. Uvedl, že: „má proto za to, že i 2. žalovaná nabyla pozemek p. č. XY v k. ú. XY v dobré víře, že žalobkyně je oprávněna jí pozemek darovat, žalobkyně byla v době převodu jeho vlastnicí zapsanou v katastru nemovitostí, a proto má soud za to, že 2. žalovaná je jeho dobrověrnou nabyvatelkou a vlastnicí.“ S přihlédnutím ke zjištění, že žalovaná 2) uzavřela dne 29. června 2015 s žalovaným 1) smlouvu o rozšíření zákonného režimu jejich společného jmění, podle které předmětné pozemek zahrnuli do jejich společného jmění, když žalovaní uzavřeli manželství dne 19. července 2014, soud prvního stupně uzavřel, že: „I kdyby snad 2. žalovaná nebyla vlastnicí předmětného pozemku z důvodu tvrzené neplatnosti darovací smlouvy z 18. 5. 2006...pak vzhledem ke všem uvedeným okolnostem 1. žalovaný jednal v dobré víře v zápis vlastnických vztahů v katastru nemovitostí a jeho vlastnickému právu v režimu společného jmění s 2. žalovanou je nutno tak poskytnout ochranu před tvrzeným vlastnickým právem žalobkyně. Ve vztahu k 1. žalovanému lze tedy uzavřít, že dne 29. 6. 2015 uzavřel s 2. žalovanou platnou smlouvu o rozšíření společného jmění, na základě které se stal rovněž i dobrověrným nabyvatelem pozemku parc. č. XY v obci a k. ú. XY...“ K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 30. srpna 2019, č. j. 11 Co 6/2019-248, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že určil, že žalobkyně je vlastnicí předmětného pozemku, a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud oproti soudu prvního stupně dospěl k závěru, že darovací smlouva ze dne 18. května 2006 (ohledně darování předmětného pozemku žalobkyní žalované 2/) je absolutně neplatným právním úkonem podle § 39 obč. zák. a § 39 odst. 1 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), neboť rozhodnutí zastupitelstva obce převést pozemky určené k výstavbě mj. rodinných domů bezúplatně na další osoby nepředcházelo zveřejnění určitě zformulovaného záměru specifikujícího (v souladu s katastrálním zákonem) pozemek, se kterým obec hodlá uvedeným způsobem následně nakládat. Dále odvolací soud vyložil, že judikatura Ústavního soudu týkající se „nemo plus iuris“ není ve vztahu k žalovaným použitelná, neboť řešila problémové otázky nabytí od nevlastníka v době do 31. prosince 2013. Žalovaná 2) vlastnické právo k předmětnému pozemku nenabyla ani vydržením, neboť vydržecí doba podle § 134 obč. zák. v daném případě neuplynula. Žalovaný 1) nebyl v dobré víře již ke dni uzavření dohody o rozšíření společného jmění manželů formou uvedeného notářského zápisu. V tomto směru odvolací soud uzavřel, že: „z mediální prezentace případu je evidentní, že žalobkyně vlastnické právo k převedeným pozemkům již před uvedeným datem veřejně zpochybňovala. 1. žalovanému musela být stejná skutečnost známa rovněž z trestní věci vedené dříve proti jeho otci, a není podstatné, že všichni obžalovaní v ní byli dne 16. 1. 2015 obžaloby zproštěni...Medializace případu musela vyvolat u 1. žalovaného pochyby, že ‚vše je v pořádku‘; musel si být naopak vědom toho, že vlastnické právo 2. žalované k pozemku založené smluvně dne 18. 5. 2006 je zpochybňováno, což mělo za následek vyloučení jeho dobré víry od počátku.“ Odvolací soud z hlediska merita věci uzavřel, že v důsledku absolutní neplatnosti darovací smlouvy ze dne 18. května 2006 žalobkyně zůstala výlučnou vlastnicí předmětného pozemku; z tohoto důvodu jí byla proto poskytnuta soudní ochrana vydáním požadovaného určovacího rozsudku. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní (dále též „dovolatelé“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání. V rámci dovolací argumentace uplatňují dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. (nesprávné právní posouzení věci v otázce posouzení dobré víry dovolatelů z hlediska jejich dobrověrného nabytí vlastnického práva k předmětnému pozemku), přičemž předpoklady přípustnosti jejich dovolání spatřují v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu „závisí na vyřešení otázky práva hmotného, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena a dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak.“ Podle dovolatelů „Nejvyšší soud zatím nikdy neposuzoval situaci, kdy se ochrany víry dobrověrného vlastníka dovolává jeden z manželů, který získal vlastnické právo na základě rozšíření SJM...Nejvyšší soud by měl vyřešit tyto právní otázky: 1. Chrání dobrá víra i nabyvatele vlastnického práva na základě dohody o rozšíření společného jmění manželů ve smyslu ustanovení § 717 občanského zákoníku? 2. Je oprávněn dárce v případě darování domáhat se absolutní neplatnosti darovací smlouvy z důvodu, které sám způsobil?“ Kromě toho dovolatelé jsou „toho názoru, že napadený rozsudek porušuje i naše ústavně garantovaná práva...došlo k porušení našeho ústavního práva na ochranu vlastnictví dle čl. 11 Listiny základních práv a svobod, dále ústavního práva na ochranu dobré víry při nabytí vlastnického práva dle čl. 1 Dodatkového protokolu k evropské Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, a dále práva na ochranu právní jistoty a legitimního očekávání, které je základním předpokladem materiálního právního státu ve smyslu čl. I odst. 1 Ústavy ČR. Máme za to, že k těmto vadám rozsudku musí Nejvyšší soud vždy přihlédnout, jelikož pokud jsou rozhodnutím soudu porušena ústavně garantovaná lidská práva, vždy se bude jednat o nezákonný rozsudek.“ Závěrem dovolatelé navrhli, aby Nejvyšší soud dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a do doby rozhodnutí o dovolání rozhodl o odkladu vykonatelnosti napadeného rozsudku. Žalobkyně v písemném vyjádření k dovolání žalovaných považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a zákonné. V rámci řízení nebylo prokázáno, že by př