25 Cdo 1163/2004 — Nejvyšší soud

25 Cdo 1163/2004 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:13. 4. 2005 Spisová značka:25 Cdo 1163/2004 ECLI:ECLI:CZ:NS:2005:25.CDO.1163.2004.1 Typ rozhodnutí:Usnesení Dotčené předpisy:§ 4 předpisu č. 58/1969Sb. § 8 předpisu č. 82/1998Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 25 Cdo 1163/2004 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Ing. Jana Huška a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobkyně V. K., zastoupené advokátem, proti žalované České republice – Č. n. b., o zaplacení 31.745,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 22 C 250/2000, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. dubna 2003, č. j. 20 Co 120/2003-53, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobkyně se žalobou proti státu původně domáhala náhrady škody, která jí jako klientce Universal banky, a. s. (dále též jen „UB“), vznikla tím, že jí nebyla vyplacena nepojištěná část jejího vkladu ve výši 13.186,48 Kč, když bylo U. b., a. s., rozhodnutími Č. n. b. (dále jen „ČNB“) ze dne 17. 12. 1998, č. j. 1016/5/98, a ze dne 4. 2. 1999, č. j. 399/99-310, odejmuto povolení působit jako banka a na její majetek byl rozhodnutím Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. 2. 1999, č. j. 27 C 187/98-133, prohlášen konkurs. Pochybení spatřuje žalobkyně v tom, že ČNB nevykonávala řádně bankovní dohled a nevyužila všech svých pravomocí, neboť kdyby tak tomu bylo, U. b., a. s., by skončila v likvidaci, nikoli v konkursu, a dále ČNB v rozporu s ust. § 2 písm. f) zákona č. 545/1992 Sb., o Sbírce zákonů, nevyhlašovala v plném znění svá opatření, týkající se kapitálové přiměřenosti bank, nýbrž jen registrací, a opatření se tak nestala platným ani účinným právním předpisem. Po změně žaloby, jež byla soudem připuštěna, požadovala žalobkyně náhradu škody ve výši 31.745,- Kč, která představuje poplatek z prodlení z částky 13.186,48 Kč, která byla žalobkyni dodatečně ze zbývající části vkladu dne 4. 1. 2002 vyplacena a s níž po dobu od 17. 5. 1999 nemohla disponovat. Svůj požadavek zdůvodnila žalobkyně po skutkové stránce tím, že ČNB nevyhlašovala ve Sbírce zákonů pravidla obezřetného podnikání bank, jak byla podle zákona č. 6/1993 Sb. povinna, a tuto povinnost svými příkazy přenášela na podřízené banky, dále v rozporu se zákonem o ČNB prováděla bankovní dohled na dálku a kontrolu na místě prováděla jednou za tři roky a má proto přímou odpovědnost za stav v bankovnictví v letech 1990 až 2001, a český stát jakožto největší akcionář různých podniků a společností nesplatil své dluhy vůči UB a přispěl tak k jejímu úpadku. Kromě toho vkladatelům nebyl znám účel tzv. stabilizačního programu, do něhož byla zahrnuta i UB, a UB působila bez pravoplatného povolení, které bylo vydáno při jejím vzniku. Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 14. 11. 2002, č. j. 22 C 250/2000-33, žalobu na zaplacení částky 31.745,- Kč zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že rozhodnutím ČNB ze dne 17. 12. 1998, č. j. 1016/5/98, bylo U. b., a. s., odňato povolení působit jako banka, protože poměr kapitálu banky k rizikově váženým aktivům byl menší než 1/3 stanoveného poměru a bylo tak naplněno ust. § 34 odst. 3 zákona o bankách, a toto rozhodnutí bylo potvrzeno rozhodnutím rozkladové komise ČNB ze dne 4. 2. 1999, č. j. 399/99-310. Žaloba UB proti tomuto rozhodnutí podle ust. § 250j odst. 1 o. s. ř. byla rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 14. 9. 1999, č. j. 38 Ca 57/99-46, zamítnuta. Soud dospěl k závěru, že mezi stranami není dán vztah odpovědnosti za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím podle zákona č. 82/1998 Sb., neboť rozhodnutí ČNB o odnětí bankovní licence nebylo pro nezákonnost zrušeno či změněno a žaloba UB, kterou bylo toto rozhodnutí napadeno, byla zamítnuta. Z hlediska nesprávného úředního postupu ČNB žalobkyně tvrdila, že ČNB nevykonávala řádně dohled podle § 44 zákona č. 6/1993 Sb., aniž blíže rozvedla, co ČNB konkrétně opomenula nebo nevykonala, a aniž specifikovala, kterou povinnost při výkonu dohledu nad bankami a v jakém časovém vymezení ČNB porušila. Protože podle § 2 tehdy platného zákona č. 545/1992 Sb. se plné znění opatření státní banky vyhlašuje pouze v případech, kdy je tak stanoveno zákonem, a protože zákon o bankách ani jiný zákon neukládá povinnost zveřejnit plný text opatření o kapitálové přiměřenosti bank, dospěl soud k závěru, že žalovaná neporušila povinnost stanovenou právním předpisem a chybí tak základní předpoklad pro vznik odpovědnosti státu za škodu. