25 Cdo 1726/2020 — Nejvyšší soud

25 Cdo 1726/2020 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:23. 6. 2022 Spisová značka:25 Cdo 1726/2020 ECLI:ECLI:CZ:NS:2022:25.CDO.1726.2020.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Újma z porušení povinnosti stanovené zákonem Ochrana osobnosti Dotčené předpisy:§ 2951 odst. 2 o. z. § 81 o. z. § 95 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:7. 9. 2022 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí III.ÚS 2695/22 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 25 Cdo 1726/2020-180 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobkyně: D. M., narozená XY, bytem XY, zastoupená Mgr. Michalem Nerudou, advokátem se sídlem náměstí Čs. legií 500, Pardubice, proti žalovaným: 1) J. R., narozený XY, bytem XY, 2) Z. š. a m. š. P., XY, oba zastoupeni Mgr. Tomášem Novotným, advokátem se sídlem Havlíčkovo náměstí 91, Havlíčkův Brod, o ochranu osobnosti a o vzájemném návrhu na vydání věci, vedené u Okresního soudu v Chrudimi pod sp. zn. 4 C 159/2018, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 5. 12. 2019, č. j. 22 Co 139/2019-153, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 5. 12. 2019, č. j. 22 Co 139/2019-153, rozsudek Okresního soudu v Chrudimi ze dne 4. 3. 2019, č. j. 4 C 159/2018-89, potvrdil v zamítavém výroku I ohledně požadavku žalobkyně, aby žalovaní byli povinni zajistit na vlastní náklady v měsíčníku P. z. uveřejnění omluvy ve znění: „ J. R. se tímto omlouvá D. M. za to, že opakovaně neoprávněně vnikl do její soukromé e-mailové schránky, a za to, že jí neoprávněně užil v komunikaci s třetími osobami.“, a v zamítavém výroku II ohledně povinnosti žalovaných zaplatit žalobkyni 200 000 Kč s příslušenstvím (výrok I), dále jej změnil ve výroku III tak, že se zamítá vzájemný návrh žalované 2), aby byla žalobkyni uložena povinnost vydat žalované 2) e-mailovou schránku označenou e-mailovou adresou XY@seznam.cz (dále jen „e-mailová schránka“) včetně přístupových údajů (výrok II), změnil jej též v nákladových výrocích IV a V (výroky III a IV) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výroky V a VI). Žalobkyně se v řízení domáhala po žalovaných omluvy a zadostiučinění v penězích s tvrzením, že byla ředitelkou M. š. P. do 30. 6. 2015, kdy došlo ke zřízení žalované 2). Žalobkyně jako fyzická osoba zřídila v roce 2003 e-mailovou schránku XY@seznam.cz a používala ji jako svoji e-mailovou schránku k soukromým účelům. Žalovaný 1) byl od 1. 7. 2015 jmenován ředitelem žalované 2). Žalovaný 1) v červenci 2015 opakovaně vnikl do uvedené e-mailové schránky žalobkyně a využil e-mailové adresy uložené v tamním adresáři i data uložená v tomto účtu. Žalovaný 1) zkopíroval e-mailové adresy uvedené v adresáři a na všechny rozeslal dne 24. 7. 2015 zprávu tak, že všichni adresáti viděli všechny ostatní adresy. V průběhu řízení žalobkyně navrhla změnu žaloby spočívající jednak v tvrzení, že žalovaný 1) měl číst její soukromé zprávy a pak jejich obsah použít v její neprospěch, konkrétně měl kontaktovat zaměstnavatele, u něhož se žalobkyně ucházela o zaměstnání se záměrem žalobkyni poškodit, a jednak ve změně petitu, podle nějž měla být žalovanému 1) uložena povinnost omluvit se žalobkyni za to, že četl neoprávněně její soukromé maily. Okresní soud změnu žaloby nepřipustil s tím, že výsledky dosavadního dokazování, jehož rozhodující část byla provedena u prvního jednání, by nemohly být podkladem pro řízení o změněném návrhu ve smyslu § 95 odst. 2 o. s. ř. Vzájemný návrh žalované 2) pak byl odůvodněn tím, že žalobkyně měla zřídit uvedenou e-mailovou schránku v rámci výkonu povinností vyplývajících z jejího pracovního poměru, soustavně ji užívala pro oficiální komunikaci M. š. P., tedy uvedená e-mailová schránka je ve vlastnictví žalované 2). Odvolací soud většinově vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, částečně zopakoval a částečně doplnil dokazování týkající se zřízení e-mailové schránky a dospěl k právním závěrům, že oprávněným uživatelem e-mailové schránky je žalobkyně, žalovaný 1) si tím, že bez jejího souhlasu získal přístupové údaje k e-mailové schránce, do níž se opakovaně přihlásil a využil tamního adresáře k rozeslání e-mailů, počínal nepochybně protiprávně, konkrétně bylo žalobkyni zasaženo do jejích práv chráněných § 81 odst. 1 a 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění k době škodní události (dále jen „o. z.