25 Cdo 1321/2021 — Nejvyšší soud

25 Cdo 1321/2021 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:28. 7. 2022 Spisová značka:25 Cdo 1321/2021 ECLI:ECLI:CZ:NS:2022:25.CDO.1321.2021.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Znalecký posudek Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:E EU Zveřejněno na webu:30. 10. 2022 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí II.ÚS 3050/22 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 25 Cdo 1321/2021-1108 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Tiché a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobce: J. F., narozený XY, bytem XY, zastoupený JUDr. Klárou Kořínkovou, Ph.D., advokátkou se sídlem Fügnerovo náměstí 1808/3, 120 00 Praha 2, proti žalované: ČSOB Pojišťovna, a.s., člen holdingu ČSOB, IČO 45534306, se sídlem Masarykovo náměstí 1458, Zelené Předměstí, 530 02 Pardubice, zastoupená Mgr. Hynkem Růžičkou, LL.M., advokátem se sídlem Nové sady 996/25, 602 00 Brno, o 101 630 Kč s příslušenstvím a o vzájemném návrhu žalované na zaplacení 40 144 Kč, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 27 C 254/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 15. 12. 2020, č. j. 23 Co 226/2019-1039, ve znění opravného usnesení ze dne 13. 1. 2021, č. j. 23 Co 226/2019-1052, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.): Okresní soud v Pardubicích rozsudkem ze dne 14. 3. 2019, č. j. 27 C 254/2016-621, zamítl žalobu na zaplacení 101 630 Kč s příslušenstvím i vzájemný návrh žalované na zaplacení 40 144 Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a vůči státu. Vyšel ze zjištění, že dne 8. 1. 2015 bylo při dopravní nehodě, kterou zavinila výhradně řidička osobního vozidla pojištěného pro případ odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla u žalované, poškozeno vozidlo žalobce XY RZ XY. Žalovaná vyplatila žalobci plnění za opravu vozidla 40 144 Kč. Žalobce však požadoval (v tomto řízení) zaplacení dalších 101 630 Kč představujících rozdíl mezi náklady na opravu vozidla ve výši 141 774 Kč stanovenými znaleckým posudkem vypracovaným na žádost žalobce Ing. Žertem a žalovanou vyplaceným pojistným. Žalovaná na základě znaleckého posudku Stanislava Bartoně další pojistné plnění odmítla a požadovala (vzájemným návrhem) poskytnuté pojistné plnění vrátit, neboť žalobce vědomě uvedl nepravdivé údaje o rozsahu pojistné události. Soud z revizního znaleckého posudku Ing. Jírovce, který nechal vyhotovit, zjistil, že při dopravní nehodě nemohlo dojít k poškození levého předního směrového světla, výfukového potrubí a horního uložení levého předního tlumiče, obvyklá cena vozidla žalobce před poškozením činila 127 900 Kč a maximální výše nákladů na opravu 86 341,44 Kč. Věc právně posoudil podle § 6 odst. 2, § 9 odst. 1 a 3 zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů, § 2780 a § 2796 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále též jen „o. z.“). Uzavřel, že žaloba není důvodná, neboť žalobce uvedl vědomě nepravdivé údaje o rozsahu poškození při pojistné události, proto má pojistitel podle § 2980 o. z. právo pojistné plnění odmítnout. Vzájemný návrh zamítl s tím, že vyplacená částka, vzhledem k výši nákladů na opravu vynaložených v příčinné souvislosti s nehodou, nepředstavuje obohacení žalobce bez spravedlivého důvodu. K odvolání obou účastníků Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 15. 12. 2020, č. j. 23 Co 226/2019-1039, ve znění opravného usnesení ze dne 13. 1. 2021, č. j. 23 Co 226/2019-1052, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 46 887 Kč s 8,05% úrokem z prodlení ročně z této částky za dobu od 10. 2. 2015 do zaplacení, ve zbývajícím rozsahu rozsudek ve věci samé (včetně rozhodnutí o vzájemném návrhu) potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů ve vztahu mezi účastníky i vůči státu. