25 Cdo 1119/2016 – Nejvyšší soud

25 Cdo 1119/2016 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobkyně E. O., zastoupené JUDr. Vladimírem Fockem, advokátem se sídlem Brno, Pellicova 2c, proti žalované České kanceláři pojistitelů, se sídlem Praha 4, Na Pankráci 1724/129, IČO 70099618, zastoupené Mgr. Jiřím Gregůrkem, advokátem se sídlem Beroun, Husovo náměstí 82, o 1.967.520 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 16 C 163/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 11. 2015, č. j. 64 Co 307/2015–103, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 19.941 Kč k rukám Mgr. Jiřího Gregůrka, advokáta se sídlem Beroun, Husovo nám. 82, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Odůvodnění: Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 30. 6. 2015, č. j. 16 C 163/2014–68, byla zamítnuta žaloba na plnění z garančního fondu ve výši 1.967.520 Kč a rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Žalobkyně byla účastnicí dopravní nehody dne 13. 7. 2003, při níž utrpěla škodu na zdraví a kterou zavinila osoba bez pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla. Obvodní soud dospěl k závěru, že nárok na plnění z garančního fondu podle § 9 odst. 1 a § 24 odst. 2 písm. b) zákona č. 168/1999 Sb. ve znění účinném v době dopravní nehody (dále jen zákon č. 168/1999 Sb.) je originárním nárokem upraveným zvláštním zákonem a tento nárok má vlastní právní úpravu promlčení odlišnou od nároku na náhradu škody z titulu odpovědnosti vůči škůdci. Podle právní úpravy účinné do 30. 4. 2004 se právo na plnění z garančního fondu promlčuje podle § 101 a 104 obč. zák., tedy v obecné lhůtě tří let počínající rok od pojistné události. Na základě skutkových zjištění soud určil okamžik pojistné události (ustálení zdravotního stavu žalobkyně) na konec srpna 2007 a uzavřel, že pokud žalobkyně podala žalobu až dne 8. 10. 2014, stalo se tak po uplynutí promlčecí doby. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 5. 11. 2015, č. j. 64 Co 307/2015-103, potvrdil rozsudek obvodního soudu a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se plně ztotožnil se skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně i s jeho právními závěry. Přisvědčil názoru, že je třeba odlišit nárok na plnění vůči žalované od nároku na náhradu škody z titulu odpovědnosti za škodu i že se v dané věci uplatní obecná promlčecí doba počínající od uplynutí jednoho roku po pojistné události. Námitka žalobkyně, že nárok na plnění vůči žalované mohla uplatnit až po pravomocném rozhodnutí soudu ohledně jejího nároku proti škůdci, odporuje ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu. Odvolací soud nepřisvědčil ani námitce rozporu námitky promlčení s dobrými mravy a zneužití práva žalovanou. Nedůvodnou shledal i námitku neúčelnosti nákladů vynaložených na advokáta žalované, jelikož je třeba odlišit její postavení obdobné jako postavení pojišťoven od postavení státu a jeho organizačních složek. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost shledává v řešení otázek dovolacím soudem dosud neřešených, a to otázky počátku promlčecí doby pro uplatnění nároku na plnění z garančního fondu a otázky postavení správce garančního fondu jako veřejnoprávní instituce pro posouzení účelnosti vynaložených nákladů na zastupování advokátem. Dovolatelka namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení. Má za to, že žalobu podala včas, když nejprve zažalovala škůdce a až po pravomocném rozsudku proti němu uplatnila nárok proti žalované. Domnívá se, že až od tohoto okamžiku počala běžet promlčecí doba vůči žalované, neboť teprve po pravomocném rozhodnutí vůči škůdci mohla prokázat svůj nárok na plnění z garančního fondu. Pro případ, že by neobstál předchozí právní názor, namítá dovolatelka, že se v jejím případě měla uplatnit promlčecí doba dle § 106 odst. 1 obč. zák., a počátkem této subjektivní lhůty mělo být buď datum právní moci rozhodnutí o nároku na náhradu škody proti škůdci, nebo datum doručení znaleckého posudku s bodovým ohodnocením bolestného a ztížení společenského uplatnění. Dále dovolatelka nesouhlasí s přiznáním náhrady nákladů advokátního zastoupení žalované, neboť se domnívá, že žalovaná jako profesní organizace a správce garančního fondu má spíše veřejnoprávní charakter a jako taková by měla disponovat dostatečným odborným aparátem k hájení svých zájmů. Analogickým výkladem judikatury dovolacího soudu ve vztahu k organizačním složkám státu a statutárním městům dospívá k názoru, že náklady na advokáta žalované nebyly vynaloženy účelně. Z takto uvedených důvodů navrhuje Nejvyššímu soudu napadený rozsudek zrušit a vrátit věc k novému projednání. Závěrem dovolatelka uvádí, že je nemajetná a zdravotně postižená do konce života, a navrhuje odklad vykonatelnosti rozsudku. Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání uvedla, že považuje dovolání za nepřípustné, neboť otázka vymezená dovolatelkou je v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena a odvolací soud rozhodl v souladu s touto konstantní praxí. Dovolací námitky žalobkyně považuje žalovaná za scestné a navzájem si odporující. K otázce účelnosti nákladů vynaložených na advokáta uvedla, že je třeba odlišit specifické postavení složek státu a statutárních měst od postavení profesní organizace pojistitelů, tedy soukromoprávního subjektu, jehož povaha a poslání jsou nesrovnatelné s postavením státu či statutárních měst. Navrhuje proto, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), avšak směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť otázka dovolatelkou předestřená jako dovolacím soudem dosud neřešená, tj. otázka počátku promlčecí doby k uplatnění nároku na plnění z garančního fondu ČKP, byla v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu vyřešena a odvolací soud se od této praxe při jejím posouzení neodchýlil. Podle § 3036 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, se podle dosavadních právních předpisů až do svého zakončení posuzují všechny lhůty a doby, které začaly běžet přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i lhůty a doby pro uplatnění práv, která se řídí dosavadními právními předpisy, i když začnou běžet po dni nabytí účinnosti tohoto zákona. Vzhledem k tomu, že promlčecí doba počala běžet přede dnem 1. 1. 2014, kdy zákon č. 89/2012 Sb. nabyl účinnosti, je třeba posoudit otázku promlčení podle dosavadních předpisů, tj. podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále opět jen „obč. zák.“). Soudní praxe je ustálena v závěru, že právo poškozeného na plnění vůči pojistiteli škůdce podle § 9 odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb. je originárním právem založeným zvláštním právním předpisem, které – byť je odvozeno od právního vztahu mezi pojistitelem a pojištěným škůdcem – nemá povahu nároku na náhradu škody (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2007, sp. zn. 25 Cdo 113/2006, uveřejněný pod č. 93/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Citované ustanovení dává poškozenému oprávnění uplatnit svůj nárok přímo proti pojistiteli toho, kdo mu odpovídá za škodu; to ovšem neznamená, že by do odpovědnostního vztahu mezi škůdcem a poškozeným nastoupil namísto škůdce jeho pojistitel, který není za vzniklou škodu odpovědný. Jeho povinností je pouze plnit za pojištěného, jestliže poškozený vůči němu uplatnil své právo na plnění. Mezi právem poškozeného na náhradu vzniklé škody proti škůdci (§ 420, případně § 427 a násl. obč. zák.) a specifickým právem poškozeného na výplatu plnění za pojištěného škůdce (§ 9 odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb.) je třeba důsledně rozlišovat. Plnění pojistitele poskytnuté poškozenému není plněním z titulu jeho odpovědnosti za škodu, neboť osobou odpovědnou za škodu způsobenou poškozenému je pojištěný. Tyto závěry platí i v případě, kdy za (nepojištěného) škůdce poskytuje plnění poškozenému Česká kancelář pojistitelů (ČKP) z garančního fondu podle § 24 odst. 2 zákona č. 168/1999 Sb. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. 25 Cdo 968/2008, uveřejněný pod č. 8/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Z toho vyplývá, že není-li plnění za škůdce poskytované Českou kanceláří pojistitelů z garančního fondu plněním z titulu odpovědnosti za škodu na zdraví, neuplatní se na něj úprava občanského zákoníku o dvouleté subjektivní promlčecí době u náhrady škody (§ 106 odst. 1 obč. zák.), nýbrž úprava promlčení nároku na pojistné plnění podle § 101 obč. zák. ve spojení s § 8 zákona o pojistné smlouvě (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2014, sp. zn. 25 Cdo 1002/2012)