25 Cdo 1404/2004 — Nejvyšší soud

25 Cdo 1404/2004 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:4. 11. 2004 Spisová značka:25 Cdo 1404/2004 ECLI:ECLI:CZ:NS:2004:25.CDO.1404.2004.1 Typ rozhodnutí:Usnesení Dotčené předpisy:§ 442 odst. 1 předpisu č. 40/1964Sb. § 135 odst. 1 předpisu č. 99/1963Sb. § 136 odst. 1 předpisu č. 99/1963Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 25 Cdo 1404/2004 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudkyň JUDr. Marty Škárové a JUDr. Olgy Puškinové v právní věci žalobců A) J. T., a B) Z. K., obou zastoupených advokátem, proti žalované České republice - Ministerstvu financí ČR, se sídlem v Praze 1, Letenská 15, zastoupené advokátem, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 30 C 63/2000, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. února 2004, č. j. 20 Co 38/2004-178, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobci se proti státu domáhali náhrady škody způsobené nesprávným úředním postupem - zejména nedostatečnou dozorovou činností Úřadu pro dohled nad družstevními záložnami, který měl zanedbat své povinnosti vyplývající ze zákona č. 87/1995 Sb., o spořitelních a úvěrních družstvech, a tak způsobit, že se Družstevní stavební záložna P. (dále též jen „záložna“), jejímiž se žalobci stali členy, dostala do neuspokojivé hospodářské situace, byla zde zavedena nucená správa a následně prohlášen konkurs; žalobcům vznikla škoda ve výši odpovídající uloženým částkám se smluvním úrokem. Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 12. 11. 2003, č. j. 30 C 63/2000-154, žalobu žalobce A) na zaplacení částky 4.336.573,35 Kč a žalobce B) na zaplacení částky 144.468,35 Kč zamítl, zastavil řízení ohledně části nároku žalobce A) ve výši 177.105,88 Kč a žalobce B) ve výši 192.756,68 Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobci po zaplacení členského poplatku uložili peníze na spořící účet, resp. termínovaný vklad, u Družstevní stavební záložny P., na níž byla rozhodnutím Úřadu pro dohled nad družstevními záložnami ze dne 4. 10. 1999, č. j. 307/I/99, uvalena nucená správa, která skončila dne 11. 1. 2001, kdy byl na majetek záložny usnesením Městského soudu v Praze ze dne 11. 1. 2001, č. j. 93 K 82/2000-43, prohlášen konkurs a ustaven konkursní správce. Soud vzal za prokázané, že žalobci se jako věřitelé se svými pohledávkami přihlásili do konkursního řízení, které v době rozhodování soudu stále trvalo. Dospěl k závěru, že dlužníkem žalobců z jejich právních vztahů navázaných smlouvami o vkladu (§ 778 a násl. obč. zák.) je záložna, která má povinnost se žalobci se vypořádat. Za situace, kdy probíhá konkursní řízení na majetek záložny, jehož účelem je právě uspokojení věřitelů, nejsou podle soudu dány podmínky pro zkoumání, zda a v jaké výši žalobcům mohla vzniknout škoda, za niž by nesla odpovědnost žalovaná. Do doby, než bude zřejmé, jak se záložna se žalobci vypořádala, nemůže být postaveno najisto, zda žalobcům vůbec v souvislosti s uvedenými vkladovými vztahy vznikne nějaká újma v majetkové sféře, tím méně, v jaké výši. Výsledek zpeněžení konkursní podstaty a rozhodnutí o rozvrhu nelze podle soudu předjímat, proto je do zrušení konkursu zcela předčasné uvažovat o vzniku škody jako majetkové újmy věřitelům úpadce a o tom, kdo za ni odpovídá. Soud proto uzavřel, že žaloba je předčasná. K odvolání žalobců Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 2. 2004, č. j. 20 Co 38/2004-178, rozsudek soudu prvního stupně v zamítavých výrocích o věci samé a o nákladech řízení potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně o předčasnosti žaloby na náhradu škody. Podle odvolacího soudu žalobci směšují újmu, jež jim byla způsobena neplněním závazků jejich věřitelem (zkrachovalou družstevní záložnou), s újmou, která je jednou z podmínek vzniku nároku na náhradu škody. V této souvislosti není rozhodné, že zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), výslovně nestanoví povinnost vyčkat vypořádání jiného právního vztahu. Tato skutečnost vyplývá ze samotné podstaty nároku na náhradu škody a její právní úpravy, když odpovědnost státu nebo