25 Cdo 1614/2024 — Nejvyšší soud

25 Cdo 1614/2024 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:22. 10. 2024 Spisová značka:25 Cdo 1614/2024 ECLI:ECLI:CZ:NS:2024:25.CDO.1614.2024.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Náhrada škody Dotčené předpisy:§ 2903 odst. 2 o. z. § 22 předpisu č. 289/1995 Sb. Kategorie rozhodnutí:B Zveřejněno na webu:13. 12. 2024 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 25 Cdo 1614/2024-259 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Martiny Vršanské a soudců JUDr. Roberta Waltra a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce: J. R., zastoupený Mgr. Martinou Knickou, advokátkou se sídlem Tyršova 1434/4, Děčín, proti žalovanému: Lesy České republiky, s.p., se sídlem Přemyslova 1106, Hradec Králové, IČO 42196451, o uložení opatření k odvrácení hrozící újmy, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 20 C 333/2019, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 8. 12. 2023, č. j. 12 Co 159/2023-237, takto: Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 8. 12. 2023, č. j. 12 Co 159/2023-237, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: 1. Okresní soud v Litoměřicích rozsudkem ze dne 13. 4. 2023, č. j. 20 C 333/2019-223, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 9. 5. 2023, č. j. 20 C 333/2019-227, uložil žalovanému provést stavební záměr „sanace nestabilního svahu“ na pozemku parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, s dočasným záborem na pozemcích parc. č. XY, v katastrálním území XY, jehož realizace byla schválena rozhodnutím Městského úřadu XY vydaným 8. 3. 2022 pod sp. zn. SU/08556/2021/Po (č. j. 01583/2022/SU), dle projektové dokumentace vypracované společností PROGEOCONT s. r. o. a ověřené projektantem Ing. Ladislavem Teršem (výrok I) a současně rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II a výrok doplňujícího usnesení). Žalobce se domáhal, aby soud uložil žalovanému provést opatření, kterými bude dlouhodobě zamezeno uvolňování úlomků, skalních bloků i balvanů z pozemku parc. č. XY v k. ú. XY, tvořeného skálou a lesem, a jejich dopadu na pozemek parc. č. XY, jehož je vlastníkem, a na pozemky parc. č. XY a XY, jejichž je nájemcem (vše v k. ú. XY). Soud vzal za prokázané, že žalovanému svědčí právo hospodaření k pozemku určenému k plnění funkce lesa parc. č. XY v k. ú. XY, který je ve vlastnictví České republiky a z něhož se uvolňují úlomky skalních bloků a balvany a dopadají na pozemek parc. č. XY v k. ú. XY, jehož je žalobce vlastníkem, a na pozemky parc. č. XY a XY v k. ú. XY, které vlastní Česká republika a jejichž je žalobce nájemcem. Ze znaleckého posudku České geologické služby vyplynulo, že je nezbytné pozemek parc. č. XY sanovat a zajistit. Soud nepřisvědčil žalovanému, že by v dané věci byl na místě postup podle § 22 zákona č. 289/1995 Sb., o lesích a o změně a doplnění některých zákonů, (dále též jen „lesní zákon“), který ukládá vlastníkům nemovitostí provést na svůj náklad nezbytná opatření k zabezpečení před škodami způsobenými mimo jiné sesuvem půdy a padáním kamenů z pozemků určených k plnění funkcí lesa. Nárok žalobce posoudil podle § 2093 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.“). Odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2003, sp. zn. 25 Cdo 2183/2001, podle něhož úprava státní správy v oblasti hospodaření s lesy neznamená, že by vlastník lesního pozemku byl zbaven povinností plynoucích z obecného právního předpisu, podle současné právní úpravy tedy § 2900 o. z. a § 1013 o. z. Není dále podstatné, že žalobci nesvědčí ke dvěma dotčeným pozemkům vlastnické právo, neboť žalobce je jejich nájemcem a v pozici ohroženého ve smyslu § 2903 o. z. se může domáhat uložení vhodného a přiměřeného opatření k odvrácení hrozící újmy. Bez významu je i námitka žalovaného, že kůlna, která se na ohroženém pozemku nachází, není zakreslena v katastru nemovitostí, neboť pro ni bylo vydáno řádné stavební povolení a kolaudační rozhodnutí. Okresní soud tedy požadavku žalobce na uložení opatření v plném rozsahu vyhověl. 2. Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 8. 12. 2023, č. j. 12 Co 159/2023 -237, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, a to ve správném znění výroku I doplněném o konstatování, že projektová dokumentace je nedílnou součástí rozsudku a o lhůtu k plnění (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II). Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se s jeho závěrem, že nárok žalobce má oporu v § 2093 odst. 2 o. z., a nelze jej posuzovat podle § 22 lesního zákona. Z tohoto ustanovení vyplývá, že výsledkem rozhodnutí příslušného správního orgánu je uložení povinnosti (tj. rozsahu a způsobu zabezpečovacího opatření) vlastníkům ohrožených pozemků, a nikoli vlastníku lesního pozemku, který je povinen stanovená opatření na svém pozemku strpět. Obecná občanskoprávní úprava se uplatní i tehdy, jedná-li se o lesní pozemek podléhající úpravě lesního zákona (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2183/2001). Jelikož v dané věci byly splněny podmínky aplikace § 2903 odst. 2 o. z. a bylo prokázáno, že k odpadávání skalních bloků nejenže již došlo, ale i nadále hrozí (na podkladě znaleckého zkoumání), je dána existence vážného ohrožení vznikem škody opodstatňující uložení povinnosti žalovanému zajistit vhodná a přiměřená opatření. 3. Proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání žalovaný. Má za to, že napadené rozhodnutí spočívá na otázce, která doposud nebyla dovolacím soudem vyřešena, případně by měla být dovolacím soudem řešena jinak, přičemž právní posouzení odvolacího soudu není správné. Nejvyšší soud by se měl vyslovit k přednostní aplikaci § 22 zákona č. 289/1995 Sb., lesního zákona, jako speciální úpravy prevenční povinnosti, jde-li o odvrácení hrozící újmy z lesního pozemku. Ustanovení § 22 lesního zákona je speciální úpravou, která má podle obecných kolizních principů přednost před úpravou obecnou, v daném případě odvolacím soudem odkazovaným § 2903 odst. 2 o. z., potažmo § 1013 o. z. Dovolací soud se doposud zabýval otázkou prevenční povinnosti vlastníka ohrožené nemovitosti jen v souvislosti s rozhodováním o škodě již vzniklé, nikoli v souvislosti s předcházením škod. Z § 22 lesního zákona přitom vyplývá, že jde-li o ohrožení pocházející z pozemků určených k plnění funkcí lesa, je povinnost provést opatření zabraňující vzniku škod na vlastníku ohrožené nemovitosti, vlastník pozemků určených k plnění funkcí lesa je pak povinen takové opatření strpět. Odvolací soud se otázkou aplikace speciálního ustanovení lesního zákona nezabýval a na věc bez bližšího odůvodnění aplikoval obecnou prevenční povinnost. Uplatnění § 22 lesního zákona pak vyloučil jen s odůvodněním, že jde o občanskoprávní spor. Závěr, podle něhož úprava státní správy v oblasti hospodaření s lesy nevylučuje povinnosti plynoucí z obecného právního předpisu, není řešením kolize právních norem při aplikaci práva. Při respektování zásady rovnosti účastníků sporu se měla na právní vztah aplikovat ta právní norma, která má podle výkladových principů přednost, a to bez ohledu na to, kdo žaluje. Odporuje smyslu a účelu § 22 lesního zákona, aby se i v jím definovaných případech uplatnila obecná prevenční povinnost. Ostatně v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 612/2023 Nejvyšší soud vyslovil, že dané ustanovení je konkretizací obecné prevenční úpravy. Dovolatel má tudíž za to, že v dané věci měla být zohledněna speciální zakročovací povinnost v § 22 lesního zákona, vylučující obecnou občanskoprávní úpravu. Navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí změnil a žalobu zamítl, případně zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení. 4. Žalobce ve vyjádření namítl, že § 22 lesního zákona není speciální úpravou k § 2903 o. z., protože daná ustanovení mají rozdílné hypotézy, proto se aplikují v jiných situacích. Zatímco § 2903 odst. 2 o. z. dopadá na případy již existujícího vážného ohrožení, § 22 lesního zákona upravuje obecnou prevenční povinnost a neřeší situaci, kdy vážné nebezpečí škody již hrozí. Oprávnění domáhat se ochrany podle § 2903 odst. 2 o. z. navíc svědčí každému, kdo je ohrožen, nejde tedy jen o vztah vlastníka lesního a sousedního pozemku. Žalobce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl. 5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky kvalifikovaného zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) a je přípustné pro řešení otázky vztahu § 22 lesního zákona a § 2901 a § 2903 o. z., která dosud nebyla Nejv