25 Cdo 1072/2021 — Nejvyšší soud

25 Cdo 1072/2021 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:26. 9. 2022 Spisová značka:25 Cdo 1072/2021 ECLI:ECLI:CZ:NS:2022:25.CDO.1072.2021.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Ochrana osobnosti Dotčené předpisy:§ 11 obč. zák. § 13 obč. zák. § 186 o. s. ř. ve znění do 31.12.2013 Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:29. 11. 2022 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 25 Cdo 1072/2021-687USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudkyň JUDr. Martiny Vršanské a JUDr. Hany Tiché v právní věci žalobkyně: A. U., narozená XY, bytem XY, zastoupená Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem se sídlem Opatovická 1659/4, Praha 1, proti žalovaným: 1. L. H., IČO XY, se sídlem XY, zastoupená JUDr. Bohumilem Růnou, advokátem se sídlem Kamlerova 795/9, Říčany, 2. L. H., narozený XY, bytem XY, zastoupený JUDr. Zdeňkem Hrabou, advokátem se sídlem Kamlerova 795/9, Říčany, o ochranu osobnosti s návrhem na náhradu nemajetkové újmy, vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 19 C 114/2016, o dovolání 1. žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 29. 10. 2020, č. j. 21 Co 213/2019- 644, 21 Co 214/2019-644, takto: I. Dovolání se odmítá. II. První žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů dovolacího řízení 4.114 Kč k rukám advokáta Mgr. Ing. Jana Boučka, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Odůvodnění: Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. 10. 2020, č. j. 21 Co 213/2019-644, 21 Co 214/2019-644, potvrdil rozsudek ze dne 29. 4. 2019, č. j. 19 C 114/2016-450, v rozsahu, kterým Okresní soudu Praha-východ uložil 1. žalované zaplatit žalobkyni 250 000 Kč, zamítl žalobu, aby 2. žalovaný zaplatil žalobkyni 250 000 Kč a oba žalovaní společně a nerozdílně zaplatili žalobkyni 950 000 Kč, rozhodl o nákladech řízení mezi 2. žalovaným a žalobkyní a o nákladech řízení státu (výrok I). Krajský soud dále změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o náhradě nákladů řízení mezi žalobkyní a 1. žalovanou (výrok II), potvrdil v celém rozsahu doplňující usnesení Okresního soudu Praha-východ ze dne 5. 6. 2019, č. j. 19 C 114/2016-476 (výrok III), a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok IV a V). Ve sporu o ochranu osobnosti vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, že 1. žalovaná, která je poskytovatelem zdravotních služeb ve smyslu § 2 odst. 1 zákona č. 372/2011 Sb., podala dne 27. 3. 2013 prostřednictvím jednoho ze svých jednatelů, Z. H. (otce a současně právního zástupce 2. žalovaného) návrh na zahájení řízení o omezení žalobkyně, která provozuje soukromou psychologickou poradnu, ve způsobilosti k právním úkonům v rozsahu poskytování služeb psychologické péče (dále též jen „návrh“), ačkoli žalobkyně nebyla její pacientkou a ani jí nebyla nikdy vyšetřena. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 5. 2015, č. j. 30 Co 280/2015-265, potvrdil rozsudek ze dne 26. 3. 2015, č. j. 50 Nc 1132/2013-222, jímž Obvodní soud pro Prahu 5 návrh 1. žalované zamítl, a to s právní mocí ke dni 7. 1. 2016. Městský soud v odůvodnění svého rozsudku konstatoval, že podání návrhu 1. žalovanou bylo nedůvodné a bylo jen způsobem, jímž si jednatel 1. žalované s žalobkyní vyřizoval účty poté, co žalobkyně jako psycholožka podala zprávu v opatrovnickém sporu o děti 2. žalovaného, který se však řízení o omezení žalobkyně ve způsobilosti k právním úkonům neúčastnil. První žalovaná poskytla návrh bezprostředně po jeho podání dalším osobám, čímž došlo k jeho rozšíření na další státní instituce a zejména do veřejného prostoru, kde se informace o řízení i návrh sám šířily internetem, anonymními e-maily a médii až do podání různých rodičů v opatrovnických řízeních. O návrhu vyšel také článek v časopise Týden. V reakci na zveřejnění návrhu utrpěl manžel žalobkyně cévní mozkovou příhodu, žalobkyně sama byla nastalou situací stresována, musela čelit nedůvěře klientů v její profesní způsobilost, snížil se její příjem. První žalovaná tak podstatně zasáhla do cti a rodinného života žalobkyně, jejího pokojného manželského soužití a výkonu její profese. