25 Cdo 121/2023 — Nejvyšší soud

25 Cdo 121/2023 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:7. 11. 2023 Spisová značka:25 Cdo 121/2023 ECLI:ECLI:CZ:NS:2023:25.CDO.121.2023.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Ochrana osobnosti Přípustnost dovolání Dotčené předpisy:§ 13 obč. zák. § 1475 o. z. § 237 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:22. 1. 2024 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí III.ÚS 176/24 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 25 Cdo 121/2023-848 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Martiny Vršanské a soudců JUDr. Roberta Waltra a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobců: a) L. Č., a b) E. H., oba zastoupeni JUDr. Ing. Lukášem Prudilem, Ph.D., advokátem se sídlem Bašty 416/8, Brno, proti žalovaným: 1) AGEL Středomoravská nemocniční a. s., se sídlem Mathonova 291/1, Krasice, Prostějov, IČO 27797660, zastoupená JUDr. Petrem Pečeným, advokátem se sídlem Purkyňova 2, Praha 1, a 2) Nemocnice Olomouckého kraje, a. s., se sídlem Jeremenkova 1191/40a, Olomouc – Hodolany, IČO 26873346, zastoupená JUDr. Petrem Ritterem, advokátem se sídlem Riegrova 12, Olomouc, o ochranu osobnosti, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 23 C 99/2008, o dovolání žalobců proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. 10. 2022, č. j. 1 Co 13/2022-775, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobci jsou povinni zaplatit 2. žalované náhradu nákladů dovolacího řízení 4.114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám advokáta JUDr. Petra Rittera. III. Žalobci a první žalovaná nemají navzájem právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 8. 8. 2022, č. j. 23 C 99/2008-746, zamítl žalobu, jíž se žalobci domáhali, aby bylo žalovaným uloženo zaplatit jim částku 2.000.000 Kč, přičemž 2. žalovaná se povinnosti zprostí, bude-li splněna 1. žalovanou (výrok I), rozhodl dále o náhradě nákladů řízení (výroky II až III). Původní žalobce, nezletilý AAAAA (pseudonym), narozený dne XY, se v řízení domáhal proti oběma žalovaným náhrady nemajetkové újmy na zdraví. Uvedl, že dne 27. 7. 2002, poté, co u něj přetrvávalo zvracení, vysoké teploty, křeče a došlo ke kolapsu, byl přijat do Nemocnice Přerov (právní předchůdkyně 1. žalované) na dětské oddělení, přičemž již v této době vykazoval příznaky meningitidy. Dne 1. 8. 2002 byl v kritickém stavu převezen do Fakultní nemocnice Olomouc (právní předchůdkyně 2. žalované), kde byla stanovena diagnóza herpetické encefalitidy a zahájena léčba antivirotiky. Prodělaná nemoc však u žalobce přesto vedla k vážnému a nevratnému mentálnímu postižení, ztrátě zraku, sluchu a k pohybovému postižení. Před podáním této žaloby se otec žalobce domáhal práva na odškodnění za zásah do jeho práva na rodinný život v soudním řízení, v jehož rámci byla v roce 2007 uzavřena dohoda o narovnání, podle níž mu bylo vyplaceno 750.000 Kč. V nyní projednávané věci sám žalobce tvrdil, že opožděným stanovením správné diagnózy a nesprávným léčebným postupem zdravotníků (pozdním zahájením správné léčby) bylo poškozeno jeho zdraví zcela zásadním způsobem s následky, které podrobně popsal, a vysvětlil, že se jejich náhrady domáhá jakožto náhrady za újmu na svých osobnostních právech, především právu na rodinný život, neboť náhrada za újmu na zdraví podle § 444 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), se jeví zcela nedostatečnou. Jeho nárok byl nejprve nalézacími soudy shledán promlčeným, zrušujícím rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3789/2010, byl však jejich náhled revidován s poukazem na možný rozpor vznesené námitky promlčení s dobrými mravy. Závěr o rozporu námitky promlčení s dobrými mravy vyslovený v následném rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci obstál a dovolání proti tomuto rozhodnutí bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1544/2014. Jelikož původní žalobce dne XY zemřel, rozhodl krajský soud, že v řízení bude pokračováno s jeho rodiči (současnými žalobci) jako jeho právními nástupci. Následně krajský soud žalobu zamítl jako nedůvodnou, neboť nebyla prokázána příčinná souvislost mezi protiprávním jednáním a popisovaným škodlivým následkem. Toto rozhodnutí bylo usnesením Vrchního soudu v Olomouci zrušeno a řízení bylo zastaveno se závěrem, že v řízení uplatňované právo na peněžité zadostiučinění podle § 13 obč. zák., jakožto právo úzce spojené s fyzickou osobou, zaniká její smrtí, bez ohledu na to, bylo-li u soudu uplatněno či ne. