24 Cdo 507/2000 — Nejvyšší soud

24 Cdo 507/2000 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:14. 12. 2000 Spisová značka:24 Cdo 507/2000 ECLI:ECLI:CZ:NS:2000:24.CDO.507.2000.1 Typ rozhodnutí:Rozsudek Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 24 Cdo 507/2000 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složném z předsedkyně JUDr. Emy Barešové a soudců JUDr. Hany Müllerové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., v právní věci žalobce V. J., zastoupeného advokátem, proti žalovanému Zemědělskému družstvu S., zastoupenému advokátem, o vydání nemovitosti k náhradě živého a mrtvého inventáře a uspokojení nároku z transformace družstva, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 23 C 39/99, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30.11.1999, čj. 6 Co 3122/99-121, takto: Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30.listopadu 1999, čj. 6 Co 3122/99-121, a rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 15.září 1999, čj. 23 C 39/99-73, se zrušují, a věc se vrací Okresnímu soudu v Českých Budějovicích k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 30.11.1999, čj. 6 Co 3122/99-121, potvrdil zamítavý rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 15.9.1999 čj. 23 C 39/99-73. Šlo již o druhé rozhodnutí soudu prvního stupně v této věci, neboť jeho první rozsudek ze dne 19.5.1999, jímž byla žaloba zamítnuta, byl usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27.7.1999 zrušen s ohledem na připuštěnou změnu návrhu, a věc vrácena soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Žalobce se původně domáhal podle ustanovení § 22 odst. 8 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě„), vydání soudního rozhodnutí, na jehož základě by přešla do jeho vlastnictví hospodářská budova skladu na pozemkové parcele č. 107 v k.ú. H., jejímž vlastníkem je žalované družstvo. Okresní soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 19.5.1999 návrh zamítl, protože nárok byl uplatněn opožděně. V odvolacím řízení žalobce změnil žalobu tak, že požadoval vydání předmětné nemovitosti z titulu uspokojení restitučního nároku na náhradu živého a mrtvého inventáře podle ustanovení § 20 zákona o půdě a transformačního podílu podle zákona č. 42/1992 Sb. Odvolací soud změnu návrhu připustil a rozsudek soudu prvního stupně zrušil proto, že jde o nárok, o němž nebylo v prvním stupni rozhodnuto. Soud prvého stupně pak rozhodl o změněném návrhu žalobce tak, že žalobu opětovně zamítl. Odvolací soud na základě odvolání žalobce poté shora uvedeným rozsudkem tento rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Vyložil, že nárok oprávněné osoby podle § 20 odst. 1 zákona o půdě není totožný s nárokem člena družstva na zápočet jeho majetkového vkladu podle § 16 písm. b) zákona č. 42/1992 Sb. do jeho celkového majetkového podílu, a konstatoval, že oba citované právní předpisy stanoví odlišné podmínky pro vznik těchto nároků; proto je tyto nároky třeba posuzovat odděleně. Dále dovodil, že v dané věci neuplatnila oprávněná osoba - matka žalobce, svůj nárok na živý a mrtvý inventář dle ustanovení § 20 odst. 5 zákona o půdě včas, a proto její nárok zanikl. Žalobce sám v rozhodné době výzvu k vydání živého a mrtvého inventáře učinit nemohl, neboť nebyl členem transformované povinné osoby a neprovozoval zemědělskou výrobu. Ani dopis označený jako „výpověď z nájmu živého a mrtvého inventáře\", předložený soudu žalobcem, nepovažoval odvolací soud za řádnou a včasnou výzvu k vydání živého a mrtvého inventáře, neboť živý a mrtvý inventář nemohl být v „nájmu\", a lhůta uvedená v § 20 odst. 5 zákona o půdě nebyla dodržena. Při posuzování nároku žalobce dle zákona č. 42/1992 Sb. dospěl odvolací soud rovněž k závěru, že takto uplatněný nárok není důvodný. Dovodil, že v daném případě mohla oprávněná osoba požádat o vydání majetkového podílu nejdříve dnem 27.9.1999, neboť žalované družstvo schválilo své stanovy na členské schůzi dne 26.9.1992. Proto jakákoli žádost, učiněná dříve, by byla předčasná. Ostatně odvolací soud za řádnou výzvu v tomto směru nepovažoval ani žalobcem v odvolacím řízení předložený doklad ze dne 20.3.1992 označený jako „Úprava majetkových vztahů a vypořádání majetkových nároků v družstvu\", neboť považuje za prokázané, že šlo pouze o přihlášku k transformaci družstva. Odvolací soud nepřipustil v dané věci možnost dovolání, s odkazem na to, že výše uvedená problematika byla již judikaturou řešena. Rozsudek odvolacího soudu, který nabyl právní moci dne 30.12.1999, napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost opírá jednak o ustanovení § 237 odst. 1 písm.f) o.s .