24 Cdo 923/2024 — Nejvyšší soud

24 Cdo 923/2024 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:2. 5. 2024 Spisová značka:24 Cdo 923/2024 ECLI:ECLI:CZ:NS:2024:24.CDO.923.2024.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Omezení svéprávnosti (o. z.) [ Svéprávnost (o. z.) ] Opatrovník hmotně právní [ Opatrovník ] Dotčené předpisy:§ 55 o. z. § 57 o. z. § 59 o. z. § 457 o. z. § 465 o. z. § 471 o. z. § 237 o. s. ř. § 241a odst. 1 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:20. 5. 2024 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 24 Cdo 923/2024-696 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Davida Vláčila ve věci posuzovaného D. M., omezeného ve svéprávnosti, zastoupeného procesní opatrovnicí Mgr. Kateřinou Chocholovou, advokátkou se sídlem v Kolíně, K Vinici č. 1552, za účasti hmotněprávní opatrovnice J. B., o návrhu posuzovaného na vrácení svéprávnosti a opatrovnictví, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 22 P 17/2010, 13 P a Nc 4/2020, 13 P a Nc 28/2020, o dovolání posuzovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. září 2021, č. j. 24 Co 95/2021-375, takto: I. Dovolání posuzovaného se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: 1. Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 9. 2021, č. j. 24 Co 95/2021-375, změnil rozsudek Okresního soudu v Kolíně ze dne 3. 2. 2021, č. j. 22 P 17/2010-317, 13 P a Nc 4/2020, 13 P a Nc 28/2020, tak že: 1. Posuzovaný se na dobu 5 let od právní moci tohoto rozsudku omezuje ve svéprávnosti, jde-li o právní jednání: která se týkají nakládání se jměním, jehož hodnota přesahuje částku 2 000 Kč, a jde-li o pořízení pro případ smrti; týkající se pracovněprávních vztahů; jimiž dochází k realizaci práv a povinností vyplývajících ze zdravotního důchodového a nemocenského pojištění, na zajištění v hmotné nouzi a státní sociální podporu, a jimiž dochází k realizaci práva na sociální služby a příspěvku na péči; 2. opatrovníkem posuzovaného se jmenuje J. B., která je oprávněna a povinna zastupovat opatrovance, jde-li o právní jednání: která se týkají nakládání se jměním, jehož hodnota přesahuje částku 2 000 Kč; týkající se pracovněprávních vztahů; jimiž dochází k realizaci práv a povinností vyplývajících ze zdravotního důchodového a nemocenského pojištění, na zajištění v hmotné nouzi a státní sociální podporu, a jimiž dochází k realizaci práva na sociální služby a příspěvku na péči; 3. tím se mění rozsudek Okresního soudu v Kolíně ze dne 23. 9. 2019, č. j. 22 P 17/2010-156 (výrok I.), dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II.) a že České republice se náhrada nákladů řízení nepřiznává (výrok III.). Poté, co dovodil, že bylo bezpečně prokázáno, že posuzovaný trpí duševní poruchou – lehkou mentální retardací, že je zcela bez náhledu, kognitivní funkce jsou narušeny naprosto zásadně, a že aktuálně se zdravotní stav posuzovaného nezlepšuje a na přítomnost poruchy stále nenahlíží, a s ohledem na okolnost, že omezení svéprávnosti se řídí principem subsidiarity a institut omezení svéprávnosti není sankcí, nýbrž opatřením sloužícím především k ochraně zájmu samotných fyzických osob, které pro svůj duševní stav nejsou schopny dostatečně vlastní odpovědností právně jednat, odvolací soud dospěl k závěru, že vzhledem k závažnosti duševní poruchy posuzovaného, nedostatku náhledu na tuto situaci a jeho konkrétní situaci není případné subsidiární opatření schopno odvrátit nebezpečí vzniku závažné újmy u posuzovaného, a tedy že zejména v oblasti majetkové a jde-li o zajištění základních životních podmínek posuzovaného není subsidiární opatření schopno v dané věci minimalizovat hrozící rizika a je třeba rozhodnout o omezení svéprávnosti posuzovaného, a proto vzhledem k tomu, že posuzovanému hrozí vážná újma, jde-li o finanční hospodaření a nakládání se jměním, je důvodné v zájmu posuzovaného ponechat mu z hlediska proporcionality institutu omezení svéprávnosti možnost právně jednat, jde-li o nakládání se jměním, jehož hodnota nepřesahuje částku 2 000 Kč, přičemž zvláštní důvody pro časovou limitaci omezení svéprávnosti při nakládání se jměním neshledal, že i v případě dalších oblastí života posuzovaného, kdy je nezbytné, aby jeho základní