25 Cdo 1758/2025 — Nejvyšší soud

25 Cdo 1758/2025 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:23. 1. 2026 Spisová značka:25 Cdo 1758/2025 ECLI:ECLI:CZ:NS:2026:25.CDO.1758.2025.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Osobnost člověka (o. z.) Nemajetková újma (o. z.) Dotčené předpisy:§ 81 o. z. § 82 odst. 1 o. z. § 2894 odst. 2 o. z. § 2951 odst. 2 o. z. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:19. 2. 2026 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 25 Cdo 1758/2025-160 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Roberta Waltra a JUDr. PhDr. Filipa Havrdy v právní věci žalobce: M. Ž., zastoupený Mgr. Robertem Cholenským, Ph.D., advokátem se sídlem Bolzanova 461/5, Brno, proti žalované: S. P., zastoupená JUDr. Miroslavem Kučerkou, LL.M., advokátem se sídlem Národní 416/37, Praha 1, o ochranu osobnosti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 17 C 261/2022, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 3. 2025, č. j. 29 Co 455/2024-140, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 5 022 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta Mgr. Roberta Cholenského, Ph.D. Odůvodnění: 1. Městský soud v Praze k odvolání žalované rozsudkem ze dne 13. 3. 2025, č. j. 29 Co 455/2024-140, potvrdil rozsudek ze dne 9. 9. 2024, č. j. 17 C 261/2022-92, jímž Obvodní soud pro Prahu 9 uložil žalované povinnost do tří dnů od právní moci rozsudku zaslat žalobci písemnou omluvu v tomto znění: „Omlouvám se panu M. Ž., narozenému dne XY, bytem na adrese XY, za to, že jsem dne 20. května 2022 ve své účastnické výpovědi před Obvodním soudem pro Prahu 9 uvedla, že Policie České republiky na základě mého oznámení prověřovala skutečnost, že na mě pan Ž. v blíže neurčené době poslal "čečenskou mafii". Žádné takové oznámení na policii jsem však nikdy neučinila. Svým nepravdivým výrokem jsem mohla soud uvést v omyl a neoprávněně jsem tak zasáhla do práva pana Ž. na ochranu osobnosti.“, a rozhodl o náhradě nákladů řízení; odvolací soud rozhodl též o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, že v opatrovnickém řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 66 Nc 2544/2020 žalovaná v průběhu své výpovědi dne 20. 5. 2022 opakovaně uvedla, že na ni žalobce poslal čečenskou mafii, což žalovaná oznámila na Polici České republiky, a nalézací soud výslovně vyzývala k tomu, aby si od ní vyžádal záznamy o jejím oznámení. Žalovaná učinila tvrzení obdobného obsahu i vůči zaměstnankyni orgánu sociálně-právní ochrany dětí (dále jen „OSPOD“) dne 2. 6. 2022. Pravdivost těchto výroků byla vyvrácena. Ačkoli v minulosti došlo k setkání otce žalované s osobami cizí státní příslušnosti v souvislosti s údajným dluhem žalobce, v řízení nebylo prokázáno, že by šlo o členy čečenské mafie a že by tuto skupinu na žalovanou a jejího otce skutečně poštval žalobce. Soud prvního stupně posoudil věc podle § 82 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále též jen „o. z.“) a dospěl k závěru, že žalovaná se svým lživým výrokem jednoznačně nepřípustně dotkla vážnosti a cti žalobce. Lživost výroků i motiv očernit žalobce v soudní síni měly potenciál uškodit žalobci i tím, že mohlo dojít k uvedení soudu v omyl. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem, že posuzovaný výrok žalované v opatrovnickém řízení je excesem z jejího práva hájit se před soudem. Žalovaná totiž před soudem záměrně uváděla informace, o kterých musela vědět, že jsou nepravdivé, nebo které záměrně pozměnila a zveličila takovým způsobem, že jejich pravdivý základ (skutečnost, že došlo k určité schůzce s osobami cizí národnosti) byl zcela neadekvátní výslednému výroku. Předmětné tvrzení, které žalovaná při účastnické výpovědi zopakovala několikrát, mělo potenciál poškodit žalobce jak v rámci příslušného opatrovnického řízení, tak obecně v očích přítomných osob snížit jeho čest, resp. dobrou pověst; osoby soudce, pracovníka justiční administrativy, zástupce účastníka či pracovníka OSPOD totiž nelze redukovat pouze na výkon jejich profese či dokonce jen na jejich úlohu v konkrétním soudním řízení, neboť s opuštěním soudní síně nezapomínají to, co se dozvědí při soudním jednání. Podle odvolacího soudu přitom nemůže být pochyb o tom, že takovéto tvrzení má potenciál poškodit žalobce na jeho cti a popřípadě i z jeho pohledu negativně ovlivnit průběh a výsledek soudního řízení. Otázka, jestli se tak skutečně stalo, je potom významná nikoliv pro posouzení samotného vzniku nemajetkové újmy, ale pouze pro její rozsah a otázku jejího adekvátní odčinění. Ve smyslu § 2956 a § 2951 odst. 2 o. z. proto náleží žalobci právo na odčinění nemajetkové újmy písemnou omluvou. 2. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Právní otázkou, kterou odvolací soud posoudil odlišně od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, je posouzení způsobilosti výroku proneseného jednou ze stran řízení během účastnického výslechu neoprávněně zasáhnout do osobnostních práv druhé ze stran řízení. Odvolací soud nevysvětlil, z jakého důvodu byl podle jeho názoru výrok žalované pronesený při její účastnické výpovědi před soudem natolik excesivní, že jím bylo neoprávněně zasaženo do osobnostních práv žalobce. Aby byl zásah v podobě výroku shledán jako excesivní, mělo by se jednat o výrok mající znaky křivého obvinění, křivé výpovědi či přestupku proti občanskému soužití. Předmětné tvrzení žalované takové znaky nemá, stejně jako nebylo objektivně způsobilé přivodit žalobci újmu, když bylo vyřčeno nikoli veřejně, ale v rámci soudního jednání, na němž se řešily celkově vyhrocené vztahy a situace mezi účastníky opatrovnického řízení. Podle ustálené rozhodovací praxe (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1404/2006, stanovisko Nejvyššího soudu Cpjn 13/2007) přitom platí, že výpověď účastníka v řízení je posuzována jako výkon stanovené povinnosti, resp. práva, a je tak kryta zákonnou licencí s tím, že pokud při ní dojde k zásahu do osobnostních práv druhé fyzické osoby, není to hodnoceno jako zásah neoprávněný. Další právní otázkou, kterou odvolací soud posoudil odlišně od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, je způsobilost výroků pronesených pouze v rámci soudního řízení ohrozit důstojnost osoby v očích ostatních spoluobčanů, a tedy ohrozit její fyzickou a morální integritu. Odvolací soud dospěl bez bližšího odůvodnění k závěru, že výrok žalované pronesený před soudem měl potenciál poškodit žalobce v rámci příslušného řízení a obecně v očích přítomných osob snížit jeho čest a dobrou pověst, byť podle judikatury (viz např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 137/2007 či rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3576/2010) platí, že nutnou podmínkou pro poskytnutí ochrany vůči zásahu do cti a vážnosti je, aby posuzované jednání mělo veřejné účinky a bylo objektivně způsobilé přivodit újmu na osobnosti. Konečně otázkou, která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, je, zda může účastník v občanskoprávním řízení soud uvést v omyl. Nejvyšší soud v usnesení sp. zn. 11 Tdo 229/2004 uzavřel, že soud rozhodující v občanskoprávním řízení nelze uvést v omyl, jelikož má povinnost věc řádně prověřit s tím, že tento názor byl aplikován i na řízení nesporná. V usnesení sp. zn. 5 Tdo 481/2023 se však od tohoto postoje odchýlil s tím, že soudce jako fyzická osoba v omyl být uveden může a že byť má soud povinnost prověřovat skutkový stav, není tato povinnost bezbřehá. Odvolací soud se k otázce, zda bylo možné uvést soud v omyl, vůbec nevyjádřil a s touto odvolací námitkou žalované se nikterak nevypořádal. Žalované tedy bylo neoprávněně uloženo omluvit se za tvrzení pronesená na soudním jednání v opatrovnickém řízení, kterému byly přítomni toliko účastníci, právní zástupci a soudní aparát. Výrokům předcházely okolnosti, které vztahy mezi žalobcem a žalovanou ještě více vyhrotily, avšak výroky žalované nebyly vulgární, nebyly expresivní, nevykazují znaky křivé výpovědi, křivého obvinění či přestupku. Výroky nevešly ve veřejnou známost, zůstaly za zdmi jednací síně, nepromítly se ani do rozsudku v opatrovnické věci, ani do jeho odůvodnění, neprojevily se ani při rozhodování odvolacího soudu v rámci této opatrovnické věci. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 4. Žalobce ve vyjádření k dovolání uvedl, že tvrzení žalované o čečenské mafii je exces, neboť se dovolatelka pokusila přesvědčit soud, nejen že na ni žalobce poslal čečenskou mafii, nýbrž že na něj za to podala trestní oznámení, tedy musí být posluchači jasné, že si nevymýšlí (jinak by ve formě stíhání za