25 Cdo 1384/2003 — Nejvyšší soud

25 Cdo 1384/2003 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:17. 6. 2004 Spisová značka:25 Cdo 1384/2003 ECLI:ECLI:CZ:NS:2004:25.CDO.1384.2003.1 Typ rozhodnutí:Usnesení Dotčené předpisy:§ 420 předpisu č. 40/1964Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 25 Cdo 1384/2003 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce J. P., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému R. ČR, a. s., zastoupenému advokátkou, o 250.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 13 C 7/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. května 2002, č. j. 22 Co 211/2002 - 225, takto : I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 13. 9. 1996, č. j. 13 C 2/96 - 70, uložil tehdy prvnímu žalovanému R., s. r. o. v likvidaci, povinnost zaplatit žalobci 250.000,- Kč s 3 % úrokem od 1. 5. 1993 do 14. 7. 1994 a se 16 % úrokem od 15. 7. 1994 do zaplacení, žalobu o zaplacení 1 % úroku z částky 250.000,- Kč od 15. 7. 1994 do zaplacení a žalobu proti druhému žalovanému R. ČR, a. s., zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu. Vzal za prokázané, že žalobce odevzdal dne 29. 3. 1993 v redakci časopisu R., jehož vydavatelem byl R., spol. s r. o., (právní předchůdce prvního žalovaného), 38 kusů diapozitivů s tematikou Dalajláma určených ke zveřejnění s tím, že byla dohodnuta autorská odměna ve výši 2.500,- Kč za každý publikovaný diapozitiv, z nichž mu 10 kusů nebylo dosud vráceno. Dále bylo soudem prvního stupně zjištěno, že dne 26. 3. 1993 uzavřela M. CS spol. s r. o. a R., s. r. o. na jedné straně a R. A. a R., a. s., na straně druhé, smlouvu ve věci převodu veškerých vydavatelských práv k časopisu R., kterou se převádějící společnosti zavázaly mimo jiné předat do 10 dnů od podpisu smlouvy veškeré písemné i jiné podklady související s dosavadním vydáváním předmětného časopisu, a současně bylo dohodnuto, že za veškeré dosud existující závazky převádějících společností vůči třetím osobám odpovídají výlučně tyto společnosti samy. Změna vydavatelských práv ke společenskému týdeníku R. pak podle zprávy Ministerstva kultury ČR byla zaregistrována ke dni 6. 4. 1993 a jeho vydavatelem se stal R., a. s. Z dalších provedených důkazů (z výpisů z obchodního rejstříku Obvodního soudu pro Prahu 1 a Krajského obchodního soudu v Praze a dále ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 2, sp. zn. 13 C 216/95) pak vyplynulo, že R., spol. s r.o., který v době rozhodování soudu nesl název R., s. r. o., vstoupil dnem 17. 6. 1995 do likvidace a že společnost nesoucí obchodní jméno R., a. s., pod kterým byla zapsána dne 9. 11. 1992, byla dne 25. 1. 1996 vymazána bez likvidace s tím, že jejím právním nástupcem se stala obchodní společnost R. ČR, a. s., s níž byla podle § 69 odst. 3 obch. zák. vymazávaná společnost sloučena. Na základě takto zjištěného skutkového stavu věci shledal obvodní soud uplatněný nárok na náhradu škody za 10 kusů nevrácených diapozitivů důvodným ve smyslu ust. § 421 obč. zák. proti prvnímu žalovanému R. s. r. o., jako právnímu nástupci R. spol. s r. o., když dovodil, že dne 29. 3. 1993, kdy žalobce předmětné diapozitivy redakci časopisu R. předal, byla tato společnost jeho vydavatelem, a přitom v řízení nebylo prokázáno, že by ke škodě, která ztrátou diapozitivů vznikla, došlo i jinak, např. pro povahu věci apod. Naopak za nedůvodný považoval soud prvního stupně požadavek žalobce na náhradu škody vůči druhému žalovanému, a to se závěrem, že za vznik škody neodpovídá, neboť ke změně registrace vydavatele na základě smlouvy ze dne 26. 3. 1993 došlo až dne 6. 4. 1993, a druhému žalovanému zmíněné diapozitivy nebyly žalobcem ani odevzdány. Při stanovení výše škody, která takto žalobci vznikla (§ 442 odst. 1, odst. 2 část věty před středníkem obč. zák.), vycházel soud prvního stupně ze znaleckého posudku znalce Mgr. R., který dohodnutý honorář považoval spíše za nízký s tím, že při nemožnosti jakéhokoliv dalšího využití díla je obvyklý a běžně užívaný v zahraničí i v tuzemsku. K odvolání žalobce a prvního žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 6. 