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. 4. 2003, č. j. 20 Co 120/2003-53, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a shodně s ním poukázal na to, že žalobkyně jednoznačně nevymezila okolnost, která měla vést k jejímu poškození. Žaloba je odůvodněna tvrzením o obecně nesprávném postupu ČNB jako orgánu státu v oblasti bankovního dohledu, avšak odpovědnost za škodu nelze dovozovat ze všeobecně existujících okolností a na nich založených domněnek, nýbrž na základě zcela konkrétních skutečností, tj. z existence konkrétního nezákonného rozhodnutí nebo jednání, včetně příp. nečinnosti ČNB v příčinné souvislosti se vznikem tvrzené škody. V případě žalobkyní uvedeného rozhodnutí o odnětí bankovní licence UB se jedná o pravomocné správní rozhodnutí, které nebylo pro nezákonnost zrušeno, a totéž platí pro rozhodnutí o udělení bankovní licence UB. Mezi rozhodnutím o udělení bankovní licence a tvrzenou škodou žalobkyně není příčinná souvislost a tu nelze dovodit ani mezi vznikem škody a tím, zda ČNB měla či neměla v rozhodné době svá opatření vyhlašovat ve Sbírce zákonů. Další okolnost, na níž žalobkyně poukazovala, že akcionářem zkrachovalé UB byl převážně stát, který z ní prostřednictvím úvěrů odčerpal finanční prostředky, neshledal odvolací soud z hlediska vzniku nároku na náhradu škody právně významnou. Žalobkyně vychází z mylného názoru, že pojištěnou část vkladu jí vyplatil stát, a směšuje toto pojistné plnění s náhradou škody, avšak pojištěnou část vkladu jí vyplatil Fond pojištění vkladů, který je samostatnou právnickou osobou (§ 41a odst. 1 a 2 zákona č. 21/1992 Sb.) a jeho prostředky nejsou prostředky státu. Žalobkyně rovněž pomíjí, že jejím partnerem ze smlouvy o vkladovém účtu je UB, která jí vložené prostředky dlužila, a především vůči ní se žalobkyně měla domáhat úroků z prodlení; kromě toho jí nic nebránilo, aby svou pohledávku přihlásila do rozvrhu v rámci konkursního řízení, vedeného na majetek UB. Jestliže tak neučinila, nemůže s úspěchem tvrdit, že jí vznikla škoda, za níž odpovídá jiná, na smluvním vztahu nezúčastněná osoba (stát). Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a uplatňuje dovolací důvody podle ust. § 241a odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř. Namítá, že škoda odpovídající zhodnocení finančních prostředků za dobu, po kterou s nimi nemohla disponovat, jí byla způsobena v důsledku nesprávného úředního postupu ČNB při dohledu nad UB, u níž měla žalobkyně uloženy své úspory ve formě peněžitých vkladů na základě smlouvy o zřízení vkladového účtu. ČNB pochybila již při rozhodování o udělení povolení UB působit jako banka v roce 1992, když rozhodnutí bylo odůvodněno veřejným zájmem na vzniku nových bank v České republice, ČNB však nevypracovala a nezveřejnila žádné rozvahy, které by vznik nových bank odůvodňovaly, a neupozornila na možné důsledky zániku bank v případě jejich podnikatelských neúspěchů. Povolení bylo UB vydáno dne 17. 12. 1992, tj. v době, kdy UB ještě neexistovala, a UB tak neměla platné povolení k podnikání v oblasti bankovnictví a pokud jí ČNB umožnila nadále podnikat, dopustila se pochybení. V tomto směru žalobkyně již před soudem prvního stupně navrhovala, aby byly předloženy originály listinných důkazů, týkajících se povolení působit jako banka, avšak soudy se tímto návrhem nezabývaly. ČNB měla nad UB vykonávat bankovní dohled, což jí ukládá ust. § 44 zákona č. 6/1993 Sb., žalovaná však od UB vyžadovala pouze hlášení a vyplňování tiskopisů ohledně jejího hospodaření, k faktické kontrole docházelo přibližně jednou za tři roky. Dovolatelka má za to, že bylo na žalované, aby prokázala, že bankovní dohled vykonávala řádně a v mezích zákona č. 6/1993 Sb. Podle ust. § 24 písm. a) zákona č. 6/1993 Sb. měla ČNB povinnost vyhlašovat ve Sbírce zákonů pravidla obe