25 Cdo 1038/2000 — Nejvyšší soud

25 Cdo 1038/2000 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:21. 2. 2002 Spisová značka:25 Cdo 1038/2000 ECLI:ECLI:CZ:NS:2002:25.CDO.1038.2000.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Dotčené předpisy:§ 37 odst. 1 předpisu č. 40/1964Sb. § 35 odst. 2 předpisu č. 40/1964Sb. § 58 odst. 1 předpisu č. 99/1963Sb. § 218 odst. 1 písm. a) předpisu č. 99/1963Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 25 Cdo 1038/2000 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudkyň JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Marty Škárové v právní věci žalobce Bytového družstva spoluvlastníků L. 3189, zastoupeného advokátem, proti žalované Městské části P., o 100.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 43 C 92/97, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. října 1998, č. j. 53 Co 452/98-86, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žalovaná nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í: Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 9. 1. 1998, č. j. 43 C 92/97-49, uložil žalované, aby zaplatila žalobci 100.000,- Kč s příslušenstvím, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že účastníci dne 16. 3. 1995 uzavřeli kupní smlouvu, jíž žalovaná prodala žalobci obytný dům č. p. 3189 a pozemkovou parcelu č. 4359/11 o výměře 292 m2, zapsané na listu vlastnictví č. 41 pro katastrální území P. M. – 01 u Katastrálního úřadu P. V článku XI. odst. 6 smlouvy se žalovaná zavázala k předání veškeré dostupné dokumentace týkající se převáděných nemovitostí do 15 dnů od podpisu smlouvy pod sankcí sjednané smluvní pokuty s tím, že seznam této písemné dokumentace bude ke smlouvě přiložen jako její nedílná součást pod označením Příloha 1. V článku VIII. byla sjednána smluvní pokuta ve výši 50.000,- Kč za první a 100.000,- Kč za každý další případ porušení závazků ve smlouvě výslovně uvedených. Žalovaná dne 17. 5. 1995 žalobci předala doklady k domu č. p. 3189 vyjmenované v Protokolu o předání a převzetí objektu, avšak další doklady, které si žalobce vyžadoval dopisem ze dne 21. 3. 1995 (zejména seznamy evidence trvalých prostředků, stavební povolení, obchodní smlouvy s dodavateli výrobků a služeb, a účetní doklady o hospodaření v domě), ve sjednané lhůtě vydány nebyly. Soud dovodil, že žalovaná přes opakované výzvy nesplnila řádně a včas svoji smluvní povinnost předat veškerou dostupnou dokumentaci k předmětné nemovitosti, čímž žalobci vznikl nárok na zaplacení sjednané smluvní pokuty. Poté, co soud prvního stupně usnesením ze dne 29. 7. 1998, č. j. 43 C 92/97-62, žalované prominul zmeškání lhůty k odvolání, Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 10. 1998, č. j. 53 Co 452/98-86, k odvolání žalované rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku o věci samé tak, že žalobu zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, doplněného o mezi účastníky nespornou skutečnost, že seznam písemné dokumentace předvídaný článkem XI odst. 6 kupní smlouvy nebyl vypracován a tedy ani učiněn součástí smlouvy. Podle odvolacího soudu obsah pojmu „veškerá dostupná dokumentace“ použitý v tomto článku smlouvy neumožňuje bez vzniku pochybností vymezit okruh dokladů, kterých se má týkat, a nedošlo-li stranami smlouvy v rozporu se smluvním ujednáním ke specifikaci tohoto pojmu v příloze (součásti) smlouvy, je dotčená část kupní smlouvy absolutně neplatná pro neurčitost podle § 37 odst. 1 obč. zák. Žalované proto nevznikla povinnost, z jejíhož porušení žalobce dovozuje právo na zaplacení smluvní pokuty. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které odůvodňuje podle § 241 odst. 3 písm. b) a d) o.s.