24 Cdo 4233/2019 — Nejvyšší soud

24 Cdo 4233/2019 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:30. 7. 2020 Spisová značka:24 Cdo 4233/2019 ECLI:ECLI:CZ:NS:2020:24.CDO.4233.2019.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Promlčení Smlouva o půjčce Dotčené předpisy:§ 643 odst. 1 o. z. § 3028 o. z. § 3036 o. z. § 101 obč. zák. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:2. 11. 2020 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí III.ÚS 3101/20 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 24 Cdo 4233/2019-73 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., ve věci žalobce M. M., narozeného dne XY, bytem ve XY, zastoupeného JUDr. Richardem Pustějovským, advokátem se sídlem v Ostravě, Matiční č. 730/3, proti žalované České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží č. 390/42, IČO 69797111, Územní pracoviště Ostrava, Lihovarská 1335/9, o zaplacení 305.900 Kč, vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 17 C 214/2018, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. července 2019, č. j. 11 Co 108/2019-54, takto: I. Dovolání žalobce se zamítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: Žalobce se návrhem podaným u Okresního soudu v Novém Jičíně dne 31.5.2018 domáhal vydání elektronického platebního rozkazu, kterým by byla žalované uložena povinnost k zaplacení 305.900 Kč s příslušenstvím, a to na základě toho, že dne 23.5.2012 uzavřel s M. K. smlouvu o půjčce 350.000 Kč, se splatností do 30.7.2012, M. K. v dohodnuté lhůtě dlužnou částku neuhradila, dne 14.2.2015 zemřela a kromě bytu, který nabyl on jako dědic ze závěti, dědictví, tedy i dluhy zůstavitelky, připadlo žalované. Proti soudem vydanému elektronickému platebnímu rozkazu podala žalovaná odpor. Okresní soud v Novém Jičíně rozsudkem ze dne 10.12.2018, č.j. 17 C 214/2018-29, rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku částku 305.900 Kč s úrokem z prodlení 8,5 % ročně z částky 305.900 Kč od 31.5.2018 do zaplacení (výrok I.) a že žalovaná je povinna zaplatit žalobci do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku na náhradě nákladů řízení 67.217 Kč (výrok II.). Soud vycházel ze zjištění, že žalobce půjčil M. K. na koupi bytu částku 350.000 Kč, která mu měla být vrácena do 30.7.2012, že M. K. dne 14.2.2015 zemřela a že usnesením Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 5.4.2018, č.j. 15 D 538/2015-266, které nabylo právní moci dne 25.7.2018, byla určena obvyklá cena majetku částkou 2 421 030,50 Kč, výše dluhů částkou 418 758,47 Kč, čistá hodnota pozůstalosti částkou 2 002 272,03 Kč a současně bylo potvrzeno nabytí dědictví žalobci jako dědici ze závěti (k označeným nemovitým věcem v obvyklé ceně 305.900 Kč) a žalované jako odúmrť (k ostatnímu majetku zůstavitelky v obvyklé ceně 2.115.450,50 Kč), přičemž do pasiv pozůstalosti byla zařazena i částka 350.000 Kč představující ke dni smrti nezaplacený dluh zůstavitelky vůči žalobci. Z tohoto zjištění soud dovodil, že žalobce, jako závětní dědic, odpovídá za její dluh vůči sobě samému v rozsahu 12,6 % z částky 350.000 Kč, tj. 44.100 Kč, že za zbývající část ve výši 305.900 Kč odpovídá žalovaná a že tento dluh nezanikl ani tím, že se žalobce stal vlastníkem bytu, na jehož pořízení byla půjčka poskytnuta a byl předmětem zástavy ve prospěch žalobce zapsané v katastru nemovitostí, ani není promlčen. K odvolání žalované Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 22.7.2019, č.j. 11 Co 108/2019-54, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že se žaloba na zaplacení částky 305.900 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z dlužné částky od 31.5.2018 do zaplacení zamítá, a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované náklady řízení 1.440 Kč a 900 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně (která považoval za správná a odpovídající provedeným důkazům), věc však po právní stránce posoudil jinak. Uvedl, že vzhledem k tomu, že smlouva o půjčce byla uzavřena dne 23.5.2012, je nutno práva a