1997, č. j. 22 Co 93/97 - 106, změnil rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích o věci samé tak, že žalobu proti tehdy prvnímu žalovanému zamítl a druhému žalovanému (nynějšímu žalovanému) uložil povinnost zaplatit žalobci 250.000,- Kč s 3 % úrokem od 1. 5. 1993 do 14. 7. 1994 a se 16 % úrokem od 15. 7. 1994 do zaplacení; dále rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu. Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a řízení doplnil dalšími důkazy. Ze sdělení likvidátora tehdy prvního žalovaného a z usnesení Krajského obchodního soudu v Praze, č. j. 95 K 2/95 - 44, které nabylo právní moci dne 21. 3. 1997, zjistil, že obchodní společnost R., s. r. o. v likvidaci, byla podle ust. § 68 odst. 3 písm. f) obch. zák. zrušena, neboť citovaným usnesením byl zamítnut návrh na prohlášení konkurzu na majetek této společnosti pro jeho nedostatek. Ze zprávy Ministerstva kultury ČR bylo odvolacím soudem dále zjištěno, že R., spol. s r. o., byla registrována jako vydavatel periodika R. dne 14. 1. 1991, dne 6. 4. 1993 byl zaregistrován nový vydavatel společnost R., a. s., a současným vydavatelem tohoto časopisu je od 1. 1. 1994 R. ČR, a. s. Z úplného výpisu z obchodního rejstříku Krajského obchodního soudu v Praze pak městský soud zjistil, že dne 14. 1. 1991 byla do rejstříku zapsána obchodní společnost s obchodním jménem R., spol. s r. o., což platilo do 6. 9. 1994, a od tohoto data do 17. 6. 1995 s obchodním jménem R. v likvidaci s likvidátorem JUDr. P. T. Dále bylo z výpovědi svědka J. Š. zjištěno, že dne 29. 3. 1993 převzal jako obrazový redaktor zaměstnaný u společnosti R., spol. s r. o., od žalobce 38 kusů diapozitivů, o čemž mu vystavil potvrzení, které podepsal. Ve stejné funkci pak plynule přešel do společnosti R., a. s., kde setrval do 30. 4. 1993. Při právním posouzení věci pak odvolací soud vycházel z ust. § 5, § 6 písm. a) a c) a 7 odst. 1, § 4 a § 10 odst. 1 zákona č. 81/1966 Sb., o periodickém tisku a ostatních hromadných sdělovacích prostředcích, z nichž dovodil, že oprávnění vydávat tisk vzniká vydavateli až registrací konkrétního periodického tisku, přičemž s jeho vydáváním může být započato až po této registraci. Konkrétní vydavatel tedy musí být znám ještě před podáním přihlášky k registraci. Jestliže v daném případě bylo zjištěno, že smlouvou ze dne 26. 3. 1993 byla převedena vydavatelská práva z právního předchůdce prvního žalovaného na právního předchůdce druhého žalovaného tak, že k jejich přechodu došlo uvedeným dnem, a předmětné diapozitivy byly žalobcem v redakci časopisu R. předány po tomto dni, pak byly předány novému vydavateli, který nese za jejich ztrátu odpovědnost. Z toho důvodu neobstojí požadavek žalobce uplatněný žalobou, aby povinnost k náhradě škody byla uložena žalovaným společně a nerozdílně, neboť diapozitivy v redakci časopisu předal již v době, kdy tento časopis byl vydáván nikoliv původním, nýbrž novým vydavatelem. Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 23. 8. 2000, č. j. 25 Cdo 1958/98 - 142, rozhodl o dovolání druhého žalovaného (nynějšího žalovaného) tak, že v napadeném vyhovujícím výroku o věci samé ve vztahu k tomuto žalovanému a ve výrocích o nákladech řízení jej zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Dovolací soud se neztotožnil s právním názorem odvolacího soudu, že pro posouzení otázky, na straně kterého ze žalovaných je dána pasivní věcná legitimace, je rozhodující okolnost, který subjekt byl oprávněn k vydávání časopisu R., neboť uplatněný nárok není vyvozován z případného porušení závazku diapozitivy k vydání časopisu použít (otisknout je), nýbrž z nesplnění závazku toho subjektu, který předmětné diapozitivy převzal, zavázal se je vrátit a neučinil tak. Druhý žalovaný (nynější žalovaný) by tedy ve věci byl pasivně legitimován jen v případě, že by předmětných 10 kusů diapozitivů od žalobce převzal a zavázal se je žalobci vrátit, neboť pokud by bylo prokázáno, že druhý žalovaný takovýto závazek nesplnil, porušil by tím svoji právní povinnost z tohoto závazkového právního vztahu vyplývající. Bylo proto třeba zabývat se hmotně právními předpoklady odpovědnosti druhého žalovaného (nynějšího žalovaného) za škodu z hlediska ust. § 420 obč. zák., přičemž šlo