25 Cdo 155/2023 — Nejvyšší soud

25 Cdo 155/2023 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:27. 11. 2024 Spisová značka:25 Cdo 155/2023 ECLI:ECLI:CZ:NS:2024:25.CDO.155.2023.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Náhrada škody Dotčené předpisy:§ 420 předpisu č. 40/1964 Sb. § 441 předpisu č. 40/1964 Sb. § 13 předpisu č. 165/2012 Sb. § 53 odst. 2 předpisu č. 165/2012 Sb. § 13 předpisu č. 346/2012 Sb. Kategorie rozhodnutí:B Zveřejněno na webu:6. 1. 2025 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 25 Cdo 155/2023-634 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Roberta Waltra a JUDr. Hany Tiché v právní věci žalobkyně: ČEZ Prodej, a. s., IČO 27232433, se sídlem Duhová 1/425, Praha 4, zastoupená Mgr. Janem Kořánem, advokátem se sídlem Opletalova 1015/55, Praha 1, proti žalované: ACTHERM, spol. s r. o., IČO 48024091, se sídlem Na Moráni 6052, Chomutov, zastoupená JUDr. Martinem Nedelkou, Ph.D., advokátem se sídlem Olivova 2096/4, Praha 1, o 185.325.527,34 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 21 C 87/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 9. 2022, č. j. 36 Co 87/2022-584, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. 9. 2022, č. j. 36 Co 87/2022-584, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 12. 11. 2021, č. j. 21 C 87/2016-485, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 185.325.527,34 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 124 150 762,75 Kč od 12. 3. 2016 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 61 174 764,59 Kč od 11. 4. 2017 do zaplacení, vše do tří dnů od právní moci rozsudku, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyhověl tak žalobě na náhradu škody, která žalobkyni měla vzniknout tím, že jako povinně vykupující obchodník s elektřinou ve smyslu § 10 odst. 2 zákona č. 165/2012 Sb., o podporovaných zdrojích energie a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o POZE“), proplácela v období od 1. 1. 2013 do 31. 7. 2014 výrobnám elektřiny FVE Saša – Sun s.r.o. (provozované společností Saša – Sun s.r.o.), FVE VT – SUN, s.r.o. (provozované společností VT – SUN, s.r.o.) a FVE Zdeněk SUN s.r.o. (provozované společností Zdeněk – Sun s.r.o.) výkupní ceny stanovené cenovým rozhodnutím Energetického regulačního úřadu (dále jen „ERÚ“) č. 4/2013 ze dne 27. 11. 2013 platné pro výrobny uvedené do provozu v období od 1. 1. 2010 do 31. 12. 2010, avšak od operátora trhu (OTE, a. s.) neobdržela rozdíl mezi výkupní cenou a hodinovou cenou a cenou za jeho činnost; stalo se tak na základě nesprávných podkladů, které obdržela od žalované, jež v nich nesprávně uvedla, že k uvedení výroben do provozu došlo do konce roku 2010 s termínem připojení výrobního zdroje elektřiny 22. 10. 2010. Žalobkyni tak měla vzniknout v důsledku poskytnutí nesprávných informací o datech uvedení výroben elektřiny do provozu (rok 2010) ze strany žalované škoda spočívající v rozdílu mezi výkupní cenou vyplacenou jednotlivým výrobcům a výkupní cenou, na kterou měli výrobci elektřiny nárok vzhledem ke skutečnému datu uvedení výroben do provozu (rok 2011). 2. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že v souvislosti se změnami v systému pravidel pro rozvoj a regulaci podporovaných zdrojů energie podle zákona o POZE se žalobkyně s účinností od 1. 1. 2013 stala povinně vykupujícím obchodníkem s elektřinou, a proto uzavřela s uvedenými výrobci elektřiny dne 28. 12. 2012 smlouvy o výkupu elektřiny z obnovitelných zdrojů, které nabyly účinnosti dne 1. 1. 2013, a za vyrobenou elektřinu vyplácela výkupní cenu provozujícím společnostem. Žalobkyně účtovala operátorovi trhu rozdíl mezi výkupní cenou a hodinovou cenou podle množství povinně vykupované elektřiny z jednotlivých druhů obnovitelných zdrojů, avšak po prověření obdržených částek od operátora trhu žalobkyně v dubnu 2014 zjistila, že ve vztahu k elektřině vyráběné v předmětných výrobnách operátor trhu proplácí pouze rozdíl mezi výkupní cenou platnou pro výrobny uvedené do provozu v období od 1. 1. 2011 do 31. 12. 2011 a hodinovou cenou. Žalovaná, do jejíž distribuční soustavy byly před změnou pravidel (k 1. 1. 