25 Cdo 1294/2001 — Nejvyšší soud

25 Cdo 1294/2001 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:25. 2. 2003 Spisová značka:25 Cdo 1294/2001 ECLI:ECLI:CZ:NS:2003:25.CDO.1294.2001.1 Typ rozhodnutí:Usnesení Dotčené předpisy:§ 239 odst. 2 předpisu č. 99/1963Sb. § 442 odst. 1 předpisu č. 40/1964Sb. § 868 odst. 1 předpisu č. 40/1964Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 25 Cdo 1294/2001 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce Z. Z., proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti České republiky se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení 1.041.240,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 5 C 102/99, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 1. listopadu 2000, č. j. 26 Co 130/2000-85, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Okresní soud v Berouně rozsudkem ze dne 26. 11. 1999, č. j. 5 C 102/99-57, uložil žalované, aby zaplatila žalobci částku 1.041.240,- Kč s 19% úrokem z prodlení od 3. 1. 1996 do zaplacení, žalobu zamítl ohledně 19% úroku z prodlení z této částky za 2. 1. 1996 a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že prastrýc žalobce J. Z. dne 23. 8. 1990 v nemocnici v R. pořídil ve prospěch žalobce závěť formou notářského zápisu sepsaného státní notářkou JUDr. D. J. pod č. j. NZ 760/90, N 827/90. Tato závěť však byla určena neplatnou rozsudkem Okresního soudu v Rokycanech ze dne 20. 3. 1995, č. j. 4 C 67/94-49, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 9. 1995, č. j. 10 Co 247/95-69 (s právní mocí ke dni 2. 1. 1996), s odůvodněním, že zůstavitel v rozporu s ustanovením § 37 obč. zák. výslovně neprojevil svou vůli směřující k nastoupení důsledků závětí předpokládaných v případě jeho smrti a že závěť neobsahuje potvrzení o tom, že zápis byl po přečtení účastníky schválen [§ 92 odst. 1 písm. f) zákona č. 95/1963 Sb., o státním notářství a řízení před státním notářstvím (dále též jen „notářský řád“)]. V dědickém řízení po J. Z. zemřelém dne 17. 7. 1992 byl proto usnesením Okresního soudu v Rokycanech ze dne 3. 12. 1996, č. j. D 718/92-75, jediným dědicem určen P. Z., a to podle vlastnoruční závěti zůstavitele ze dne 27. 12. 1968. Soud na základě těchto zjištění dovodil, že státní notářka sepsáním notářského zápisu o závěti vykonávala činnost orgánu státu (jinou činnost státního notářství) ve smyslu ustanovení § 91 notářského řádu, a šlo tedy o úřední postup ve smyslu zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti státu za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem. Jestliže při tomto úkonu nerespektovala obecná ustanovení notářského řádu ani ustanovení upravující náležitosti notářského zápisu o právním úkonu, včetně směrnice pro případ, že účastníkem úkonu je osoba, která nemůže psát, šlo o nesprávný úřední postup. Žalobci v příčinné souvislosti s tím vznikla škoda, neboť v důsledku neplatnosti závěti se platným titulem dědění stala časově předcházející vlastnoruční závěť, na jejímž základě zdědil movitý a nemovitý majetek zůstavitele v hodnotě 1.630.075,10 Kč P. Z., zatímco žalobce byl z výkonu dědického práva vyloučen. Při určení výše škody vyšel soud ze znaleckého posudku o ceně nemovitosti ke dni smrti zůstavitele (17. 7. 1992), ze zůstatku na vkladních knížkách a z nákladů žalobce vynaložených při marném uplatňování práva v dědickém řízení a uložil žalované, aby ji žalobci nahradila z titulu odpovědnosti státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem podle § 18 zákona č. 58/1969 Sb. K odvolání žalované Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 1. 11. 2000, č. j. 26 Co 130/2000-85, rozsudek soudu prvního stupně v napadeném vyhovujícím výroku a ve výroku o nákladech řízení potvrdil, rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení a zamítl návrh žalované na připuštění dovolání. