25 Cdo 1176/2012 — Nejvyšší soud

25 Cdo 1176/2012 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:26. 2. 2014 Spisová značka:25 Cdo 1176/2012 ECLI:ECLI:CZ:NS:2014:25.CDO.1176.2012.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Exekuce Náhrada škody Přípustnost dovolání Dotčené předpisy:§ 32 předpisu č. 120/2001Sb. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve znění do 31.12.2012 Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:7. 5. 2014 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 25 Cdo 1176/2012 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobkyně ŠkoFIN s.r.o., se sídlem v Praze 5, Pekařská 635/6, IČO 45805369, zastoupené JUDr. Jiřím Voršilkou, advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova 1535/4, proti žalovanému JUDr. J. G., soudnímu exekutorovi se sídlem exekutorského úřadu v Praze 6, Bělohorská 270/17, IČO 61380717, zastoupenému JUDr. Tomášem Jírou, advokátem se sídlem v Praze 6, Tychonova 44/3, o 306.549,60 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 10 C 230/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 8. 2011, č. j. 15 Co 50/2011-97, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 11.906,40 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám JUDr. Tomáše Jíry, advokáta se sídlem v Praze 6, Tychonova 44/3. Odůvodnění: Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 24. 5. 2010, č. j. 10 C 230/2009-59, zamítl žalobu na zaplacení částky 306.549,60 Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalovaný při soudní exekuci vedené proti povinnému J. L. zajistil osobní automobil, jehož vlastníkem byla třetí osoba (žalobkyně), která jej o svém právu k věci informovala až dopisem, doručeným mu dne 2. 7. 2007, tedy poté co bylo vozidlo dne 28. 6. 2007 vydraženo. Žalobkyně nepodala vylučovací žalobu a žádné kroky k vyloučení předmětného vozidla z exekuce nepodnikl ani povinný. Soud dospěl k závěru, že žalovaný jednal v souladu se zákonem, neporušil právní povinnosti exekutora, a není tedy možné dovodit jeho odpovědnost za škodu podle § 32 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád). Městský soud v Praze k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 30. 8. 2011, č. j. 15 Co 50/2011-97, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Ztotožnil se se závěry soudu prvního stupně a k odvolacím námitkám uvedl, že zkoumat existenci vlastnického práva k movité věci přísluší pouze soudu a že exekutor neměl povinnost zjišťovat v registru motorových vozidel, zda povinný skutečně movitou věc vlastní; ustanovení § 415 zákona 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“), podle odvolacího soudu nelze aplikovat, neboť exekutor vystupuje při výkonu exekuční činnosti jako orgán veřejné moci a není k žalobkyni v občanskoprávním vztahu. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a zdůvodňuje je nesprávným právním posouzením věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.]. Podle dovolatelky žalovaný věděl již před dražbou, že vozidlo není ve vlastnictví povinného, avšak o jeho zařazení do soupisu ji informoval až po provedení dražby. Porušení povinnosti žalovaného spatřuje v tom, že si v registrech neověřil, kdo je vlastníkem vozidla, a dražbu provedl bez dokladů (velkého a malého technického průkazu). Namítá, že neměla možnost ochránit své vlastnické právo ani se domoci kompenzace, protože nebyla účastníkem exekučního řízení, o zahrnutí její věci do soupisu se (včas) nedozvěděla a neměla tedy možnost podat vylučovací žalobu ani zjistit osoby, po kterých by mohla požadovat vydání bezdůvodného obohacení. Uzavírá, že bylo porušeno její základní právo na soudní ochranu podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a že přijetí závěrů soudů nižších stupňů by vedlo ke zjevně zneužitelnému stavu, kdy exekutor není při soupisu nijak omezen a třetí osoba nemá jak se bránit. Trvá na tom, že odpovědnost žalovaného je dána, minimálně podle § 415 obč. zák., jehož aplikovatelnost dovozuje z usnesení ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. II. ÚS 150/04, v němž Ústavní soud uvedl, že exekutor při své činnosti vystupuje v postavení podnikatele ve smyslu obchodního zákoníku. V této otázce dovolatelka rovněž spatřuje zásadní rozpor napadeného rozhodnutí s hmotným právem a důvodnost svého dovolání. Navrhuje, aby byl rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně zrušen a věc vrácena soudu prvního stupně k novému projednání. Žalovaný ve svém vyjádření uvádí, že dovolání žalobkyně je rekapitulací závěrů soudů a shrnutí skutkového stavu, neobsahuje však argumenty k otázce zásadního právního významu. Navrhuje proto, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl. Vzhledem k tomu, že napadené rozhodnutí bylo vydáno dne 30. 8. 2011, Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) posoudil dovolání podle dosavadních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 – srov. čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. – dále též jen „o.s.ř.“). Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 o.s.ř., shledal, že dovolání není přípustné. Předpoklady přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. a) ani písm. b) o.s.ř. nejsou naplněny (nejde o změnu rozhodnutí ani o potvrzující rozhodnutí po předchozím zrušení), zbývá tedy posoudit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Toto ustanovení bylo nálezem Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušeno uplynutím dne 31. 12. 2012, do té doby však bylo součástí právního řádu, a je tedy pro posouzení přípustnosti dovolání nadále použitelné (srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11). Dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je přípustné jen tehdy, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží. Dovolací soud je vázán vymezením dovolacího důvodu (§ 242 odst. 3 věta první o.s.ř.) a je oprávněn přezkoumat rozhodnutí odvolacího soudu jen z důvodů v dovolání uplatněných. Požadavek dovolatelky na aplikaci ustanovení § 415 obč. zák., účinného do 31. 12. 2013, na danou věc přípustnost dovolání nemůže založit, neboť je ustálenou judikaturou dovolacího soudu [srov. zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1427/2001, publikované v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck (dále též jen „Soubor“), pod číslem C 1212], že obecná povinnost počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám na zdraví, na majetku, na přírodě a životním prostředí (tzv. generální prevence), přichází v úvahu jen tehdy, není-li konkrétní právní úprava, vztahující se na jednání, jehož protiprávnost se posuzuje. Pokud postup stanovený právní normou byl dodržen, je aplikace § 415 obč. zák. vyloučena (srov. též Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník I. § 1 až 459. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 1187). V posuzované věci jde o postup soudního exekutora při jeho činnosti, kde je speciální úprava podmínek odpovědnosti za škodu upravena v § 32 exekučního řádu; předpokladem odpovědnosti exekutora za škodu je tedy porušení povinnosti při výkonu exekuční činnosti, vznik škody, příčinná souvislost mezi porušením povinnosti a vzniklou škodou při neexistenci liberačního důvodu. Poukaz dovolatelky na rozhodnutí Ústavního soudu na tom nic nemění, neboť se v něm řeší, že některé subjekty mohou vystupovat jak z pozice mocenské (ve veřejnoprávních vztazích) tak i z pozice rovnocenné (v soukromoprávních vztazích). To ostatně odpovídá i ustálenému závěru dovolacího soudu, že za škodu způsobenou exekutorem při výkonu veřejné moci přenesené na něj zákonem odpovídá jak stát podle zákona č. 82/1998 Sb., tak též exekutor sám (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2008, sp. zn. 25 Cdo 970/2006, publikovaný pod č. 44/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Postup žalovaného soudního exekutora posoudil odvolací