povinnosti z ní vzniklé posuzovat podle občanského zákoníku účinného do 31.12.2013, včetně délky a běhu promlčecích lhůt, takže nelze aplikovat ustanovení § 643 odst. 1 nového občanského zákoníku (přešla-li povinnost na dědice, skončí promlčecí lhůta nejdříve uplynutím 6 měsíců ode dne, kdy bylo nabytí dědictví potvrzeno), a že na tom nic nemění ani to, že dlužnice dne 14.2.2015 zemřela a dědictví po ní bylo vypořádáno podle občanského zákoníku účinného od 1.1.2014. Uzavřel, že vzhledem k tomu, že tříletá promlčecí doba podle ustanovení § 101 dřívějšího občanského zákoníku uplynula dne 30.7.2015 a žalovaná vznesla námitku promlčení, nelze promlčené právo podle § 100 odst. 1 občanského zákoníku účinného do 31.12.2013 přiznat. Žalobce podal proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, jehož přípustnost spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Má za to, že není správné právní posouzení věci provedené odvolacím soudem, který odmítl použít ustanovení § 643 zákona č. 89/2012 Sb., třebaže řízení o pozůstalosti po dlužnici ze smlouvy o půjčce uzavřené dne 23.5.2012 bylo zahájeno v roce 2015 a nabytí dědictví bylo potvrzeno podle zákona č. 89/2012 Sb. Takový postup soudu považuje za hrubě zjednodušený a odporující ustanovením zákona č. 89/2012 Sb. Poukazuje na to, že předmětná pohledávka byla řádně přihlášena do pozůstalosti dne 25.4.2015, tedy v době platnosti a účinnosti ustanovení § 643 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., a že podle ustanovení § 2 odst. 3 tohoto zákona nesmí být výklad a použití právního předpisu v rozporu s dobrými mravy a nesmí vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění. Trvá na tom, že tříletá promlčecí lhůta podle ustanovení § 101 občanského zákoníku účinného do 31.12.2013 pro uplatnění práva u soudu (která měla uplynout dne 30.7.2015) neuplynula, a to „vzhledem k zásadě legitimního očekávání žalobce, vzhledem k platné a účinné právní úpravě z.č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ke dni úmrtí M. K. a vzhledem k průběhu a obsahu pozůstalostního řízení“, a je tedy nutno ve věci aplikovat ustanovení § 1703, § 643 a § 651 za použití ustanovení § 3028 odst. 1 nového občanského zákoníku, i s přihlédnutím k ustanovení § 189 odst. 1 zákona o zvláštních řízeních soudních a § 2 odst. 3 ve spojení s § 3030 nového občanského zákoníku. Proto navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení. Žalovaná ve vyjádření k dovolání žalobce uvedla, že jelikož žalobce mohl své právo vůči zůstavitelce uplatnit poprvé již 31.7.2012, promlčecí doba podle ustanovení § 101 zákona č. 40/1964 Sb. činí tři roky a začala běžet přede dnem účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., posuzuje se až do svého zakončení podle zákona č. 40/1964 Sb. Účel právní úpravy provedené ustanovením § 3036 zákona č. 89/2012 Sb. sleduje zásadu právní jistoty a předvídatelnosti, vychází z očekávání stran, že časový režim jejich vztahu zůstane zachován i za účinnosti nové právní úpravy. Toto přechodné ustanovení je obdobné s úpravou obsaženou v ustanovení § 870 zákona č. 40/1964 Sb., ohledně níž Nejvyšší soud České republiky opakovaně vyjádřil názor, že představuje obvyklou regulaci vztahu lhůt podle staré a nové úpravy, že novela občanského zákoníku (z. č. 40/1964 Sb.) provedená zákonem č. 509/1991 Sb. upravila některé lhůty novým způsobem, avšak v důsledku zmíněného přechodného ustanovení se tato úprava nedotkla lhůt, které začaly běžet před její účinností. Žalovaná proto souhlasí s rozhodnutím dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu a navrhuje, aby dovolání bylo odmítnuto, resp. zamítnuto. Nejvyšší soud České republiky, jako soud dovolací, po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou ve lhůtě stanovené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatele advokátem (§ 241 odst. 1 o.s.ř.), se dále zabýval tím, zda je dovolání přípustné. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.). Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řeš