ř., jednak o ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř. Má zato, že mu byla nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem, protože v průběhu řízení nebyl proveden jeho účastnický výslech, ač na něm trval. Tím bylo současně zásadním způsobem porušeno ústavně zaručené právo na spravedlivý proces, jakož i konkrétní procesní úprava ( § 131 o.s.ř.). Dovozuje, že již z tohoto důvodu je-shodně s dosavadní judikaturou Nejvyššího soudu ČR, jakož i Ústavního soudu ČR, přípustné dovolání ve smyslu § 237 odst. 1 písm. f) o.s.ř., a je současně dán dovolací důvod ve smyslu § 241 odst. 3 o.s.ř. Žalobce se domnívá, že mu byla odňata plná možnost jednat ve věci také postupem odvolacího soudu, který posoudil řadu žalobcem předložených listinných důkazů sám, a ve věci rozhodl, namísto toho, aby zrušil druhý rozsudek soudu prvního stupně a vrátil mu věc k novému projednání; tím v podstatě odebral žalobci možnost se do nově utvořených skutkových a právních závěrů soudu řádně odvolat. Dovolatel dále uvádí, že je v dané věci dán dovolací důvod ve smyslu § 241 odst. 3 písm. c) a d) o.s.ř., když skutková zjištění, která oba soudy provedly, nemají oporu v provedeném dokazování, a napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Tyto důvody spatřuje především v tom, že odvolací soud přiřadil jím provedeným listinným důkazům nesprávný hmotně právní význam; má na mysli zejména skutkové a právní hodnocení listin, jimiž prokazoval, že jeho právní předchůdkyně řádně uplatnila své restituční nároky na náhradu za živý a mrtvý inventář. Žalobce nesouhlasí se závěry odvolacího soudu, že předloženými listinami nedošlo k řádnému uplatnění restitučního nároku. Písemný projev vůle právní předchůdkyně žalobce ze dne 20.3.1992 je, dle žalobce, třeba chápat jako uplatnění nároku na náhradu za vnesený živý a mrtvý inventář, který je navíc ze zákona součástí tzv. majetkového vkladu člena družstva. Také tzv. evidenční list č. 66, jehož předmětem byl nejen majetkový podíl, nýbrž též majetkový vklad výslovně uvedený pod bodem 3 s odvolávkou na doklad č. 15 o předání živého a mrtvého inventáře ze 3.3.1958, je dokladem o uplatnění restitučního práva právní předchůdkyní žalovaného. Domnívá se, že tak chápal projevy vůle jmenované i žalovaný, když opakovaně potvrdil výši jejího nároku na tzv. základní podíl (např. ze dne 15.10.1992). Konečně je požadavek náhrady za vnesený živý a mrtvý inventář obsažen i v tzv. „smlouvě o nájmu ostatního majetku\", kterou právní předchůdkyně žalobce uzavřela se žalovaným dne 29.9.1993. Přitom lhůta pro uplatnění práva na náhradu za živý a mrtvý inventář byla v daném případě ze zákona prodloužena až do uplynutí šestiměsíční lhůty po právní moci rozhodnutí o vydání pozemků odňatých státem. Toto rozhodnutí přitom bylo vydáno teprve v dubnu 1995. Dovolatel navrhuje zrušení rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně; pro případ, že by dovolacím soudem bylo vyhověno pouze z důvodu neprovedení účastnického výslechu žalobce, by uvítal, kdyby tento soud dal pokyny nižším soudům i v dalších nastolených právních otázkách. Žalovaný se k dovolání nevyjádřil. Dovolání v zásadě splňuje náležitosti stanovené v ustanovení § 241 odst. 2 o.s..ř. Dovolací soud se proto zabýval otázkou jeho přípustnosti . Dovolání směřuje do potvrzujícího rozsudku soudu prvního stupně, který sice rozhodoval o věci znovu, ale jeho rozhodnutí nevyznělo jinak, než v jeho dřívějším rozsudku. Nepřichází tedy v úvahu přípustnost dovolání podle § 238 odst. 1 písm. a) ani písm. b) o.s.ř., ani podle ustanovení § 249 odst. 1 o.s.ř., protože odvolací soud nevyslovil přípustnost dovolání proti svému rozsudku. Existence vad řízení, způsobujících jeho zmatečnost, zakládá vždy přípustnost dovolání proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, pokud v řízení došlo k vadám, taxativně uve