25 Cdo 1548/2020 – Nejvyšší soud

25 Cdo 1548/2020-429 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Tiché a soudců JUDr. Roberta Waltra a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobce: J. K., narozený XY, bytem XY, zastoupený JUDr. Marií Oswaldovou, advokátkou se sídlem Bílkova 132/4, 110 00 Praha 1, proti žalovaným: 1. Prague Marina, a. s., IČO 26781581, se sídlem Jankovcova 1595/14, 170 00 Praha 7, zastoupená Mgr. Ing. Jiřím Langerem, advokátem se sídlem K Netlukám 1472/4, 104 00 Praha 22, 2. Metrostav, a. s., IČO 00014915, se sídlem Koželužská 2450/4, 180 00 Praha 8, zastoupená JUDr. Danou Kořínkovou, Ph.D., LL.M., advokátkou se sídlem Sokolovská 47/73, 186 00 Praha 8, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 5 C 383/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 7. 2019, č. j. 28 Co 164, 165/2019-372, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25. 7. 2019, č. j. 28 Co 164, 165/2019-372, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 8. 3. 2019, č. j. 5 C 383/2013-342, ve spojení s doplňujícím rozsudkem ze dne 4. 4. 2019, č. j. 5 C 383/2013-347, v části, jíž byla zamítnuta žaloba v částce 1 541 000 Kč s příslušenstvím, a v závislých výrocích o náhradě nákladů řízení, se zrušují a v tomto rozsahu se věc vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 7 k dalšímu řízení; jinak se dovolání odmítá. Odůvodnění: 1. Obvodní soud pro Prahu 7 rozsudkem ze dne 8. 3. 2019, č. j. 5 C 383/2013-342, ve spojení s doplňujícím rozsudkem ze dne 4. 4. 2019, č. j. 5 C 383/2013-347, zamítl žalobu, aby 1. a 2. žalovaná zaplatily společně a nerozdílně žalobci 1 766 000 Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Rozhodl tak o nároku žalobce na náhradu škody, jež mu měla vzniknout ušlým ziskem z nájemného za dobu od května 2012 do ledna 2013 a snížením hodnoty bytu. Vyšel ze zjištění, že žalobce je vlastníkem bytové jednotky č. XY, nacházející se v budově C, sekci D domu č. p. XY, jenž je součástí pozemku č. parc. XY v katastrálním území XY (dále jen „byt“ nebo „bytová jednotka“), kterou v roce 2009 koupil od 1. žalované. První žalovaná byla stavebníkem a 2. žalovaná zhotovitelem stavby, ve které se bytová jednotka nachází. Dne 29. 4. 2012 došlo v domě, kde se bytová jednotka nachází, k havárii, která spočívala v deformaci kovových vzpěr podpírajících budovu C, sekci D a měla za následek poškození nosné konstrukce domu. Obyvatelé domu byli evakuováni. Bytovou jednotku v té době užíval nájemce p. Č. na základě nájemní smlouvy uzavřené s žalobcem dne 25. 8. 2009 na dobu určitou do 31. 8. 2014; nájemné činilo 25 000 Kč měsíčně. Tento nájemní vztah byl ukončen následující den po havárii (30. 4. 2012) dohodou. Ke dni 3. 5. 2021 byla podle prohlášení statika dotčená budova plně stabilizovaná a schopná bez omezení plnit svoji funkci; od toho dne byly byty opět užívány. Příčinou havárie bylo jednak pochybení ve statických výpočtech v projektu stavby a dále zabudování vadných výrobků (vzpěr) 2. žalovanou, kdy vlivem tíhy betonové konstrukce došlo k nárůstu průhybu nosné konstrukce, nedošlo však k narušení statiky konstrukce, nehrozilo nebezpečí zřícení, avšak došlo k popraskání nenosných konstrukcí (příček) v bytech a společných prostorách. Následky havárie byly odstraněny nejpozději v lednu 2013; do té doby žalobce nájemce nehledal. Žalobce neprokázal, že při havárii byla bytová jednotka poškozena. Po právní stránce posoudil soud věc podle § 420 odst. 1 a 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „obč. zák.“) se závěrem, že u nároku na snížení obvyklé ceny bytu žalobce ani po poučení podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. neprokázal příčinnou souvislost mezi protiprávním jednáním žalovaných a vznikem škody. Ze znaleckých posudků Ing. Barhoně a Ing. Hůrky sice vyplývalo, že byť technické poškození jednotlivých bytů bylo zanedbatelné, medializace statické poruchy domu přispěla ke zhoršení obchodovatelnosti bytů v celém objektu, což vedlo ke snížení obvyklé ceny; u potencionálních kupujících je relevantní obava, že může dojít k dalším havarijním situacím způsobeným uvedenými pochybeními; obecná cena bytové jednotky žalobce byla po havárii podle znalce Ing. Hůrky o 1 541 000 Kč nižší než žalobcem zaplacená kupní cena ve výši 6 698 615 Kč. Přesto však soud uzavřel, že ze závěrů znaleckých posudků nelze vycházet, neboť