25 Cdo 1460/2002 — Nejvyšší soud

25 Cdo 1460/2002 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:24. 4. 2003 Spisová značka:25 Cdo 1460/2002 ECLI:ECLI:CZ:NS:2003:25.CDO.1460.2002.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Dotčené předpisy:§ 106 odst. 1 předpisu č. 40/1964Sb. § 112 odst. 1 předpisu č. 40/1964Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 25 Cdo 1460/2002 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobkyně V. R., zastoupené advokátem, proti žalovaným 1/ I. L. a 2/ H. D., obou zastoupených advokátem, za účasti Č. k. p., jako vedlejšího účastníka na straně žalované, o 40.680,- Kč, vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 8 C 1954/2000, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 30. listopadu 2001, č. j. 30 Co 433/2001 - 57, t a k t o : I. Dovolání se z a m í t á. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Okresní soud v České Lípě rozsudkem ze dne 25. 5. 2001, č. j. 8 C 1954/2000 - 35, uložil žalovaným, aby žalobkyni zaplatily společně a nerozdílně 40.680,- Kč, a rozhodl o náhradě nákladů řízení a o soudním poplatku. Vyhověl tak žalobě na zaplacení dvojnásobného zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění podle § 7 odst. 3 vyhl. č. 32/1965 Sb., ve znění pozdějších předpisů, nad rámec odškodnění, které žalobkyni vyplatil vedlejší účastník ve výši základního bodového ohodnocení a ve výši dvojnásobku podle § 6 odst. 2 uvedené vyhlášky. Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že při dopravní nehodě dne 1. 5. 1995, kterou zavinila první žalovaná jako řidička osobního automobilu, utrpěla žalobkyně vážná zranění, která zanechala trvalé následky. Za toto jednání byla první žalovaná pravomocně odsouzena v trestním řízení a žalobkyně, jež se v adhézním řízení dne 12. 3. 1997 připojila se svým nárokem na náhradu škody, byla odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních, neboť v době vyhlášení rozsudku byly některé její nároky odškodněny ze zákonného pojištění motorových vozidel Č. p. a. s., mimo jiné též nárok na náhradu za ztížení společenského uplatnění, které žalobkyně požadovala podle lékařské zprávy ve výši základního bodového ohodnocení (678 bodů) v částce 20.340,- Kč. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že první žalovaná za škodu vzniklou žalobkyni poškozením zdraví odpovídá podle ust. § 420 obč. zákoníku a společně s ní odpovídá i druhá žalovaná jako provozovatelka motorového vozidla (§ 427 obč. zák.). Podle § 7 odst. 3 cit. vyhlášky soud přihlédl k okolnosti, že zranění s trvalými následky, které žalobkyně utrpěla v produktivním věku, znamenal pro ni významné životní omezení v osobním, rodinném, společenském životě, ve sportovním i kulturním vyžití, neboť bez dopravního prostředku je prakticky nepohyblivá, takže ani nevykonává žádné zaměstnání. Shledal proto důvody pro zvýšení náhrady dle naposledy uvedeného ustanovení, a to na dvojnásobek základního bodového ohodnocení stanoveného lékařskou zprávou MUDr. V. ze dne 5. 3. 1997 na 678 bodů, celkem tedy žalobkyni přiznal 40.680,- Kč. Námitku promlčení vznesenou druhou žalovanou nepovažoval za důvodnou, neboť žalobkyně se teprve z trestního rozsudku, který nabyl právní moci dne 9. 12. 1998, mohla dozvědět o tom, kdo za škodu odpovídá. Byla-li žaloba u soudu podána dne 29. 11. 2000, stalo se tak před uplynutím subjektivní promlčecí doby podle § 106 odst. 1 obč. zák. K odvolání žalovaných Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 30. 11. 2001, č. j. 30 Co 433/2001 - 57, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu na zaplacení částky 40.680,- Kč zamítl, ve výroku o soudním poplatku jej změnil a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Při rozhodování o věci samé odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, neztotožnil se však s jeho závěry právními. Vzhledem k tomu, že v odvolacím řízení vznesla námitku promlčení i první žalovaná, zkoumal odvolací soud její důvodnost ve vztahu ke každé ze žalovaných samostatně. Dovodil, že námitku promlčení, jíž vznesla první žalovaná, nelze považovat za novou skutečnost ve smyslu ust. § 205a odst. 1 o. s. ř. ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb., neboť okolnosti rozhodné pro její posouzení jsou obsaženy ve spise, resp. v žalobě. Z té vyplývá, že nárok na náhradu škody za ztížení společenského uplatnění uplatnila žalobkyně v trestním řízení vedeném proti první žalované dne 12. 3. 1997, a to ve výši základního bodového ohodnocení, když výši škody zjistila z lékařské zprávy MUDr. V. ze dne 5. 3. 1997, a že Č. p., a. s., jak je to zřejmé z jejího dopisu ze dne 17. 4. 1998 předloženého žalobkyní, odškodnila náhradu za ztížení společenského uplatnění ve výši základního bodového ohodnocení a dále ve výši dvojnásobku, celkem částkou 64.680,- Kč. Z toho je zřejmé, že ke stavení promlčecí doby „by došlo pouze ve vztahu k jednonásobku uplatňované částky ze stejného právního důvodu“, a to ode dne uplatnění tohoto nároku v adhézním řízení do okamžiku jeho uspokojení Č. p. a. s. Jestliže nárok na další odškodnění podle § 7 odst. 3 vyhl. č. 32/1965 Sb., ve znění pozdějších předpisů, uplatnila žalobkyně až žalobou ze dne 29. 11. 2000, pak je nepochybné, že došlo k jeho promlčení ve lhůtě uvedené v ust. § 106 odst. 1 obč. zák. Krajský soud přisvědčil i námitce promlčení, jíž vznesla druhá žalovaná, neboť o tom, že provozovatelem motorového vozidla, řízeného dne 1. 5. 1995 první žalovanou, je druhá žalovaná, se žalobkyně dozvěděla v průběhu šetření škodné události prováděného Č. p., a. s., nejpozději však z dopisu ze dne 17. 4. 1998, který žalobkyně předložila se žalobou, jímž pojišťovna informovala druhou žalovanou jako provozovatelku vozidla o tom, jaké nároky budou z titulu zákonného pojištění jejího motorového vozidla žalobkyni vyplaceny. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, v němž odvolacímu soudu vytýká chybnou aplikaci ust. § 205 odst. 2 a § 205a odst. 1 o. s. ř. a nesprávný závěr o promlčení uplatněného nároku. Dovolatelka poukazuje na to, že účastnice řízení byly soudem prvního stupně při jednání dne 25. 5. 2001 řádně poučeny podle § 119a o. s. ř. o tom, že veškerá skutková tvrzení musí být soudu sdělena před tím, než soud rozhodne. Přes toto poučení uplatnila první žalovaná námitku promlčení až v odvolání, což však je v rozporu s uvedenými ustanoveními občanského soudního řádu, neboť se jedná o skutečnost mající právní význam, která nemůže být uplatněna poprvé v odvolacím řízení. Námitku promlčení vznesenou první žalovanou je proto třeba považovat za neúčinnou, nehledě na to, že byla uplatněna nejednoznačně a tudíž neurčitě, když jí žalovaná učinila jen „z opatrnosti s tím, že jeden rok od úrazu uplynul již 1. 5. 1996“. Dále dovolatelka namítá nesprávné posouzení běhu promlčecí lhůty podle § 106 odst. 1 obč. zák., neboť má za to, že v době od uplatnění nároku na náhradu škody v adhézním řízení dne 12. 3. 1997 do pravomocného skončení trestního řízení dne 9. 12. 1998 došlo k jejímu stavení, a že tudíž uplatněný nárok ve vztahu k oběma žalovaným není promlčen. Navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a aby mu věc byla vrácena k dalšímu řízení. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( § 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu ust. § 241 odst. 1 o. s. ř. a že je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2001 přípustné, přezkoumal rozsudek odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání není důvodné. Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. může spočívat v tom, že soud na správně zjištěný skutkový stav věci aplikoval nesprávný právní předpis nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil. Nesprávnost rozhodnutí odvolacího soudu je v dovolání vyvozována z chybného posouzení běhu subjektivní promlčecí doby, která podle dovolatelky neběžela od uplatnění nároku na náhradu škody v adhézním řízení podáním ze dne 12. 3. 1997 do pravomocného skončení trestního řízení dne 9. 12. 1998, z čehož dovozuje, že její nárok na zaplacení dvojnásobného zvýšení za ztížení společenského uplatnění podle § 7 odst. 3 vyhl. č. 32/2965 Sb., ve znění vyhl. č. 84/1967 Sb., vyhl. č. 76/1981 Sb. a vyhl. č. 125/1993 Sb. (dále jen vyhláška) není promlčen. Podle § 100 odst. 1 obč. zák. právo se promlčí, jestliže nebylo vykonáno v d