“), a porušen § 93 zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích a o změně některých souvisejících zákonů, v rozhodném znění. Žalovaný 1) však ve věci není pasivně legitimován, neboť mohl mít za to, že předmětná e-mailová schránka patří žalované 2) a že je oprávněn do ní vstoupit. Jako zaměstnanec žalované 2) nejednal excesivně a sám za škodu neodpovídá s ohledem na § 2914 o. z. Žalovaná 2) ve věci pasivně legitimovaná je, avšak ani vůči ní není žaloba důvodná. I ve vztahu k ní se žalobkyně domáhala omluvy, podle níž se omlouvala nikoli žalovaná 2), nýbrž „J. R.“. Již z tohoto důvodu nemohlo být žalobě na omluvu v navrhovaném znění vůči žalované 2) vyhověno. Zveřejnění omluvy by navíc po několika letech pro velkou většinu čtenářů měsíčníku P. zpravodaj znamenalo první informaci o tom, že k nějakému zásahu do práv žalobkyně vůbec došlo. Objektivně by tedy nevedla k odčinění újmy způsobené žalobkyni. Požadovaná peněžní satisfakce, nadto ve výši 200 000 Kč, je pak vzhledem k okolnostem případu zcela nepřiměřená. Odvolací soud v neposlední řadě potvrdil závěr okresního soudu, pokud posoudil návrh žalobkyně při jednání dne 7. 1. 2019 jako změnu žaloby. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním z důvodu nesprávného právního posouzení věci, a to do všech jeho výroků s výjimkou výroku II, kterým odvolací soud změnil výrok III rozsudku soudu prvního stupně tak, že se zamítá vzájemný návrh žalované 2). Má za to, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe v otázkách uplatnění eventuálního petitu, když jej nesprávně považoval za změnu žaloby, dále ohledně posouzení pasivní legitimace odpovědné osoby za neoprávněný zásah do osobnostních práv a nepřiznání přiměřeného zadostiučinění v penězích za neoprávněný zásah do jejích osobnostních práv. Namítá, že jelikož nebylo v řízení připuštěno uplatnění eventuálního petitu, a z to z důvodu tvrzené změny žaloby, došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že žalovaný 1) není ve věci pasivně legitimován. Povinnost poskytnout zadostiučinění za neoprávněný zásah do osobnostních práv je dle ustálené judikatorní praxe spjata s osobou, která se neoprávněného zásahu dopustila. Považuje za nespravedlivé, když v řízení bylo na jedné straně prokázáno porušení jejího i ústavně zaručeného práva na soukromí, na straně druhé jí však nebyla přiznána žádná satisfakce. Dle názoru žalobkyně v jejím případě odvolací soud zjevně nepřiměřeně aplikoval zejména § 2951 o. z., když žalobkyni nepřiznal žádné peněžní zadostiučinění jako náhradu škody a zamítl i nárok na zveřejnění omluvy. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně a vrátil věc okresnímu soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), avšak není podle § 237 o. s. ř. přípustné. Jak bylo uvedeno v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2022, sp. zn. 25 Cdo 1638/2022, i v poměrech nové právní úpravy podle občanského zákoníku účinného od 1. 1. 2014 nadále platí, že žaloba postižené fyzické osoby, která se domáhá morálního zadostiučinění, musí vždy znít na určitou formu tohoto zadostiučinění. Pokud soud shledá, že navržená forma morálního zadostiučinění není přiměřená, a tím z hlediska § 2951 odst. 2 o. z. postačující a účinná, žalobu na přiznání navržené formy morálního zadostiučinění zamítne. Při úvaze o přiměřenosti navrhované morální satisfakce musí soud především vyjít z celkové povahy i z jednotlivých okolností konkrétního případu (musí přihlédnout např. k intenzitě, povaze a způsobu neoprávněného zásahu, k charakteru a rozsahu zasažené hodnoty osobnosti, k trvání i šíři ohlasu vzniklé nemajetkové újmy pro postavení a uplatnění postižené fyzické osoby ve společnosti apod.). Jinak řečeno, neshledá-li