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2021, sp. zn. 25 Cdo 2983/2021, bylo usnesení Vrchního soudu v Olomouci zrušeno a věc byla vrácena k dalšímu řízení s tím, že žalobci jsou jako dědici původního žalobce jeho právními nástupci, o jejichž procesním nástupnictví již bylo soudem pravomocně rozhodnuto. Vrchní soud pak rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil, přičemž se přiklonil k tomu, že v dané věci by bylo vhodné zvážit užití doktríny ztráty šance. Věc tedy opět posuzoval Krajský soud v Ostravě, jenž rozsudkem ze dne 8. 8. 2022, č. j. 23 C 99/2008-746, žalobu zamítl. Vzal za prokázané, že původní žalobce, narozený XY, byl přijat do nemocnice v Přerově dne 26. 7. 2002 (poté, co byl dne 24. 7. 2002 očkován tzv. trojvakcínou) s diagnózou ataka febrilních křečí, s ohledem na jeho stav a charakter opakovaných křečí mělo být nad rámec provedených vyšetření zajištěno též vyšetření neurologické, mělo být usilováno o včasné vyloučení infekce centrálního nervového systému a pokud by nebyl vyloučen virový původ infekce, mělo být zahájeno podávání antivirotik. K neurologickému vyšetření došlo až čtvrtý den hospitalizace a výsledek nebyl dobře interpretován, jelikož infekce byla pokládána za bakteriální a léčen byl antibiotiky. Antivirotika byla nasazena až po přeložení do Fakultní nemocnice Olomouc dne 1. 8. 2002. Nesprávný (non lege artis) postup nemocnice v Přerově nezapříčinil onemocnění herpetickou encefalitidou, touto infekcí (virem herpes simplex) se původní žalobce infikoval již před hospitalizací. Ani včasné nasazení antivirotik by nezaručilo vyléčení pacienta bez následků. Jedná se o velmi závažné onemocnění, které podle studií bez léčby antivirotiky vede u 70 % až 50 % postižených k úmrtí, jestliže se léčba zahájí do pěti dnů od onemocnění, zvyšuje se šance na přežití na 90 %, nicméně často s trvalými následky. Neurologické následky postihují 30 % až 50 % přeživších i při včasném nasazení antivirotické terapie, protože při onemocnění rychle dochází k nekróze mozkové tkáně. Trvalé poškození zdraví původního žalobce tak mohlo nastat i při včasném nasazení antivirotické terapie, jeho příčinou byla samotná infekce. Soud proto uzavřel, že porušení povinnosti 1. žalovanou nebylo příčinou poškození zdraví původního žalobce, tedy nebyly naplněny předpoklady pro vznik občanskoprávní odpovědnosti za nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do osobnosti původního žalobce podle § 13 obč. zák. K tvrzení žalobců, že bylo porušeno právo původního žalobce na určitý standard zacházení při provádění lékařských zákroků soud s odkazem na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2022, sp. zn. 31 Cdo 2376/2022, konstatoval, že právo pacienta na určitý standard zacházení je osobnostním nárokem nemajetkové povahy, který však nenáleží pozůstalým po zemřelém. Vrchní soud v Olomouci následně rozsudkem ze dne 19. 10. 2022, č. j. 1 Co 12/2013-775, rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil, v nákladových výrocích jej změnil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vrchní soud vyšel ze skutkových závěrů soudu prvního stupně. Stejně jako soud prvního stupně vzal v potaz závěry vyslovené k tzv. teorii ztráty šance v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2022, sp. zn. 31 Cdo 2376/2021, a na něj navazujícím rozsudku ze dne 30. 3. 2022, sp. zn. 25 Cdo 3332/2020. V jejich světle za zjištěného skutkového stavu není žalovaný nárok důvodný. Poukazují-li žalobci na své legitimní očekávání vycházející z předchozího rozhodnutí odvolacího soudu v této věci, nelze jim přisvědčit, neboť o legitimním očekávání je možné hovořit tehdy, je-li objektivní právo dlouhodobě stabilní, relativně jednoduché a předvídatelné, přičemž tento stav nemohl vzniknout jen na základě jednoho rozhodnutí odvolacího soudu vyjadřujícího názor na otázku, o níž panovala obecná nejistota. Byla-li v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 3332/2020 připuštěna možnost práva na satisfakci za zásah do osobnostních práv spočívající v tom, že pacientu nebyla poskytnuta péče na náležité úrovni a v důsledku toho byl připraven o šanci na vyléčení, bylo by m