24 Cdo 877/2024 – Nejvyšší soud

24 Cdo 877/2024-680 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Davida Vláčila ve věci dědictví po zůstaviteli J. H., zemřelém dne XY, za účasti 1) Z. H. (pozůstalého syna), zastoupeného Mgr. Davidem Štůlou, advokátem se sídlem Praha 6, Eliášova č. 266/3, 2) V. S. (právní nástupkyně závětní dědičky V. Š.), zastoupené JUDr. Jindřichem Zadinou, advokátem se sídlem v Praze 2, Sokolská č. 490/31, a 3) H. S. (právní nástupkyně závětní dědičky V. Š.), vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 27 D 634/2005, o dovolání Z. H. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. října 2023 č. j. 29 Co 128/2023-640, takto: I. Dovolání Z. H. se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 24.7.2006 č. j. 27 D 634/2005-41 bylo vypořádáno společné jmění zůstavitele a jeho manželky V. Š., rozhodnuto o obvyklé ceně zůstavitelova majetku, výši jeho dluhů a o čisté hodnotě dědictví a potvrzeno, že veškerý majetek patřící do dědictví nabyla manželka zůstavitele V. Š. Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že zůstavitel učinil dvě závěti pořízené notářskými zápisy ze dne 20.5.1997 a 15.6.2004, přičemž v pozdější závěti, kterou byla zrušena závěť předchozí, zůstavitel ustanovil jedinou dědičkou veškerého svého majetku svou manželku V. Š. Protože syn zůstavitele Z. H. namítl absolutní neplatnost závěti ze dne 15.6.2004, soud prvního stupně usnesením ze dne 16.1.2006 č. j. 27 D 634/2005-32 odkázal Z. H. k podání žaloby proti V. Š. o určení, že „je dědicem a účastníkem dědického řízení“. Za situace, kdy Z. H. žalobu ve stanovené lhůtě nepodal (§ 175k odst. 2 o. s. ř.), soud prvního stupně dále pokračoval v řízení „bez zřetele na tohoto dědice (pozůstalého syna)“ a potvrdil nabytí dědictví manželce zůstavitele V. Š. 2. Proti tomuto usnesení soudu prvního stupně podal Z. H. odvolání a také dne 21.12.2007 žalobu na obnovu řízení, která byla pravomocně zamítnuta s tím, že (jak konstatoval Nejvyšší soud České republiky v usnesení ze dne 30.8.2012 č. j. 21 Cdo 3749/2010-96, kterým rozhodoval o dovolání Z. H.) žalobu na obnovu řízení lze podat jen proti takovému rozhodnutí soudu, které je pravomocné; napadené rozhodnutí soudu prvního stupně však doposud nenabylo právní moci, protože nebylo pozůstalému synovi doručeno. 3. K odvolání Z. H. pak Městský soud v Praze usnesením ze dne 30.5.2014 č. j. 24 Co 100/2014-80 usnesení soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud vytkl soudu prvního stupně, že nepostupoval správně, jestliže po marném uplynutí lhůty stanovené pozůstalému synovi k podání žaloby podle ustanovení § 175k odst. 2 o. s. ř. již dále s pozůstalým synem nejednal, dědictví projednal jen s pozůstalou manželkou V. Š., jíž dědictví jako jediné dědičce bez dalšího potvrdil, a napadené usnesení ani pozůstalému synovi nedoručil. Soud prvního stupně zcela přehlédl, že pozůstalý syn Z. H. ve svém podání ze dne 2.12.2005 namítl nejen absolutní neplatnost závěti ze dne 15.6.2004 z důvodu, že zůstavitel trpěl při jejím pořízení duševní chorobou, ale též v něm výslovně uvedl, že trvá jako neopomenutelný dědic na relativní neplatnosti závěti podle ustanovení § 479 obč. zák. Za této situace podle názoru odvolacího soudu samotná skutečnost, že pozůstalý syn nepodal žalobu, kterou by se domáhal posouzení absolutní neplatnosti závěti, „nemůže mít za následek jeho úplné vyloučení z dědického práva“, neboť v důsledku uplatněné námitky relativní neplatnosti závěti „neztratil svoje postavení jako neopomenutelného dědice ve smyslu § 479 obč. zák.“. Jeho neopomenutelný podíl (jako zletilého potomka) činí podle ustanovení § 479 obč. zák. jednu polovinu jeho dědického podílu ze zákona, tj. jednu čtvrtinu dědictví, a proto „je povolán dědit, tzn. že jej lze důvodně považovat za dědice i poté, kdy žalobu podle § 175k odst. 2 o. s. ř. nepodal“, a nadále tak zůstává účastníkem dědického řízení se všemi odpovídajícími právy i povinnostmi. 