ř. Vytýká odvolacímu soudu, že nesprávně aplikoval ustanovení § 37 odst. 1 obč. zák., neboť pojem „veškerá dostupná dokumentace“ nezpůsobuje neurčitost právního úkonu ani absolutní neplatnost části kupní smlouvy. Ustanovení § 103 zákona č. 50/1976 Sb. (stavebního zákona) ukládá vlastníku stavby povinnost uchovávat dokumentaci stavby po celou dobu jejího užívání a stavební zákon spolu s dalšími právními předpisy pak přesně stanoví, co se rozumí dokumentací. Proto se podle dovolatele dokumentací rozumí v souladu s obecně platnými jazykovými pravidly průkazný materiál, který potvrzuje určité potřebné skutečnosti; v daném případě jde o dokumentaci povinnou. Termín veškerá dokumentace je třeba vykládat tak, že jde o dokumentaci jak povinnou, tak nepovinnou. Dostupnou dokumentací je taková dokumentace, kterou má k dispozici prodávající, avšak musí zahrnovat dokumentaci povinnou. Kupní smlouva se v daném případě týkala především dokumentace, kterou má povinnost předat prodávající, a nelze tedy dovodit, že by uvedené termíny byly neurčité nebo nesrozumitelné. I když seznam písemné dokumentace, který se měl stát přílohou č. 1 kupní smlouvy, nebyl vyhotoven ve stanoveném termínu, byl později žalované předložen seznam (v protokolu ze dne 17. 5. 1995), s nímž souhlasila, avšak doklady přesto žalobci nepředala. Sporným tak není rozsah dokumentace, ale termín jejího předložení a kvalita dokumentů. Dovolatel dále namítá, že odvolací soud postupoval v rozporu se zákonnými podmínkami odvolacího řízení, neboť jednak nebyly dány žádné zákonné důvody k prominutí zmeškání lhůty k podání odvolání, jednak plná moc udělená zástupci žalované nemá předepsané náležitosti (chybí podpis statutárního zástupce zmocnitele) a není platným projev vůle žalované k odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil. Vzhledem k ustanovení části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) dovolání projednal a rozhodl o něm podle dosavadních předpisů, (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2001 - dále jen „o.s.ř.“). Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou - účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), řádně zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 odst. 1 o.s.ř., přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu podle § 242 o.s.ř. a dospěl k závěru, že dovolání, které je přípustné podle § 238 odst. 1 písm. a) o.s.ř., není opodstatněné. Nesprávné právní posouzení věci [§ 241 odst. 3 písm. d) o.s.ř.], které dovolatel uplatňuje jako důvod dovolání, může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval. V posuzované věci dovolatel vytýká odvolacímu soudu nesprávný závěr o neplatnosti smluvního ujednání o povinnosti žalované předat mu dokumentaci k prodávané nemovitosti pro neurčitost podle § 37 odst. 1 obč. zák. Podle § 37 odst. 1 obč. zák. právní úkon musí být učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně; jinak je neplatný. Podle ustanovení § 35 odst. 2 obč. zák. právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem. Sankce neplatnosti právního úkonu podle § 37 odst. 1 obč. zák. se váže k náležitostem projevu vůle; projev je neurčitý, je-li nejistý jeho obsah, to jest, když se jednajícímu nepodařilo obsah vůle jednoznačným způsobem stanovit, a je nesrozumitelný, jestliže jednající nedosáhl - vadným slovním nebo jiným zprostředkováním - jasného vyjádření této vůle. Pro případy, kdy o obsahu právního úkonu může vzniknout pochybnost, formuluje ustanovení § 35 obč. zák. výkladová pravidla, která ukládají soudu, aby tyto pochybnosti odstranil výkladem založeným na tom, že vedle jazykového vyjádření právního úkonu vyjádřeného slovně (nikoliv konkludentně podle § 35 odst. 3 obč. zák.) podrobí zkoumání i vůli jednajících osob. Jazykové vyjádření právního úkonu zachycené ve smlouvě musí být proto nejprve vykládáno prostředky gramatickými (z hlediska možného významu jednotlivých použitých pojmů), logickými (z hlediska vzájemné návaznosti použitých pojmů) či systematickými (z hlediska řazení pojmů ve struktuře celého právního úkonu). Kromě toho soud posoudí na základě provedeného dokazování, jaká byla skutečná vůle stran v okamžiku uzavírání smlouvy, přičemž podmínkou pro přihlédnutí k vůli účastníků je to, aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření úkonu. V posuzovaném případě vyšel