25 Cdo 1887/2021 – Nejvyšší soud

25 Cdo 1887/2021-115 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudkyň JUDr. Hany Tiché a JUDr. Martiny Vršanské ve věci žalobců: a) nezletilý AAAAA (pseudonym), narozený XY, a b) nezletilá BBBBB (pseudonym), narozená XY, oba bytem XY, oba zastoupeni poručníkem T. Z., narozeným XY, oba zastoupeni Mgr. Milanem Partíkem, advokátem se sídlem Slezská 949/32, Praha 2, proti žalované: Generali Česká pojišťovna a. s., IČO 45272956, se sídlem Spálená 75/16, Praha 1, o náhradu nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 30 C 118/2019, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 2. 2021, č. j. 16 Co 343/2020-84, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 2. 2. 2021, č. j. 16 Co 343/2020-84, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 27. 8. 2020, č. j. 30 C 118/2019-47, se zrušují a věc se vrací obvodnímu soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 27. 8. 2020, č. j. 30 C 118/2019-47, zamítl žalobu, jíž se žalobce a) domáhal zaplacení 2.400.000 Kč s příslušenstvím a žalobkyně b) 2.700.000 Kč s příslušenstvím, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že dne 4. 12. 2015 byl v Praze v ulici XY závažně zraněn otec žalobců E. M. při střetu s autobusem provozovatele ČSAD Ústí nad Orlicí. Utrpěl poškození mozku a v důsledku toho není schopen se o sebe postarat a je trvale odkázán na péči ošetřovatelek a lékařů v ústavu sociální péče. V době nehody bylo žalobci a) 10 let a žalobkyni b) tři měsíce. Matka žalobců 7. 4. 2019 zemřela náhle na krvácení do mozku, žalobci od té doby žijí v domácnosti svého strýce T. Z., který je jejich poručníkem. Žalovaná pojistitelka odpovědnosti z provozu vozidla, jímž byla způsobena újma, vyplatila 24. 9. 2018 na odškodnění duševních útrap podle § 2959 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“), žalobci a) 600.000 Kč a žalobkyni b) 300.000 Kč a v řízení vznesla námitku promlčení, kterou soud shledal důvodnou. Dovodil, že již 4. 12. 2015 nebo nejpozději ve dnech následujících se matka žalobců dověděla o škodě, o jejím přibližném rozsahu a o pojistiteli škůdce. Jak plyne z odůvodnění trestního rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 22. 9. 2016, sp. zn. 2 T 93/2016, v období od nehody do hlavního líčení obviněný řidič autobusu písemně kontaktoval rodinu a za pomoci Probační a mediační služby jí nabídl finanční částku k odčinění způsobené újmy. Matka žalobců proto musela v rozmezí od prosince 2015 do srpna 2016 znát všechny informace k včasnému uplatnění nároku, přesto byla žaloba podána k soudu až 10. 9. 2019, takže tříletá promlčecí lhůta marně uplynula 4. 12. 2018, tj. ještě za života matky žalobců. Soud prvního stupně současně neshledal, že by uplatnění námitky promlčení bylo v rozporu s dobrými mravy. K odvolání žalobců Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 2. 2. 2021, č. j. 16 Co 343/2020-84, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Neshledal důvodnou odvolací polemiku s výkladem § 635 odst. 2 o. z. obsaženým v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1976/2019 a nepřisvědčil ani námitce, že soud prvního stupně chybně posoudil počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty k uplatnění nároku žalobců vůči pojistiteli odpovědnosti škůdce. Vědomost o škodě ve smyslu § 620 odst. 1 o. z., rozhodná pro počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty, zahrnuje i vědomost, že u poškozeného jde o zvlášť závažné ublížení na zdraví (závažné poranění mozku - kvadruparéza). V odvolacím řízení opakovaný důkaz trestním rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 obsahuje výpověď matky žalobců tvrdící velmi závažný zdravotní stav otce žalobců po celou dobu od počátku léčby, čímž jednoznačně vyvrací tvrzení žalobců, že o zvlášť těžké újmě na zdraví jejich otce získali povědomí až počátkem roku 2017. O osobě škůdce se žalobci (zastoupeni matkou) dozvěděli nejpozději 31. 3. 2016, kdy matce došel dopis škůdce s návrhem na finanční pomoc. Následující den tedy začala běžet zákonná tříletá promlčecí lhůta, jejímž posledním dnem byl den 31. 3. 2019. Odvolací soud neshledal vznesení námitky promlčení v rozporu s dobrými mravy, neboť zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, byl přijat 3. 2. 2012, jako předpis se stal platnou součástí právního řádu publikací dne 22. 3. 2012 a právě s ohledem na novost a obsáhlost úpravy byla účinnost tohoto zákona posunuta až k 1. 1. 2014, proto jeho adresáti (v prvé řadě „profesionálové práva“) měli dostatečnou časovou možnost se s ním seznámit; žalobci byli již v roce 2018 zastoupeni advokátem, tím spíše si měli promlčecí lhůtu ohlídat a žalobu včas podat. Dále soud zohlednil, že žalovaná plnění poskytla dobrovolně, a to dokonce v rozsahu výrazně převyšujícím částky, které u tohoto nároku vymezila kritéria rozhodná pro stanovení jeho výše (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 3111/2018 či nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2578/19). Proti tomuto rozsudku podali dovolání oba žalobci, kteří mají za to, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v otázce posouzení námitky promlčení jako nemravné, a že v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena otázka, v jakém okamžiku vzniká újma sekundárních obětí podle § 2959 o. z., tedy od jakého okamžiku se právo na náhradu této újmy může začít promlčovat. Odvolací soud podle dovolatelů nesprávně aplikoval § 619, § 620 odst. 1, § 622, § 629 odst. 1 a § 635 odst. 2 o. z. ve spojení s § 2959 o. z. a nesprávně určil počátek běhu promlčecí lhůty. Kromě toho se dopustil procesních pochybení, vycházel-li z hodnocení důkazu, který sám neprovedl, a neúplně zjistil skutkový stav věci. Žalobci navrhují Nejvyššímu soudu přehodnocení stanoviska přijatého v rozsudku ze dne 13. 2. 2020, sp. zn. 25 Cdo 79/2020, tj. až po podání nyní projednávané žaloby, neboť duševní stránka je jedním z neodmyslitelných aspektů zdravotní sféry člověka a § 2959 o. z. je zařazen do pododdílu občanského zákoníku zabývajícího se obecně náhradami při ublížení na zdraví; duševní útrapy podle § 2959 o. z. by tedy měly představovat újmu na zdraví sekundární oběti ve smyslu § 622 o. z. Podle žalobců se odvolací soud dopustil nesprávného právního posouzení tím, že počátek běhu promlčecí lhůty ztotožnil s okamžikem, kdy se matka žalobců (podle názoru odvolacího soudu) dozvěděla o totožnosti škůdce a zároveň o zvlášť závažném ublížení na zdraví otce žalobců, a to aniž by zkoumal, zda v té době právo žalobců již existovalo. Vědomost matky žalobců o zvlášť závažném ublížení na zdraví otce žalobců nemohla zapříčinit samotný vznik duševních útrap na straně žalobců. Nelze rozumně požadovat, aby matka žalobců v době, kdy se sama dozvěděla o zvlášť závažném zdravotním stavu jejich otce, o tom bezodkladně a dostatečně konkrétně informovala své nezletilé děti v útlém, resp. v novorozeneckém věku. Dále odvolací soud nesprávně dovodil, že jednou z okolností rozhodných pro počátek běhu promlčecí lhůty u práva na náhradu újmy podle § 2959 o. z. je vědomost sekundární oběti o zvlášť závažném ublížení na zdraví osoby primárně poškozené, a to bez ohledu na to, zda je zdravotní stav (byť již od počátku závažný) primárně poškozené osoby ustálen či nikoliv. V prvních měsících po dopravní nehodě nebylo možné vědět, jak závažnými zdravotními následky bude otec žalobců trvale postižen, a nebylo tedy jisté, v jakém rozsahu bude zasaženo do práv žalobců a jaká jim tím vznikne újma. Podle přesvědčení žalobců jsou v posuzovaném případě splněna judikatorní kritéria pro posouzení námitky promlčení jako nemravné. Právní úprava § 635 odst. 2 o. z. je velmi nejasná, a to ve spojení s § 626 a § 629 odst. 1 o. z., kterými byl do občanského zákoníku převzat princip promlčení práva na pojistné plnění „1+3“. Nemůže být tedy pochyb o tom, že - bez ohledu na pozdější judikaturu Nejvyššího soudu - mohly i osoby práva znalé důvodně interpretovat § 635 odst. 2 o. z. stejným způsobem. Žalobci dále spatřují nemravnost námitky promlčení v okolnostech tohoto tragického případu. Matka žalobců byla natolik zasažena celou situací, že nebyla schopna v plném rozsahu spravovat ani své vlastní záležitosti, trpěla závažnými psychickými problémy a následkem enormního psychického vypětí a stresu nedlouho po dopravní nehodě v roce 2019 ve věku 44 let zemřela v důsledku prasklého aneurysma. Přes všechny tyto překážky se pokusila o smírné vyřešení celé záležitosti s žalovanou a přípisem ze dne 25. 5. 2018 se na ni obrátila s nárokem žalobců. Žalovaná však na tuto výzvu po dlouhou dobu nereagovala, teprve po dvou měsících svým přípisem ze dne 24. 7. 2018 navrhla odškodnění ve výši 600.000 Kč pro žalobce a) a 300.000 Kč pro žalobkyni b) a uhradila tyto částky až o další dva měsíce později. Následně matka žalobců zvažovala další možné kroky a v otázce eventuálního promlčení nároku žalobců se řídila tehdejšími rozhodnutími soudů, která jí byla v té době známa (včetně rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dn