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právními závěry. K námitce žalované o nedostatku příčinné souvislosti uvedl, že byl-li důvodem neplatnosti závěti nedostatek zákonných náležitostí, které jsou pro takový projev vůle zůstavitele zákonem předepsány, způsobila tento stav státní notářka, která při sepisu závěti nerespektovala ustanovení notářského řádu. Důsledkem jejího nesprávného úředního postupu (§ 18 zákona č. 58/1969 Sb.) bylo vyloučení žalobce z dědického práva po zůstaviteli, neboť pokud by závěť formou notářského zápisu byla sepsána platně, stal by se žalobce dědicem veškerého majetku zůstavitele J. Z. Protože se tak ale nestalo, nedošlo k rozmnožení či zvětšení majetku žalobce, kterému tak vznikla škoda (§ 442 odst. 1 obč. zák.). Přestože k nesprávnému úřednímu postupu došlo před 1. 1. 1992, aplikoval soud příslušná ustanovení občanského zákoníku ve znění účinném od 1. 1. 1992, neboť žalobci vznikl nárok na náhradu škody až dnem pravomocného rozhodnutí o neplatnosti sporné závěti, tj. 2. 1. 1996. Proti tomuto rozsudku podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř. a které odůvodňuje podle § 241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. Namítá, že nabytí dědictví někým jiným, než tím, v jehož prospěch byla sepsána závěť, není škodou na straně toho, kdo dědictví nenabyl. V době, kdy v činnosti státní notářky došlo k nesprávnému úřednímu postupu, kterým byla způsobena neplatnost sepisované závěti, nebyl žalobce vlastníkem ani držitelem majetku, jehož nenabytí pokládá za škodu, a nesprávný úřední postup tak zasahoval pouze do majetkové sféry zůstavitele. Podle dovolatelky situaci, kdy majetek, který je předmětem dědictví, nabyl někdo jiný než ten, kdo by se „možná“ mohl stát dědicem, nelze chápat jako škodu, a to ani s ohledem na skutečnost, že závěť byla shledána neplatnou pro nedodržení právem předpokládaného úředního postupu při jejím sepisu; zvláště pak nemůže jít o škodu skutečnou. Ušlým ziskem rozumí právní praxe újmu spočívající v tom, že u poškozeného nedojde v důsledku škodné události k rozmnožení majetkových hodnot, ač se to dalo očekávat s ohledem na pravidelný běh věcí. Pravděpodobnost předpokladu, že by došlo k rozmnožení majetkových hodnot, by se měla blížit k jistotě. V daném případě bylo prokázáno, že sepsanou závěť není možno považovat za platnou, a ze zjištěného skutkového stavu nelze učinit závěr, že by se žalobce s pravděpodobností blížící se jistotě stal dědicem, pokud by se notářka nedopustila zjištěných pochybení. Stejně možný a stejně pravděpodobný je podle dovolatelky i závěr, že při dodržení všech náležitostí pro sepis závěti s osobou, která se nemůže podepsat, by zůstavitel vůbec nevyjádřil vůli učinit dědicem žalobce. Zjištěný nesprávný úřední postup totiž zpochybňuje nejen možný závěr, že zůstavitel chtěl žalobce učinit závětním dědicem, ale stejně tak i možný závěr, že zůstavitel žalobce závětním dědicem učinit nechtěl. Tomu podle dovolatelky nasvědčuje i skutečnost, že zůstavitel již dříve pořídil závěť, která svědčila tomu, kdo dědictví skutečně nabyl a dále skutečnost, že to byl právě žalobce, kdo státní notářku pozval k sepisu závěti, jež byla později shledána neplatnou. Podle dovolatelky navíc náhrada ušlého zisku byla v právním řádu obnovena až s účinností od 1. 1. 1992, přičemž podle § 868 obč. zák. je třeba vznik odpovědnostních právních vztahů vzniklých z nesprávného úředního postupu posuzovat podle právních předpisů platných v době, kdy k nesprávnému úřednímu došlo. Navrhuje, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen spolu s rozsudkem soudu prvního stupně. Vzhledem k ustanovení části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) dovolání projednal a rozhodl o něm podle dosavadních předpisů, (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2001 - dále jen „o.s.ř.“). Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou - účastníkem řízení - a po přezkoumání věci ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 o.s.ř. dospěl k závěru, že v daném případě dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.). Dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu je přípustné, jestliže rozhodnutí trpí vadami uvedenými v ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. Dovolání je též přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stu