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně věc posoudil podle § 186 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2013“), a § 11 a § 13 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“). Uzavřel, že 1. žalovaná sice měla podle § 186 o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2013 oprávnění podávat návrhy na omezení způsobilosti k právním úkonům, avšak citované ustanovení bylo zvláštním nástrojem k naplňování úkolů poskytovatele zdravotních služeb, a proto bylo nezbytné užití takového nástroje vykládat v intencích obsahu poskytované zdravotní péče. Primárním úkolem právní úpravy § 186 o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2013 bylo dát nástroj poskytovatelům zdravotních služeb ve vztahu k jejich pacientům, čehož si 1. žalovaná vzhledem ke svému postavení i s ohledem na právní vzdělání jejího jednatele musela být vědoma, stejně jako okolnosti, že v důsledku pravidla vyplývajícího z citované právní úpravy nebude soud oprávněn vyzvat ji k předložení lékařského vysvědčení, které by návrh odůvodňovalo. První žalovaná zneužila svého postavení poskytovatele zdravotních služeb daného jí § 186 o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2013 a její postup nebylo možné ospravedlnit ani jí tvrzenou potřebou ochrany údajného veřejného zájmu na omezení způsobilosti žalobkyně k právním úkonům. Odvolací soud tak dospěl k závěru, že podala-li 1. žalovaná bezdůvodný a bezúspěšný návrh na omezení způsobilosti k právním úkonům žalobkyně, která není a nikdy nebyla její pacientkou a ani jí nikdy nebyla vyšetřena, a umožnila-li veřejné šíření návrhu, zasáhla neoprávněně (protiprávně) do osobnostních práv žalobkyně podle § 11 obč. zák. Jako adekvátní satisfakci odvolací soud shledal finanční náhradu ve výši 250 000 Kč. Újmu žalobkyně neshledal přičitatelnou 2. žalovanému, neboť nebylo prokázáno, že by se podílel jak na podání návrhu, tak na jeho uveřejnění. První žalovaná napadla rozsudek odvolacího soudu dovoláním do výroku I v části, kterou potvrdil její povinnost zaplatit žalobkyni 250 000 Kč, a do výroku II o nákladech řízení před soudem prvního stupně. Přípustnost dovolání spatřuje v řešení několika otázek hmotného práva, při němž se odvolací soud měl odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo které v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyly dosud řešeny. Odvolací soud měl pochybit, posoudil-li nárok žalobkyně podle § 11 obč. zák., ačkoli měl postupovat podle speciální normy § 191 odst. 2 o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2013. Citované ustanovení je s přihlédnutím k předpokladu vzniku nároku na náhradu újmy, tj. zjevné bezdůvodnosti návrhu, hmotněprávní speciální normou, která má aplikační přednost před obecnou úpravou odpovědnosti (v této souvislosti odkázala na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1226/2013, a rozsudek tehdejšího Nejvyššího soudu Slovenské socialistické republiky ze dne 31. 10. 1979, sp. zn. 2 Cz 79/79). Dovolatelka dále předložila otázku, zda důvodem podání návrhu na zahájení řízení o omezení způsobilosti k právním úkonům může být ochrana zájmů třetích osob, které s posuzovaným vstoupily do právních vztahů (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2009, sp. zn. 30 Cdo 356/2012), a zda otázka psychického stavu psychologa, který svou činností soustavně zasahuje do soudních řízení o péči o děti, je otázkou veřejného zájmu. Podle dovolatelky žalobkyně naplňuje definiční znaky osoby veřejného zájmu, neboť se podle konstatování odvolacího soudu o její práci zajímají různé opatrovnické spolky, žalobkyně poskytuje služby ve sporech o děti, vystupuje před orgány veřejné moci a v mediálním prostoru (odkázala na nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 8. 2009, sp. zn. I. ÚS 557/09, ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. I. ÚS 1586/09, usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 9. 2014, sp. zn. I. ÚS 96/03, a rozsudek ESLP ze dne 17. 5. 2016, stížnost č. 33677/10 a 5230/10). Dovolatelka se dále táže, zda odpovídá za případnou újmu vzniklou podáním návrhu, který podal advokát JUDr. Ing. Zdeněk Hraba, Ph.D., jednající za ni jako za svého klienta, nešlo-li o jeho exces (odkázala na stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2010, sp. zn. Cpjn 13/2007). Znění návrhu v rámci spolupráce sdílel advokát 1. žalované s jiným advokátem, který hodlal vstoupit do řízení o omezení způsobilosti žalobkyně a byl vázán mlčenlivostí. Pokud tak došlo k šíření návrhu nebo informace o řízení, byl původcem advokát 1. žalované a nikoli ona sama. Konečně podle dovolatelky odvolací soud p