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a dokazování doplnil o revizní ústavní znalecký posudek vypracovaný Vysokým učením technickým v Brně – Ústavem soudního inženýrství, z něhož zjistil, že obvyklá cena vozidla žalobce před poškozením činila 137 000 Kč, náklady na jeho opravu 87 031 Kč a s ohledem na charakter a umístění některých poškozených dílů nemusel žalobce o jejich poškození vědět. Po právní stránce uzavřel, že nebyly splněny předpoklady pro odmítnutí plnění podle § 2780 o. z., neboť nebylo prokázáno, že by žalobce vědomě uvedl nepravdivé údaje o rozsahu poškození. Vzhledem k ústavním revizním posudkem stanoveným nákladům na opravu vozidla poškozeného při nehodě zaviněné pojištěncem žalované, uložil jí povinnost zaplatit žalobci dalších 46 887 Kč s příslušenstvím a ze stejného důvodu potvrdil zamítnutí vzájemného návrhu. Proti části výroku, kterým odvolací soud potvrdil zamítnutí žaloby, podal žalobce dovolání. Namítá odklon od ustálené rozhodovací praxe především Ústavního soudu s tím, že soud nesprávně posoudil otázku přiznání plného odškodnění poškozenému podle směrnice Evropského parlamentu a Rady 2009/103/ES (odkazuje na rozhodnutí sp. zn. II. ÚS 155/16, II. ÚS 221/07, I. ÚS 1902/03). Odvolací soud se dále odchýlil od judikatury (sp. zn. PL ÚS 11/08) tím, že část svých právních úvah založil na skutkových zjištěních, která mu však neumožňovala takový závěr učinit. Rozsáhle rekapituluje dosavadní průběh řízení a s odkazem na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 49/06, III. ÚS 299/06, PL ÚS 11/08 nesouhlasí především s tím, jak odvolací soud na základě ústavního revizního znaleckého posudku zjistil obvyklou cenu vozidla před poškozením a výši škody. Polemizuje s jednotlivými závěry posudku, které jsou podle něj v rozporu s podkladovými materiály, namítá, že se znalecký ústav nevypořádal se všemi jeho námitkami, a žádá, aby se dovolací soud zabýval otázkou, zda při určování obecné ceny vozidla před jeho poškozením má žalobce právo očekávat reálnost a praktickou dostupnost stanovené částky srovnatelného vozidla na trhu ojetých vozidel anebo zda je poškozený povinen spokojit se s jakoukoliv nereálnou, virtuální částkou, byť určenou výpočtem soudního znalce. Namítá, že jakožto účastník dopravní nehody žádnou svou povinnost neporušil, avšak při likvidaci vzniklé škody byl krácen na pojistném plnění a na opravu vozidla musel doplácet ze svého. Namítá rovněž porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod (sp. zn. III. ÚS 772/13). Vadu řízení pak spatřuje v tom, že nebyl poučen podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř., a v nedostatečném odůvodnění a nelogičnosti rozsudku odvolacího soudu. Navrhl proto změnu rozsudku odvolacího soudu tak, že bude žalobě i ve zbytku vyhověno, případně zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud posoudil dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, a jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupeným advokátkou ve smyslu § 241 o. s. ř., avšak není podle § 237 o. s. ř. přípustné. Námitky dovolatele se týkají převážně tvrzených vad dokazování (nejednoznačné a chybné závěry revizního znaleckého posudku a jeho rozpor s dalšími listinnými důkazy), z čehož dovozuje, že soudy učinily nesprávný závěr o skutkovém stavu. Tyto námitky však postrádají charakter právní otázky, kterou by měl dovolací soud řešit (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Nesměřují totiž proti právnímu posouzení věci odvolacím soudem, ale proti skutkovým závěrům, jejichž nesprávnost dovolatel odvozuje od vlastního posouzení skutkového stavu. V podstatě se dovolatel domáhá přezkumu dokazování a skutkových závěrů, z nichž vychází napadené rozhodnutí; nesprávnost právního posouzení odvozuje nikoliv z důvodu mylné aplikace práva, nýbrž proto, že po právní stránce byl posouzen skutkový stav, s nímž on nesouhlasí. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. ale není zpochybnění samotného hodnocení důkazů soudem, opírajícího se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř. (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „Sb. rozh. obč.“). Námitky proti zjištěnému skutkovému stavu či proti hodnocení důkazů včetně znal