2013) výrobny připojeny, poskytla před uzavřením výše uvedených smluv žalobkyni údaje o jednotlivých výrobnách elektřiny v rozsahu podle přílohy č. 1 a 5 k vyhlášce č. 346/2012 Sb., o termínech a postupech výběru formy podpory, postupech registrace podpor u operátora trhu, termínech a postupech výběru a změn režimů zeleného bonusu na elektřinu a termínu nabídnutí elektřiny povinně vykupujícímu (registrační vyhláška). Ohledně všech tří výroben uvedla jako datum uvedení výrobního zdroje elektřiny do provozu „do konce roku 2010“ a jako termín připojení výrobního zdroje elektřiny 22. 12. 2010; operátorovi trhu (k datu 1. 1. 2013 byl zřízen centrální systém OTE sloužící pro administraci výplaty provozní podpory; po tomto datu byla zpřístupňována data o jednotlivých výrobnách) však sdělila, že výrobny elektřiny byly uvedeny do provozu až 4. 1. 2011. Žalobkyně zjistila možné nesrovnalosti o datu skutečného uvedení výroben elektřiny do provozu v dubnu 2014 při přípravě regulačních výkazů pro ERÚ, kdy vyšlo najevo, že operátor trhu zřejmě považuje předmětné výrobny elektřiny za uvedené do provozu až v roce 2011, a tudíž žalobkyni proplácí zpětně nižší rozdíl mezi výkupní cenou uhrazenou žalobkyní výrobcům a hodinovou cenou ve smyslu § 13 odst. 2 zákona o POZE. Rozsudky Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 11. 7. 2018, č. j. 25 C 141/2016-540, Městského soudu v Praze ze dne 28. 3. 2019, č. j. 29 Co 71/2019-675, a Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2021, č. j. 23 Cdo 2670/2019-739, bylo pravomocně určeno, že předmětné výrobny elektřiny byly uvedeny do provozu v roce 2011, nikoliv v roce 2010. V trestním řízení vedeném u Krajského soudu v Brně a následně u Vrchního soudu v Olomouci byli pravomocně shledáni vinnými mimo jiné zaměstnanci a člen statutárního orgánu (technik, obchodní ředitel a místopředseda představenstva) společnosti ACTHERM servis s.r.o. spadající do koncernu žalované, a to přípravou zvlášť závažného zločinu podvodu, kterého se měli dopustit tím, že (společně s dalšími odsouzenými) uvedli v omyl ERÚ s úmyslem, aby vydal licenci na výrobu elektřiny společnostem Saša – Sun s.r.o. a Zdeněk – Sun s.r.o. ještě v roce 2010, a poté aby na základě pravomocných licencí a provedeného tzv. prvního paralelního připojení k distribuční soustavě žalované ještě v roce 2010 vznikl těmto výrobcům akceptovaný nárok na garantovanou výkupní cenu pro výrobu elektřiny z fotovoltaických zdrojů uvedených do provozu v roce 2010. Žalovaná tedy již v té době jako osoba řídící vůči společnosti ACTHERM servis s.r.o. nepochybně měla povědomí o tom, že zaměstnanci této dceřinné společnosti, resp. i člen statutárního orgánu, jsou trestně stíháni v souvislosti se vznikem nároku společností Saša – Sun s.r.o. a Zdeněk – Sun s.r.o. na podporu ke konci roku 2010. Žalobkyni byl v řízeních u ERÚ proti výrobcům elektřiny pravomocně přiznán nárok na vydání bezdůvodného obohacení v celkové výši 160.453.582,27 Kč s příslušenstvím. 3. Soud prvního stupně neshledal důvodnou námitku promlčení, neboť za okamžik vzniku škody považoval okamžik zaplacení dluhu, a nikoliv samotný vznik dluhu, tedy den 19. 3. 2013, kdy byla výrobcům vyplacena první platba (žaloba byla podána dne 18. 3. 2016, tedy před uplynutím tříleté lhůty). Dovodil odpovědnost žalované za škodu podle § 420 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“), neboť porušila povinnost předat žalobkyni správné údaje o předmětných výrobnách podle § 13 odst. 3 registrační vyhlášky a namísto toho jí předala údaje nesprávné, aniž by alespoň sdělila, že o datech uvedení do provozu existují pochybnosti. I kdyby žalovanou tato informační povinnost netížila, šlo by o porušení prevenční povinnosti podle § 415 obč. zák. Pokud totiž žalovaná předala žalobkyni a operátorovi trhu různé údaje o uvedení předmětných výroben do provozu, musela si být vědoma, že tyto subjekty budou s informacemi dále nakládat jako s pravdivými. Žalované muselo být známo, že žalobkyně je na sdělených údajích závislá a bude na jejich základě muset uzavřít smlouvy o výkupu elektřiny, aniž by mohla správnost informací jakkoliv ověřit. Rozdíl mezi částkou vyplacenou žalobkyní a částkami, na které měli výrobci nárok při aplikaci správných ceníků, je škodou vzniklou na straně žalobkyně. Soud prvního stupně poté uzavřel, že vymahatelnost pravomocně přiznané pohledávky na vydání bezdůvodného obohacení proti samotným výrob