životní podmínky byly uspokojivě zajištěny, činit právní jednání směřující k zajištění určitých sociálních příjmů a obstarání sociální služby a případně i právní jednání k zajištění příspěvku na péči, by při ponechání plné svéprávnosti v této oblasti hrozil posuzovanému skutečně vznik vážné újmy, že shledal hrozbu závažné újmy a nutnost omezit posuzovaného ve svéprávnosti také jde-li o právní jednání týkající se pracovně právních vztahů, a že neshledal další oblasti, v nichž by bylo nutno zasáhnout výrokem soudu do svéprávnosti posuzovaného, včetně oblasti volebního práva. Odvolací soud také s ohledem na potřebu prodloužení nově vymezeného omezení svéprávnosti na další období a s ohledem na trvalost a perspektivu duševní poruchy posuzovaného stanovil dobu omezení svéprávnosti posuzovaného na dobu 5 let, a dále se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o ponechání ve funkci opatrovnice posuzovaného J. B. (matku posuzovaného) s tím, že opatrovnice v rámci správy jmění opatrovance nijak neselhává, žádný rozpor se zájmy opatrovance nebyl shledán, a že i z hlediska výkonu funkce opatrovnice ve vztahu k opatrovanci plní všechny své běžné povinnosti, opatrovanci zajišťuje potřebnou péči a nečiní za něj právní jednání, která by byla shledána v rozporu se zájmy opatrovance. 2. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal posuzovaný dovolání, jímž soudům vytýká, že nedostatečně zjistily skutkový stav věci, neboť neprovedly veškeré navržené a nezbytné důkazy, nepřihlédly k jeho skutkovým tvrzením, nesprávně hodnotily důkazy a dospěly k nesprávným skutkovým zjištěním a tedy i nesprávným právním závěrům. Posuzovaný má za to, že v projednávaném případě jednak nebyla respektována zákonná úprava v oblasti omezení svéprávnosti člověka, jednak že nebyly splněny podmínky pro omezení svéprávnosti posuzovaného na celých 5 let. Dovolatel nesouhlasí ani s osobou opatrovníka a namítá, že se soudy nevěnovaly otázce vztahu posuzovaného a stálé opatrovnice (jeho matky), přestože se jejich zájmy dostávají do významné kolize. Dovolatel proto navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 3. Podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. 4. Nejvyšší soud (jako soud dovolací) dospěl k závěru, že dovolání posuzovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. 9. 2021, č. j. 24 Co 95/2021-375, není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť dovolatel v dovolání uplatnil zejména jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., vznáší-li především výhrady proti hodnocení důkazů (zejména proti způsobu vypracování a hodnocení důkazu znaleckým posudkem Doc. MUDr. Žukovova a vytýká-li soudům, že nijak nehodnotily zprávu MUDr. Němcové o vyšetření posuzovaného a pouze ocitovaly některé pasáže) soudy a v souvislosti s tím soudům vytýká neúplná a nesprávná skutková zjištění a na základě vlastních skutkových tvrzení dovozuje vlastní (odlišné) právní posouzení věci (že „je schopen si řadu věcí obstarat a zajistit“, a tedy že „došlo v jeho případě k porušení ustanovení § 55 o. z.“), a dovolání tak trpí vadami, pro které nelze v dovolacím řízení pokračovat. Jestliže dovolatel soudům vytýká, že vycházely a považovaly za stěžejní důkaz vedoucí k omezení svéprávnosti posuzovaného znalecký posudek Doc. MUDr. Žukovova, zde přehlíží, že odvolací soud i soud prvního stupně při svém rozhodování přihlížel nejen k závěrům tohoto znaleckého posudku, s jehož závěry posuzovaný nesouhlasí, ale též ke skutečnostem, který vyplynuly z dalších provedených důkazů (z výpovědí samotného posuzovaného i jeho matky, ze zprávy MUDr. Němcové i ze zprávy ze sociálního šetření u posuzovaného ze dne 28. 7. 2021) a nejde tedy o situaci, kdy by soud privilegoval znalecký důkaz, nýbrž – jak je zřejmé z obsahu spisu – nakládal s posudkem jako s kterýmkoli jiným skutkovým podkladem, jestliže vycházel ze skutkových zjištění učiněných na základě posudku znalce, ovšem v souvislosti s ostatními výsledky dokazování (k tomu viz například nález Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2016, sp. zn. II. ÚS 934/16). Nadto namítá-li dovolatel, že řízení před soudy je stiženo vadou řízení spočívající v tom, že soudy nevyhověly návrhu posuzovan