tím, že znalci konstatují vznik škody spočívající v poklesu obvyklé ceny postižených bytových jednotek a tuto škodu vyčíslují, posuzují právní otázku příčinné souvislosti, což nenáleží znalci, ale soudu. Znalecký posudek Ing. Hůrky pak neobsahuje doložku podle § 127a o. s. ř. a i jako listinný důkaz je nevěrohodný vzhledem k nesrozumitelnosti i k tomu, že při určení výše škody vychází z kupní ceny bytové jednotky a nikoli z její hodnoty bezprostředně před havárií. Navíc o škodě v podobě znehodnocení bytové jednotky by bylo možno uvažovat pouze v situaci, kdy by žalobce bytovou jednotku prodal. Důvodným neshledal ani nárok na ušlý zisk, neboť tím, že žalobce ukončil nájemní smlouvu dohodou, došlo k přerušení příčinné souvislosti; v období do řádného dokončení oprav pak žalobce nájemce nehledal. 2. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 7. 2019, č. j. 28 Co 164,165/2019-372, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, změnil ho ve výrocích o náhradě nákladů řízení a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právními závěry. K odvolacím námitkám uvedl, že odkaz na judikaturu (nálezy Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 444/11 a sp. zn. II. ÚS 3588/14) není případný, neboť projednávaná věc je odlišná v tom, že bytová jednotka žalobce nebyla havárií dotčena, žalobce nevynaložil žádné náklady na její opravu a nedošlo ani k tomu, že by objekt, ve kterém se bytová jednotka nachází, byl neuživatelný či neobyvatelný. Vzhledem k tomu, že byt žalobce nebylo třeba opravovat a již od 3. 5. 2012 bylo možné bytovou jednotku v domě řádným způsobem užívat, došlo k ukončení nájmu dohodou ze dne 30. 4. 2012 dobrovolně, a nikoli v důsledku havárie. Skutečnost, že se objekt po havárii opravoval dalších několik měsíců, nepovažoval odvolací soud za rozhodnou. 3. Rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost spatřuje jednak v odklonu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a jednak v řešení otázek dosud dovolacím soudem nevyřešených. Nesprávné právní posouzení spočívá v závěru, že došlo k přerušení příčinné souvislosti mezi protiprávním jednáním žalovaných a vznikem škody v podobě ušlého nájemného tím, že žalobce uzavřel dohodu o skončení nájmu. Za nesprávný považuje rovněž závěr obou soudů, že znalec není oprávněn stanovit rozdíl cen bytu před havárií a po ní proto, že jde o právní posouzení. Soudy se od ustálené rozhodovací praxe odchýlily při výkladu pojmu skutečná škoda a v této souvislosti odkazuje dovolatel na nález Ústavního soudu ze dne 27. 4. 2017, sp. zn. II ÚS 795/16. Za dosud v rozhodovací praxi neřešené označuje otázky, zda může na nemovité věci přetrvat škoda i po její opravě a zda vznik škody lze vázat pouze na její prodej. Namítá rovněž, že odvolací soud nesprávně a nepravdivě uvedl, že žalobce netvrdil ani neprokazoval poškození svého bytu, a nepřezkoumatelnost a překvapivost rozhodnutí. Navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. 4. Obě žalované ve svých vyjádřeních k dovolání uvedly, že považují napadený rozsudek za věcně správný a dovolání žalobce za nepřípustné a nedůvodné. Podrobně se vyjádřily k námitkám žalobce obsaženým v dovolání. Navrhly odmítnutí nebo zamítnutí dovolání a požadovaly náhradu nákladů dovolacího řízení. 5. Nejvyšší soud posoudil dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (dále jen „o. s. ř.“), a jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., se zabýval jeho přípustností. 6. Odvolací soud uzavřel, že nárok žalobce na ušlý zisk z nájmu za období od května 2012 do ledna 2013 není po právu. Vyšel přitom z ustálené soudní praxe, podle níž je škodou ve smyslu § 442 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 – dále jen „obč. zák.“ (podle něhož v souladu s § 3079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, dále jen „o. z.“, soudy správně postupovaly, došlo-li k porušení právní povinnosti před 1. 1. 2013) újma, která nastala (projevuje se) v majetkové sféře poškozeného a je objektivně vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem, tj. penězi. Ušlý zisk je pak újmou spočívající v tom, že u poškozeného nedojde v důsledku protiprávního jednání či škodní události k rozmnožení majetkových hodnot, ač se to dalo očekávat s ohledem na pravidelný běh věcí (srov. např. stanovisko bývalého Nejvyššího soudu ČSSR Cpj 87/70, uveřejněné pod č. 55/1