25 Cdo 1394/2007 — Nejvyšší soud

25 Cdo 1394/2007 citace  Právní věta:Porušením právní povinnosti (§ 420 odst. 1 obč. zák.) je jak okolnost, že cestovní kancelář neposkytla zákonem vyjmenované informace zákazníkovi vůbec, tak okolnost, že nad rámec smluvních či zákonných povinností poskytnutá informace byla obsahově nesprávná či mylná. Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:28. 7. 2009 Spisová značka:25 Cdo 1394/2007 ECLI:ECLI:CZ:NS:2009:25.CDO.1394.2007.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Kategorie rozhodnutí:A Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Publikováno ve sbírce pod číslem:59 / 2010 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 25 Cdo 1394/2007 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce Ing. M. H., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) T. T. spol. s r. o., a 2) M. Z. spol. s r. o., o zaplacení 229.587,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 32 C 174/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. října 2006, č. j. 39 Co 109/2006-45, takto: I. Rozsudek  Městského  soudu  v  Praze ze dne 11. října 2006, č. j. 39 Co 109/2006-45, a  rozsudek  Obvodního  soudu  pro Prahu 4 ze dne 9. prosince 2005, č. j. 32 C 174/2005-23, ve výrocích, jimiž bylo rozhodováno o zaplacení částek 110.272,- Kč a 100.000,- Kč a o náhradě nákladů řízení, se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 4 k dalšímu řízení. II. Dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen ohledně částky 19.315,- Kč, se odmítá.                      Odůvodnění: Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 9. 12. 2005, č. j. 33 C 174/2005-23, zamítl žalobu na zaplacení 229.587,- Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že dne 12. 10. 2004 žalobce (občan Slovenské republiky) prostřednictvím druhé žalované uzavřel faxem s první žalovanou cestovní smlouvu na zájezd do Thajska, jejíž nedílnou součástí byly všeobecné podmínky první žalované [podle bodu 4.1 písm. f) všeobecných podmínek se klient zavazuje dodržovat pasové, celní, zdravotní a další předpisy země, do které cestuje, s tím, že cizí státní příslušník je povinen se informovat na vízovou povinnost u zastupitelství země, kam cestuje, veškeré náklady, které vzniknou nedodržením tohoto ustanovení nese zákazník]; cena zájezdu nezahrnovala turistické vízum do Thajska. Na dotaz žalobce ze dne 10. 10. 2004, zda lze víza vyřídit přímo na letišti v Bangkoku, mu zaměstnankyně druhé žalované dne 23. 10. 2004 e-mailem kladně odpověděla s tím, že k vyřízení víza potřebuje jednu fotografii a zaplatí poplatek ve výši 1.000,- THB; v té době žalované nevěděly o odlišných podmínkách pro udělení thajských víz pro občany jiné státní příslušnosti než české. Žalobce turistická víza tímto způsobem na letišti v Bangkoku neobdržel, byl zde se svou rodinou zadržen a z Thajska deportován. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že součástí služeb, k nimž se první žalovaná v cestovní smlouvě zavázala, nebylo zajištění víz pro žalobce a členy jeho rodiny, kteří jako občané Slovenské republiky byli podle cestovní smlouvy, resp. všeobecných podmínek, povinni sami se informovat na vízovou povinnost u zastupitelství země, do které se chystali vycestovat. Žalované neporušily žádnou právní povinnost, protože nebyly povinny informovat žalobce o pasových a vízových požadavcích podle zákona č. 159/1999 Sb., o některých podmínkách podnikání v oblasti cestovního ruchu a o změně zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon), ve znění pozdějších předpisů, ve znění do 31. 12. 2004, ani podle § 852a a násl. obč. zák. K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. 10. 2006, č. j. 39 Co 109/2006-45, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé potvrdil, změnil jej ve výroku o náhradě nákladů řízení a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právním závěrem, že žalovaným z uzavřené cestovní smlouvy ani ze zákona č. 159/1999 Sb., ve znění do 31. 12. 2004, nevyplývaly povinnosti obstarat víza či informovat žalobce o způsobu jejich získání. Žalobce měl již před uzavřením cestovní smlouvy k dispozici katalog, včetně všeobecných obchodních podmínek, a seznámení se s jejich obsahem výslovně stvrdil v cestovní smlouvě ze dne 12. 10. 2004. Podle odvolacího soudu tak měl vědět, že z toho pro něj plyne povinnost, aby se jako cizí státní příslušník na vízové předpisy informoval u příslušného zastupitelství; podpisem cestovní smlouvy pak s nimi projevil souhlas. Bylo tedy jeho povinností skutečně se seznámit s obsahem cestovní smlouvy včetně všeobecných podmínek, a pokud tak neučinil a bez přiměřeného důvodu se spoléhal na informaci podanou zaměstnankyní druhé žalované (posléze se ukázala být mylnou), která však nebyla povinna takovou informaci podávat, nelze žalobcovo opomenutí vykládat v jeho prospěch.   Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť „koncentrovaný závěr obou soudů se opírá o právní větu, že žalované neodpovídají za mylnou a zásadní informaci, kterou poskytly žalobci prostřednictvím odpovědné pracovnice, a to z důvodu že žalobce si měl požadovanou informaci opatřit sám“. Tvrdí, že všeobecné podmínky „fakticky neviděl a nepodepsal“ vzhledem k tomu, že cestovní smlouva mu byla zaslána faxem bez zadní strany tiskopisu, kde jsou běžně uvedeny. Příčinou vzniku škody byla mylná a zavádějící informace pracovnice druhé žalované o tom, že pro žalobce a jeho rodinu platí vyřizování víz přímo na letišti v Bangkoku; ta proto musela vědět, že nesprávnou informací může způsobit zákazníkovi cestovní kanceláře velkou škodu, navíc byl-li jí žalobce jako občan Slovenské republiky dobře znám. Z § 10 zákona č. 159/1999 Sb. lze dovodit toliko to, že cizí státní příslušníci nemají právo na informace ve věcech devizových, nikoli, že cestovní kancelář má právo poskytovat nepravdivé informace cizím státním příslušníkům o devizových podmínkách jimi organizovaného zájezdu. Soudy obou stupňů nepovažovaly nepravdivé informace pracovnice druhé žalované za porušení právní povinnosti, ačkoli tato skutečnost byla jednoznačně prokázána a uznána i žalovanými. Pro nesprávné právní posouzení protiprávního jednání žalovaných, které bylo příčinou vzniku škody, žalobce navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání  proti   pravomocnému   rozsudku   odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou - účastníkem řízení, se nejprve zabýval přípustností dovolání. Vzhledem k tomu, že dovoláním napadený rozsudek byl vydán dne 11. 10. 2006, Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle dosavadních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 7. 2009 – srov. bod 12. Čl. II zákona č. 7/2009 Sb.). Podle § 237 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)]. Podle § 237 odst. 2 písm. a) o.s.ř. není dovolání podle odstavce 1 přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží. Jednotlivé složky práva na náhradu škody se projevují jako samostatné dílčí nároky odvíjející se od odlišného skutkového základu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 1969, sp. zn. 3 Cz 13/69, publikovaný pod č. 28 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek,  ročník  1970).  S touto   jejich   samostatností   je  nutné