25 Cdo 1269/2004 — Nejvyšší soud

25 Cdo 1269/2004 citace  Právní věta:Osobě, která splňuje nárok na výplatu důchodu, nenáleží úrok z prodlení podle § 517 odst. 2 obč. zák. za dobu od splnění podmínek stanovených zákonem pro přiznání důchodu do doby, kdy bylo její žádosti vyhověno. Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:27. 10. 2005 Spisová značka:25 Cdo 1269/2004 ECLI:ECLI:CZ:NS:2005:25.CDO.1269.2004.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Náhrada škody Dotčené předpisy:§ 13 předpisu č. 82/1998Sb. § 517 odst. 2 předpisu č. 40/1964Sb. Kategorie rozhodnutí:A Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Publikováno ve sbírce pod číslem:82 / 2006 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 25 Cdo 1269/2005 ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce J. K., zastoupeného advokátem, proti žalované České republice – Č. s. s. z., o zaplacení 168.136,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 25 C 351/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. ledna 2004, č. j. 54 Co 657/2003-74, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. ledna 2004, č. j. 54 Co 657/2003-74, spolu s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 25. září 2003, č. j. 25 C 351/2002-61, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 5 k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobce se domáhal zaplacení částky 168.136,- Kč s příslušenstvím, představující úrok z prodlení podle ustanovení § 517 odst. 2 obč. zák. za opožděné platby částečného invalidního důchodu. Uvedl, že mu byl Č. s. s. z. (dále jen „ČSSZ“) na základě rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 27. 4. 2001, sp. zn. 11 Ca 63/1993 (krajský soud zrušil předchozí rozhodnutí ČSSZ ze dne 27. 11. 1992, jímž byla zamítnuta žádost žalobce o invalidní důchod), výměrem důchodu ze dne 25. 9. 2001 a rozhodnutím ze dne 26. 10. 2001 přiznán částečný invalidní důchod, a to zpětně od 21. 1. 1992 ve výši 1.137,- Kč měsíčně, s následnými jedenácti valorizacemi, po nichž tento důchod činí od prosince 2001 částku 4.022,- Kč měsíčně. ČSSZ poté žalobci poukázala doplatek důchodu za dobu od 21. 1. 1992 do 26. 4. 1998 ve výši 148.575,- Kč a za dobu od 27. 4. 1998 do 1. 10. 2001 ve výši 145.422,- Kč. Takto byly opožděně vyplaceny dlužné dávky v nevalorizované výši v době, kdy valorizované dávky důchodu již byly vyšší o 6 % až 230 %. Pravidelná valorizace důchodů se přitom provádí v závislosti na zvyšování životních nákladů a pokud by si žalobce byl nucen částky ve výši jednotlivých dávek postupně půjčovat, byl by je nucen v den jejich skutečné pozdní výplaty vracet s úroky; opožděným (byť úplným) vyplacením těchto dávek tedy žalovaná nemohla zcela splnit své závazky k žalobci. Dovozuje, že nárok na výplatu dávek podle zákona č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení, vzniká již splněním podmínek stanovených pro vznik nároku na dávku a podáním žádosti o přiznání, nikoliv až rozhodnutím o jejím přiznání. Žalovaná byla tedy podle žalobce s vyplacením dávek v prodlení (§ 517 odst. 1 a 2 obč. zák.) vždy od druhého kalendářního dne příslušného měsíce, proto se žalobce domáhá zaplacení úroku z prodlení za každou z dávek, a to ve výši 3 % ročně za dávky, jež měly být vyplaceny do 2. 7. 1994, a ve výši dvojnásobku diskontní sazby platné v den počátku prodlení, za dávky, jež měly být vyplaceny po tomto datu. Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 26. 11. 2002, č. j. 25 C 351/2002-22, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Dospěl k závěru, že zákon č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení, na který žalobce odkazuje, ani zákon č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, v žádném svém ustanovení neobsahují odkaz na předpisy občanského práva. Při úpravě důchodového pojištění se proto nejedná o majetkový vztah fyzických a právnických osob či majetkový vztah mezi těmito osobami a státem (tedy občanskoprávní vztah), ale pouze o vztah správněprávní, když podle ustanovení § 108 zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, pokud tento zákon nestanoví jinak, platí pro řízení ve věcech důchodového pojištění obecné předpisy o správním řízení (tzn. správní řád). Proto nelze na tento vztah aplikovat ustanovení občanského zákoníku (§ 517 odst. 1 a 2), upravující prodlení dlužníka, přičemž zákony č. 100/1988 Sb. ani č. 155/1995 Sb. samostatně žádné ustanovení o prodlení dlužníka (zde ČSSZ jako orgánu důchodového zabezpečení) neobsahují. Protože tedy nárok žalobce podle soudu nemá oporu v hmotném právu, žalobu jako nedůvodnou zamítl, aniž by prováděl dokazování. K odvolání žalobce Městský soud v Praze usnesením ze dne 19. 