4. Obvodní soud pro Prahu 4 (poté, co usnesením ze dne 18.11.2014 č. j. 27 D 634/2005-101 rozhodl, že z důvodů úmrtí pozůstalé manželky V. Š. ke dni 30.8.2007 bude v dědickém řízení na jejím místě pokračováno s jejími právními nástupkyněmi V. S. a H. S.) usnesením ze dne 15.12.2014 č. j. 27 D 634/2005-108 rozhodl o vypořádání společného jmění zůstavitele a jeho manželky V. Š., určil obvyklou cenu zůstavitelova majetku, výši jeho dluhů a čistou hodnotu dědictví a potvrdil, že veškerý majetek patřící do dědictví nabývají manželka zůstavitele V. Š. v podílu tří čtvrtin (3/4) a pozůstalý syn v podílu jedné čtvrtiny (1/4). Soud prvního stupně za situace, kdy „dohoda o vypořádání dědictví mezi účastníky nebyla možná“, vycházeje ze závazného právního názoru odvolacího soudu potvrdil nabytí dědictví oběma účastníkům podle jejich zákonných dědických podílů. 5. K odvolání Z. H. Městský soud v Praze usnesením ze dne 31.3.2015 č. j. 24 Co 42/2015-150 usnesení soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud v první řadě odmítl námitku odvolatele, že soud prvního stupně opomenul poučovací povinnost ve smyslu ustanovení § 118a o. s. ř. a nesplnil požadavky ustanovení § 175k odst. 2 o. s. ř, jestliže pozůstalého syna neupozornil na to, že s marným uplynutím lhůty stanovené k podání žaloby je spojen následek, že „soud bude v dědickém řízení pokračovat bez zřetele na tohoto dědice“. Podle názoru odvolacího soudu „není soud povinen poučovat účastníka o tom, jak zní zákon“, a navíc „poučovací povinnost soudu dle § 118a o. s. ř. se uplatňuje v řízení sporném, a nikoliv nesporném dědickém řízení“. Odvolací soud však přihlédl k tomu, že pozůstalý syn ve svém odvolání uplatnil požadavek, aby byla v jeho prospěch do dědictví započtena částka 250.000 Kč, kterou vydal na rekonstrukci (zhodnocení) nemovitosti (družstevního bytu), která je předmětem pozůstalosti. Tato tvrzená investice pozůstalého syna je novou skutečností, která nebyla soudu prvního stupně známa v době jeho rozhodování, a kterou bude nezbytné řešit v dalším řízení. 6. Obvodní soud pro Prahu 4 (poté, co dovolání pozůstalého syna ze dne 2.2.2015 a ze dne 6.8.2015 podaná proti usnesením Městského soudu v Praze ze dne 30.5.2014 č. j. 24 Co 100/2014-80 a ze dne 31.3.2015 č. j. 24 Co 42/2015-150 byla pro opožděnost pravomocně odmítnuta a jeho následně podaná žaloba pro zmatečnost proti usnesení Městského soudu ze dne 19.7.2018 č. j. 24 Co 252/2017-176 byla pravomocně zamítnuta) usnesením ze dne 15.12.2022 č. j. 27 D 634/2005-559 opětovně rozhodl o vypořádání společného jmění zůstavitele a jeho manželky V. Š. (výrok I.), určil obvyklou cenu zůstavitelova majetku, výši jeho dluhů a čistou hodnotu dědictví (výrok II.), potvrdil, že veškerý majetek patřící do dědictví nabývají manželka zůstavitele V. Š. v podílu tří čtvrtin a pozůstalý syn v podílu jedné čtvrtiny (výrok III.) a rozhodl o nákladech řízení (výroky IV., V. a VI.). Soud prvního stupně opětovně za situace, kdy dědicové dědictví neodmítli a uzavření dohody o vypořádání dědictví nebylo možné, postupem podle ustanovení § 483 obč. zák potvrdil nabytí dědictví těm, jejichž dědické právo bylo prokázáno. V první dědické skupině přicházeli v úvahu podle ustanovení § 473 obč. zák. k dědění stejným dílem pozůstalá manželka V. Š. a pozůstalý syn Z. H. Vzhledem k relativní neplatnosti závěti, kterou namítl pozůstalý syn, jemuž (jako neopomenutelnému zletilému dědici) se musí dostat z dědictví aspoň jedna polovina jeho dědického podílu ze zákona, činí „vzájemný poměr čisté hodnoty dědických podílů jednotlivých dědiců: poz. manželka – 3/4, poz. syn – 1/4“. 7. K odvolání Z. H. Městský soud v Praze usnesením ze dne 26.10.2023 č. j. 29 Co 128/2023-640 usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud po posouzení obsahu závěti ze dne 15.6.2004 dospěl ve shodě se soudem prvního stupně k závěru, že formulace závěti „pokud by závětní dědička z jakéhokoli důvodu dědictví nenabyla, odkazuji veškerý majetek svému synovi…“, je ustanovením náhradního dědice. Povolání náhradního dědice – jak odvolací soud dále zdůraznil – „je a bylo v závětech obvyklé a počítá s ním i současný občanský zákoník č. 89/2012 Sb. v ust § 1507 až § 1511“. Náhradní dědic přichází v úvahu např. tehdy, když se závětní dědic smrti zůstavitele nedožije, nebo když je nezpůsobilý dědit. V projednávané věci je podle názoru odvolacího soudu „podstatné, že za účinnosti občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. se nabývalo dědictví podle § 460 obč. zák. smrtí zůstavitele, v daném případě k datu úmrtí zůstavitele dne XY“. V té době obmyšlená (univerzální závětní dědička) pozůstalá manželka V. Š. žila. Skutečnost, že později v průběhu dědického řízení zemřela, a to dříve, než jí bylo nabytí dědictví potvrzeno, „nemění nic na tom