jiného subjektu za škodu nelze zkoumat dříve, než je samotný vznik škody jako vyčíslitelné újmy v majetkové sféře poškozeného jednoznačně postaven najisto. V daném případě tomu tak není, neboť do skončení konkursního řízení vedeného na majetek dlužníka žalobců není a nemůže být postaveno najisto, jak se účastníci vkladového vztahu mezi sebou konečně vypořádají a jaká tedy bude případná výsledná újma na majetku žalobců. Na tom nic nemění, bylo-li pro účely trestního řízení konstatováno způsobení škody osobami odpovědnými za vedení záložny. Pojem způsobení škody jako podmínky trestního řízení je podle odvolacího soudu založen na jiných předpokladech než pojem škody jako majetkové újmy ve smyslu občanskoprávním. Teprve po vyčerpání všech zákonných možností věřitelů zkrachovalé družstevní záložny k uspokojení nároků ze svých právních vztahů proti soukromé právnické osobě může být nastolena otázka vzniku škody a případné odpovědnosti státu za ni. Správný závěr soudu prvního stupně o předčasnosti žaloby tak nevyjadřuje nic jiného, než že v případě uplatněných nároků nenastal ještě okamžik možnosti uplatnění práva na náhradu škody, a nemohla proto ani začít běžet promlčecí doba. Žalobci podle odvolacího soudu nemohou splnění podmínek vzniku škody ve smyslu § 3 a násl. zákona č. 82/1998 Sb. dovozovat ani z dříve platného ustanovení § 13 zákona č. 87/1995 Sb. (ve znění účinném do 30. 4. 2000), které se ostatně dotýkalo jen výtěžků z ukončených konkursních a likvidačních řízení, a dále vztahu mezi záložnou a jejím členem z pohledu nároku člena na podíl na likvidačním zůstatku. Proti tomuto rozsudku podali žalobci dovolání, jehož přípustnost dovozují z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., a vytýkají odvolacímu soudu, že věc nesprávně posoudil po stránce právní a že vycházel ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Namítají, že žádná právní norma neumožňuje vyslovit závěr o předčasnosti žaloby, a dovozují, že závěr odvolacího soudu v tomto směru odporuje platným zákonům České republiky a je též zcela v rozporu se skutečným právním stavem ke dni podání žaloby. Mají za to, že zákon č. 82/1998 Sb. nestanoví, nevyžaduje a dokonce ani nepřipouští žádné dřívější vypořádávání soukromoprávních vztahů, ale připouští regresní náhradu. Samotná výše škody je podle dovolatelů vyčíslitelná kdykoliv, což ostatně žalobci doložili svými podrobnými výpočty přesně ke každému dni předpokládaného vyhlášení rozsudku. Za zásadní pochybení považují dovolatelé to, že odvolací soud pominul datum podání žaloby (27. březen 2000) a právní stav k tomuto dni, kdy konkursní řízení ještě neprobíhalo, neboť konkurs byl prohlášen až rok poté (10. ledna 2001) - nynější konkursní řízení tedy nemá nic společného s právním stavem ke dni podání žaloby. K datu podání žaloby tak platilo ustanovení § 13 odst. 5 zákona č. 87/1995 Sb., podle nějž výtěžky z konkursních řízení a likvidačních řízení nelze rozdělit mezi členy a převádějí se do Fondu. Rozhodnutí odvolacího soudu tak zakládá pravou zpětnou účinnost (retroaktivitu), která je nepřípustná. Oba dovolatelé poukazují dále na to, že do záložny nevstoupili a neuložili zde své prostředky na základě řádného chodu záložny, ale za nezákonného stavu (krach záložny byl prokazatelně zjistitelný před jejich vstupem), který byl způsoben nezákonným jednáním Úřadu pro dohled nad družstevními záložnami. Nelze tedy vůbec hovořit o vypořádání jiného právního vztahu, protože tento vznikl na základě klamavých informací a nezpochybnitelného porušení platných zákonů. Vztah dovolatelů se záložnou lze označit za „quasi - vztah“, který stát prostřednictvím Úřadu pro dohled nad družstevními záložnami neměl vůbec umožnit, a to, že ho připustil, představuje nesprávný úřední postup. Za tento protiprávní stav je stát podle dovolatelů plně odpovědný a za svůj nezákonný výkon dohledu musí nést odpovědnost za jím způsobenou škodu v plném rozsahu. Výše škody byla přitom zcela přesně vyčíslena na haléře včetně příslušenství a toto vyčíslení akceptovala i žalovaná. Soud mohl také stanovit výši škody úvahou podle § 136 o.s.ř., avšak blíže nevysvě