3. 2003, č. j. 54 Co 83/2003-39, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení. Ztotožnil se se závěry soudu prvního stupně, že vznik nároku na dávky částečného invalidního důchodu, jejich výše i režim vyplácení upravují veřejnoprávní předpisy (zákon č. 100/1988 Sb. a zákon č. 155/1995 Sb.), které nezakládají osobám, jimž vzniklo právo na výplatu dávek, vůči plátci dávek žádný nárok na náhradu majetkové újmy, vzniklé v důsledku opožděné výplaty dávek (tedy ani úroku z prodlení ve smyslu ustanovení § 517 obč. zák.). Závěr soudu prvního stupně o tom, že nárok žalobce nemá oporu v hmotném právu, založený výhradně na nemožnosti aplikace občanského zákoníku, je však podle odvolacího soudu předčasný. Soud je vázán žalobou ohledně jejího rozsahu a skutkového základu (§ 153 o.s.ř.), není však vázán právním názorem žalobce o tom, jak má být nárok podle předpisů hmotného práva posouzen. Tomu pak odpovídá povinnost soudu postupovat podle ustanovení § 118a odst. 2 o.s.ř., když v daném případě základní skutková tvrzení jsou použitelná i pro jiné právní posouzení. Žalobci jde podle odvolacího soudu o náhradu majetkové újmy, která mu měla vzniknout opožděnou výplatou dávek částečného invalidního důchodu, jeho nárok lze tedy posoudit podle předpisů upravujících nárok na náhradu škody vzniklé nezákonným rozhodnutím příslušných orgánů důchodového zabezpečení či jejich nesprávným úředním postupem. Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 25. 9. 2003, č. j. 25 C 351/2002-61, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Posuzoval nárok žalobce podle zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem, s odůvodněním, že žalobce v doplnění žaloby označil za nezákonné rozhodnutí žalované ze dne 27. 11. 1992 (dále uvedl, že se žalovaná dopustila také nesprávného úředního postupu). Podle soudu však bylo prokázáno, že žalovaná toto rozhodnutí vydala na základě tehdy platného ustanovení § 29 zákona č. 100/1988 Sb., postupovala tak podle platného práva, jen dospěla k jinému závěru než „o mnoho let později“ (a teprve na základě velkého počtu odborných expertiz) Krajský soud v Brně. Ani krajský soud ovšem nekonstatoval žádnou nezákonnost postupu žalované, když opravný prostředek žalobce shledal pouze částečně důvodným. Není přitom správná hypotéza, že všechna rozhodnutí ve správním řízení, následně zrušená odvolacím orgánem, jsou nezákonná, stejně jako nelze bez dalšího úspěšně tvrdit, že takové (následně zrušené) rozhodnutí bylo vydáno na základě nesprávného úředního postupu. Za nezákonné lze považovat pouze takové rozhodnutí, které bylo vydáno v rozporu s platnými předpisy, a za nesprávný úřední postup takový, který byl v rozporu s procesními předpisy. Ani sám žalobce však netvrdí, v čem se měla žalovaná dopustit nesprávného úředního postupu anebo v čem spočívá nezákonnost jejího rozhodnutí (jiný právní názor nezákonností být nemůže). Soud dále dospěl k závěru, že dopis žalobce ze dne 24. 2. 2002, kterým vyzval žalovanou k zaplacení úroků z prodlení, nelze považovat za uplatnění nároku na náhradu škody a jeho předběžné projednání ve smyslu ustanovení § 9 odst. 1 a § 10 zákona č. 58/1969 Sb. Uzavřel tedy, že žalobce netvrdil ani neprokázal nezákonnost rozhodnutí nebo nesprávnost úředního postupu. K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. 1. 2004, č. j. 54 Co 657/2003-74, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se zcela ztotožnil se závěry soudu prvního stupně a doplnil, že i když předběžné projednání nároku u ústředního orgánu (§ 9 zákona č. 58/1969 Sb.) je jednáním mezi poškozeným účastníkem na straně jedné a státem zastupovaným příslušným ústředním orgánem na straně druhé, zaměřeným ke smírnému vyřešení věci, a jde o jednání neformálního rázu, je nezbytnou náležitostí žádosti (návrhu) alespoň označení nezákonného rozhodnutí a skutkové odůvodn