25 Cdo 1740/2006 — Nejvyšší soud

25 Cdo 1740/2006 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:15. 7. 2008 Spisová značka:25 Cdo 1740/2006 ECLI:ECLI:CZ:NS:2008:25.CDO.1740.2006.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Dotčené předpisy:§ 24 předpisu č. 85/1996Sb. § 3 odst. 2 předpisu č. 116/1990Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 25 Cdo 1740/2006 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobkyně B. L., zastoupené advokátem, proti žalovanému JUDr. M. V., zastoupenému advokátem, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalované K., p., a. s., o 557.818,30 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 10 C 215/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 15. listopadu 2005, č. j. 31 Co 394/2005-142, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobkyně se domáhala na žalovaném advokátovi náhrady škody ve výši 557.818,30 Kč s příslušenstvím, kterou jí měl způsobit tím, že při výkonu advokacie jako její zástupce na základě smlouvy o poskytnutí právních služeb nepodal včas dovolání do rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. 2. 2001, č. j. 30 Co 486/2002-242, jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Benešově ze dne 23. 5. 2000, č. j. 5 C 859/96-209, kterým bylo žalobkyni uloženo zaplatit I. M. a L. L. částku 378.750,- Kč a na nákladech odvolacího řízení 7.886,- Kč. Okresní soud v Benešově rozsudkem ze dne 9. 11. 2004, č. j. 10 C 215/2003-96, ve spojení s doplňujícím usnesením ze dne  8. 6. 2005, č. j. 10 C 215/2003-124, řízení co do částky 86.854,40 Kč s příslušenstvím zastavil z důvodu částečného zpětvzetí žaloby, žalobu na zaplacení částky 470.963,90 Kč s 6,5 % úrokem z prodlení od 3. 4. 2002 do zaplacení zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobkyně uzavřela s žalovaným advokátem smlouvu o právní pomoci, v jejímž rámci mělo být mj. podáno dovolání do shora uvedeného rozsudku odvolacího soudu. Žalovaný podal dovolaní až po uplynutí dovolací lhůty, proto bylo odmítnuto pro opožděnost. Po nařízení exekuce k vymožení pohledávky oprávněných I. M. a L. L. jim žalobkyně 4. 4. 2002 poukázala každému částku 189.375,- Kč, uhradila náklady exekučního řízení v celkové výši 93.530,30 Kč, uhradila soudní poplatek za odvolací řízení ve výši 15.152,- Kč a za dovolací řízení ve výši 5.000,- Kč a žalovanému zaplatila odměnu za právní zastoupení ve výši 57.500,- Kč. Soud dospěl k závěru, že žalovaný porušil § 14 zákona č. 128/1990 Sb., o advokacii, neboť nechránil dostatečně a s veškerou péčí práva a zájmy své klientky. Pokud by dovolání bylo podáno včas, bylo by přípustné podle § 238 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (ve znění tehdy účinném) a dovolací soud by napadený rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně zrušil, neboť oba soudy neaplikovaly správně ust. § 3 odst. 2 zák. č. 116/1990 Sb. a nedovodily neplatnost nájemní smlouvy ze dne 22. 2. 1993 pro nedostatek předchozího souhlasu obecního úřadu. V novém řízení by soud musel vypořádat vztahy mezi účastníky nájemní smlouvy podle zásad o bezdůvodném obohacení ve smyslu § 451 a násl. obč. zák., takže by žalobkyni bylo opětovně uloženo uhradit částku 378.750,- Kč. Soud proto dovodil, že mezi porušením povinnosti ze strany žalovaného a vznikem škody na straně žalobkyně není příčinná souvislost, a tudíž nejsou splněny podmínky pro vznik odpovědnosti žalovaného podle § 420 obč. zák. Tento závěr se týká nejen nároku na zaplacení částky 378.750,- Kč, ale i dalších nároků, s výjimkou zaplacení odměny právního zastoupení a soudního poplatku za dovolací řízení, když tato škoda byla žalobkyni kompenzována poskytnutím slevy z odměny za právní zastoupení.   K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. 11. 2005, č. j. 31 Co 394/2005-142, rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku změnil jen tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 13.625,- Kč s příslušenstvím, ve zbytku v tomto výroku rozsudek potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, po právní stránce nárok posoudil podle § 24 zákona č. 86/1996 Sb., o advokacii, a dovodil, že v dané věci je rozhodující, zda by včas podané dovolání mohlo přivodit pro žalobkyni příznivější výsledek, tj. zrušení napadených rozhodnutí a následné zamítnutí žaloby po novém projednání věci. Shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že dovolací soud by rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil z důvodu nesprávného právního posouzení a věc by vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, v němž by musela být znovu řešena otázka platnosti nájemní smlouvy z pohledu ust. § 3 odst. 2 zák. č. 116/1990 Sb. a soud by nutně učinil závěr o neplatnosti uzavřené nájemní smlouvy, takže žalobkyni by byla opětovně uložena povinnost vydat bezdůvodné obohacení ve výši 378.750,- Kč. Proto mezi opožděně podaným dovoláním a úhradou částky 378.750,- Kč není příčinná souvislost a ze stejných důvodů není příčinná souvislost ani mezi úhradou nákladů odvolacího řízení ve výši 7.886,- Kč a poplatku za odvolaní. Příčinná souvislost není dána ani v případě úhrady nákladů exekučního řízení, neboť důvodem úhrady těchto nákladů bylo nesplnění povinnosti uložené soudním rozhodnutím. Příčinnou souvislost s opožděně podaným dovoláním shledal v zaplacení soudního poplatku za dovolání ve výši 5.000,- Kč a v úhradě nákladů právního zastoupení v dovolacím řízení ve výši 8.625,- Kč. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1 písm. a), b) i c) o. s. ř., a podává je z důvodu nesprávného právního posouzení a skutkových zjištění, jež nemají oporu v provedeném dokazování /§ 241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o. s. ř./. Otázku zásadního právního významu spatřuje v tom, zda je možno odpovědnost za škodu způsobenou advokátem posuzovat podle rozhodovací praxe soudů tak, jak se teprve po porušení právní povinnosti advokáta vyvinula, a zda je v takovém případě dána příčinná souvislost. Uvádí, že zaplatila vysokou částku protistraně ve sporu, kterou by  podle uzavřené nájemní smlouvy při řádném vedení sporu platit nemusela. V důsledku zaviněného pochybení žalovaného, který podal dovolání až po uplynutí lhůty, nemohla být nesprávná rozhodnutí soudů obou stupňů zrušena, a tudíž nebyla ani opětovně řešena otázka vypořádání bezdůvodného obohacení z nájemního vztahu. Namítá, že není podložen závěr, že po zrušení rozsudků v dovolacím řízení by soud při novém rozhodování postupoval podle nynější judikatury, neboť je možné, že by rozhodoval v době, kdy se judikatura, týkající se platnosti nájemních smluv na nebytové prostory, ještě neustálila. Žalovanému dále vytýká, že v původním řízení o vydání bezdůvodného obohacení neuplatnil kompenzační námitku či vzájemný návrh, a nemohla tak být v tomto řízení zohledněna skutečnost, že výše nájemného i dlouhá doba nájmu byla stanovena právě s ohledem na povinnost žalovaných hradit náklady opravy objektu. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 odst. 1 o. s. ř, dospěl k závěru, že dovolání není přípustné. Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení § 237 o. s. ř. Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)]. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným  právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). Žalovaná napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl p