25 Cdo 1963/2004 — Nejvyšší soud

25 Cdo 1963/2004 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:29. 11. 2005 Spisová značka:25 Cdo 1963/2004 ECLI:ECLI:CZ:NS:2005:25.CDO.1963.2004.1 Typ rozhodnutí:Usnesení Dotčené předpisy:§ 13 předpisu č. 82/1998Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí II.ÚS 172/06 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 25 Cdo 1963/2004 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobkyně PhDr. D. P., zastoupené advokátem, proti žalované České republice - České národní bance, se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 28, o 1,164.539,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 11 C 93/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. dubna 2004, č. j. 14 Co 41/2004 - 77, takto: I. Dovolání se o d m í t á. II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobkyně se proti státu domáhala náhrady škody způsobené nesprávným úředním postupem České národní banky (dále “ČNB”), spočívajícím v tom, že ČNB nevykonávala dostatečnou správní kontrolu dodržování devizových předpisů ve společnosti M. I., s. r. o. (“dále MI”), která vystupovala jako pobočka zahraniční společnosti M. C. L. (dále “MCL”), s níž žalobkyně dne 8. 3. 1999 uzavřela smlouvu o obchodování s devizami; na základě této smlouvy poukázala žalobkyně na účet společnosti MI ve dnech 5. 3. 1999 - 15. 3. 1999 celkem částku 28.500,- USD za účelem dosažení zisku plynoucího z obchodování na zahraničním mezibankovním trhu F. V květnu 2000 společnost MI uzavřela kanceláře a devizové hodnoty nebyly žalobkyni vráceny. Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 7. 10. 2003, č. j. 11 C 93/2002 - 57, žalobu na zaplacení 1,164.539,- Kč s příslušenstvím zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že společnost MI byla zapsána do obchodního rejstříku dne 3. 2. 1999 s předmětem podnikání organizační a ekonomické poradenství a zprostředkovatelská činnost v oblasti obchodu a služeb a že v letech 1998 - 2000 nabízela prostřednictvím inzerátů v novinách zaměstnání na úseku obchodu s devizami. Dne 8. 3. 1999 žalobkyně podepsala svazek listin v anglickém jazyce nazvaných “Klientská dohoda”, “Prohlášení o možném riziku”, a “Dohoda o jmenování zástupce” s hlavičkou společnosti MCL, které však touto společností nejsou podepsány; podle čl. 23 této dohody se příslušná práva a povinnosti obou stran budou řídit zákony Britských Panenských ostrovů. Dále bylo zjištěno, že žalobkyně složila ve čtyřech platbách (dne 5. 3. 1999, dne 9. 3. 1999, dne 11. 3. 1999 a dne 15. 3. 1999) v hotovosti na účet společnosti MI celkem 28.500,- USD, aniž požádala o povolení od ČNB podle devizového zákona; dne 24. 4. 2000 požádala o výběr z účtu a dne 2. 5. 2000 o uzavření účtu se zůstatkem 0,- USD. Poté, co dne 23. 6. 1999 byl v Hospodářských novinách uveřejněn inzerát obsahující přímou nabídku služeb makléře a brokera působících a obchodujících na mezinárodním devizovém trhu, podaly zaměstnankyně odboru měnové politiky ČNB dne 25. 6. 1999 podnět Odboru nestandartních činností ČNB s výzvou ke kontrole společnosti MI, jakož i žádost o vyrozumění Finančního a analytického útvaru MF ČR. Dne 3. 3. 2000 vydala ČNB Pověření č. 5/2000 k provedení kontroly ve společnosti MI v době od 14. 3. do 30. 9. 2000, při níž se ovšem nepodařilo prokázat, zda tato společnost prováděla obchody s devizovými hodnotami. Dne 9. 5. 2000 společnost MI uzavřela své kanceláře a na dotazy ČNB ohledně její činnosti reagoval tehdejší jednatel Procházka dopisem ze dne 18. 7. 2000, v němž popřel, že by MI vykonávala činnost v rozporu s devizovými předpisy, a dále uvedl, že mezi společnostmi MCL a MI nebyla uzavřena žádná smlouva a že ke spolupráci docházelo pouze na základě verbální dohody; na výzvu ČNB o zaslání požadovaných dokladů společnost MI nereagovala. Soud prvního stupně dovodil, že nabízela-li společnost MI peněžní služby ve smyslu ust. § 1 písm. n) zákona č. 219/1995 Sb., devizového zákona, byla k takovéto činnost nutná devizová licence podle § 3 odst. 1 tohoto zákona, a pokud společnost MI licenci neměla, jednalo se z její strany o činnost v rozporu s devizovým zákonem, podléhající kontrolní a devizové činnosti ČNB. V době rozhodné mohla ČNB v rámci kontrolní činnosti učinit pouze dvě opatření, a to buď přikázat ukončení činnosti podle § 22 odst. 1 devizového zákona nebo uložit pokutu podle ust. § 22 odst. 3 písm. b) devizového zákona, neměla však obecnou povinnost chránit majetek nebo investice osob nebo povinnost informovat občany o tom, že určitý subjekt provozuje činnost v rozporu se zákonem. Protože společnost MI neměla devizovou licenci, nepřicházelo v úvahu opatření podle § 22 odst. 3 písm. a) devizového zákona, tedy odebrání licence. Za situace, kdy žádný právní předpis ČNB neukládal sledování tisku (inzerátů) ani lhůtu k provedení kontroly, nelze zvolený postup ČNB, tj. provedení kontroly podle vypracovaného plánu kontrol, kvalifikovat jako postup v rozporu s objektivním právem a zároveň takový postup, který by byl v příčinné souvislosti s tím, že „žalobkyně nerozumě investovala“. Soud prvního stupně dále poukázal na to, že ČNB na „podezřelý” inzerát v Hospodářských novinách ze dne 23. 6. 1999, který vyšel poté, co žalobkyně devizové hodnoty složila na účet společnosti MI, bezprostředně reagovala. Ze všech těchto důvodů dospěl k závěru, že ČNB jako orgán státního dozoru se nedopustila “kvalifikované” nečinnosti, která by mohla být charakterizována jako nesprávný úřední postup, a žalobu proto zamítl. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 2. 4. 2004, č. j. 14 Co 41/2004 - 77, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Aniž prováděl další dokazování, ztotožnil se s jeho závěrem, že předpoklady odpovědnosti žalované za škodu nebyly v daném případě splněny. Dovodil, že za stavu, kdy společnost MI neměla devizovou licenci, bylo možné jí uložit pouze pokutu či zakázat činnost. To však jsou prostředky, které samy o sobě nevedou k zabránění vzniku škody, tj. nevydání svěřených devizových prostředků žalobkyně společností MI. Při uložení pokuty by totiž společnost MI mohla nadále svou činnost provádět, při ukončení činnosti není najisto postaveno, že by devizové prostředky vrátila. ČNB neměla žádné lhůty stanovené zákonem k provedení kontroly, prováděla i jiné kontroly, zejména subjektů vykonávajících bankovní činnost, a její povinnost dohledu nad činností jiných subjektů než bank byla vymezena obecněji [§ 44 odst. 1 písm. b) zákona o ČNB]. Za nesprávný úřední postup by se dala považovat její úplná nečinnost, ČNB však na základě podnětu kontrolu v rámci svých časových a kapacitních možností provedla. Vzhledem k tomu, že kontrola má vést k nápravě nedostatků v činnosti kontrolovaných subjektů, nepovažoval odvolací soud za správné tvrzení žalobkyně, že „nezahájením včasné kontroly ČNB porušila svoji zákonnou povinnost, v důsledku čehož vznikla žalobkyni škoda“. Navíc odvolací soud dovodil, že žaloba se jeví jako předčasná, neboť není jisté, do jaké výše bude nárok žalobkyně uspokojen v trestním řízení vedeném proti statutárním orgánům MI, v němž se připojila s nárokem na náhradu škody. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a podává je z důvodů uvedených v § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Zásadní význam napadeného rozhodnutí po právní stránce spatřuje v otázce odpovědnosti státu za výkon správního dozoru nad devizovým trhem, která v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu ČR dosud nebyla řešena, a dále v otázce, zda uplatnění nároku na náhradu škody v trestním řízení vylučuje až do skončení trestního řízení možnost poškozeného požadovat náhradu podle zák. č. 82/1998 Sb. Především namítá, že rozsudek odvolacího soudu je nesrozumitelný a nepřezkoumatelný, neboť na jedné straně tento soud dovodil, že žaloba je předčasná a současně dospěl k závěru, že je nedůvodná; předčasnou žalobu však nelze projednat meritorně. Nesprávný úřední postup ČNB spatřuje v tom, že v rozporu s ust. § 36 a násl. zákona č. 6/1993 Sb., o ČNB, ust. § 8 zákona č. 552/1991 Sb., o státní kontrole, a ust. § 18 odst. 1 zákona č. 71/1967 Sb., správní řád, nezahájila včas kontrolu dodržování devizových předpisů ve společnosti MI, ačkoli věděla, že tato společnost nemá příslušné oprávnění k provádění obchodů s devizovými hodnotami a že nabízí vol