25 Cdo 1971/2003 — Nejvyšší soud

25 Cdo 1971/2003 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:2. 9. 2004 Spisová značka:25 Cdo 1971/2003 ECLI:ECLI:CZ:NS:2004:25.CDO.1971.2003.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Dotčené předpisy:§ 18 předpisu č. 58/1969Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 25 Cdo 1971/2003 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudkyň JUDr. Marty Škárové a JUDr. Olgy Puškinové v právní věci žalobkyně Ing. V. H., zastoupené advokátem, proti žalované České republice – Ministerstvu financí ČR, se sídlem v Praze 1, Letenská 17, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 23 C 39/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. dubna 2003, č. j. 20 Co 116/2003-58, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobkyně se proti státu domáhala náhrady škody ve výši 103.595.000,- Kč způsobené nesprávným úředním postupem Fondu národního majetku s odůvodněním, že na základě usnesení vlády č. 639 ze dne 8. 11. 1995 byla oprávněna privatizovat formou přímého prodeje S. p. n. n. p. (dále též jen „S.“). Fond národního majetku, který měl se žalobkyní smlouvu o prodeji podniku uzavřít, však tuto povinnost neustále oddaloval a v důsledku jeho nečinnosti Krajský obchodní soud v Praze prohlásil v roce 1997 na majetek S. konkurs; k prohlášení konkursu přitom nemělo dojít, protože se jedná o majetek státu, na který nelze konkurs prohlásit. Stížnost žalobkyně ze dne 9. 10. 2001 na vadný postup státních orgánů žalovaná odmítla, neuhradila jí škodu spočívající v hodnotě privatizovaného podniku a odmítla i požadavek na náhradu škody v částce 2.800.000,- Kč, kterou žalobkyně v mezidobí do uvedeného podniku investovala. Žalobkyně dovozuje, že předmětný podnik přešel do jejího vlastnictví již citovaným usnesením vlády a nikoli až poté, kdy měla být uzavřena smlouva o prodeji podniku, a proto požaduje náhradu škody z titulu odpovědnosti státu za škodu, představované účetní hodnotou podniku, tak jak byla předložena účastníkům privatizace. Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 4. 10. 2002, č. j. 23 C 39/2002-39 žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. S odkazem na stanovisko Nejvyššího soudu Opjn 1/93 a usnesení Ústavního soudu III. ÚS 380/97 dovodil, že stát při rozhodování o privatizaci podle zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, nevystupuje jako nositel veřejné moci, nýbrž jako dosavadní vlastník privatizovaného majetku; dispozice s takovým majetkem je výrazem (důsledkem) vlastníkovy vůle a odpovědnost orgánu povolaného zákonem k provedení privatizace nespadá pod odpovědnost za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci. Proto ani tvrzenou nečinnost Fondu národního majetku, jenž se žalobkyní neuzavřel smlouvu o prodeji podniku, ani nečinnost v případě prohlášení konkursu na privatizovaný majetek státu, nelze považovat za nesprávný úřední postup, neboť postup státu při privatizaci podle zákona č. 92/1991 Sb. není postupem úředním. Proto soud dospěl k závěru, že v posuzovaném případě žalovaná neodpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem při výkonu státní moci podle ustanovení § 1 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, a zdůraznil, že pokud žalobkyně v řízení poukazovala na okolnosti případu související s probíhajícím konkursním řízením, tvrzená pochybení v konkursním řízení je nutno řešit právě v samotném konkursním řízení, v režimu zákona o konkursu a vyrovnání (§ 8 odst. 5, 6 a § 11 odst. 4 tohoto zákona). K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. 4. 2003, č. j. 20 Co 116/2003-58, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. S ohledem na okolnost, že rozhodné skutečnosti nastaly před datem účinnosti zákona č. 82/1998 Sb., posuzoval odvolací soud věc podle zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem, s tím, že oba předpisy jsou založeny na shodných zásadách a prvotním předpokladem vzniku nároku na náhradu škody je nesprávný úřední postup (nezákonné rozhodnutí) státního orgánu při výkonu státní moci. Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, že postup státu při privatizaci státního majetku podle zákona č. 91/1992 Sb. není výkonem státní moci. Úkony státu při privatizaci jsou podle odvolacího soudu úkony vlastníka, nakládajícího se svým majetkem v rámci vlastnických práv a z toho důvodu není na privatizaci státního majetku v žádné fázi privatizačního procesu právní nárok. Usnesení vlády ze dne 8. 11. 1995, jímž bylo rozhodnuto o privatizaci S. přímým prodejem podle § 10 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb. ve prospěch žalobkyně, je pouze interním rozhodnutím vlastníka o budoucím naložení s jeho majetkem, z něhož však žalobkyni žádná přímá práva ani povinnosti k tomuto majetku nevznikly. Z tohoto důvodu je také z hlediska uplatněného nároku zcela nerozhodné, zda byl majetek národního podniku převeden na Fond národního majetku a zda fondu bránilo v uzavření kupní smlouvy soudem nařízené předběžné opatření. Názor žalobkyně, že majetek privatizovaného státního podniku přešel do jejího vlastnictví již samotným usnesením vlády, nemá oporu v žádném právním předpise a je v přímém rozporu s úpravou privatizačního procesu v zákoně č. 91/1992 Sb., podle něhož je rozhodnutí o privatizaci pouze podkladem pro eventuální přechod privatizovaného majetku na Fond národního majetku (§ 11), který s ním dále naloží některým ze způsobů předvídaných v ustanovení § 12 odst. 2 citovaného zákona. V případě žalobkyně by přicházel v úvahu pouze prodej podniku podle § 12 odst. 2 písm. b) zákona, který nelze realizovat jinak, než prostřednictvím písemně uzavřené smlouvy (§ 476 a násl. obch. zák.). Protože rozhodování o privatizaci státního majetku není rozhodováním státu při výkonu veřejné moci, nelze odpovědnost státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem podle zákona č. 58/1969 Sb. na nárok žalobkyně vůbec vztáhnout a její další námitky proti prohlášení konkursu na majetek privatizovaného podniku, případně proti postupu katastrálního úřadu při zápisu změny vlastnického práva k nemovitostem z majetku tohoto podniku, nejsou pro rozhodnutí ve věci relevantní. Případný nesprávný postup příslušných orgánů v těchto řízeních by totiž nemohl mít na poměry žalobkyně, které nevznikl v souvislosti s privatizací uvedeného podniku právně vynutitelný nárok, žádný vliv. Žalobkyně ostatně podle odvolacího soudu v této souvislosti brojí proti pravomocným rozhodnutím, která nebyla stanoveným postupem zrušena a jejichž správnost by soud v tomto řízení přezkoumávat nemohl. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a které odůvodňuje podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Namítá, že soudy v předmětné věci směšovaly rozhodování o privatizaci ve smyslu § 10 zákona č. 92/1991 Sb. a vlastní realizaci prodeje, tedy provedení privatizace ve smyslu § 14 odst. 1 tohoto zákona. Žalobkyně přitom nenapadá rozhodnutí o privatizaci jako výsostné oprávnění České republiky, nýbrž jen provedení této privatizace (resp. její neprovedení). Je tedy napadáno neprovedení projevené vůle dosavadního vlastníka privatizovaného majetku tento majetek převést na osobu oprávněnou z privatizace. Podle dovolatelky nelze vykládat ustanovení § 10 odst. 3 zákona č. 92/1991 Sb. rozšiřujícím způsobem nemajícím v zákoně žádnou oporu, neboť to se týká pouze rozhodování o privatizaci a nikoliv realizace privatizace ve smyslu § 14 zákona. Dovolatelka dále nesouhlasí se závěrem, že usnesení vlády ČR je rozhodnutím, které jí nepřináší žádná práva či nároky ve vztahu k privatizovanému majetku; pak by totiž vůbec nemohlo dojít k privatizaci majetku a bylo by pouze na uvážení Fondu národního majetku, se kterým ze subjektů, jež se účastnily neveřejného výběrového řízení, smlouvu uzavře. Usnesení vlády ČR je třeba chápat jako rozhodnutí ve smyslu § 10 zákona č. 92/1991 Sb. v návaznosti na § 10a, kde jsou uvedeny veškeré náležitosti rozhodnutí, tedy jako dokument mající závazný charakter k subjektu úspěšnému v konkrétním způsobu privatizace, jemuž vznikají určitá konkrétní práva, např. v přednosti na uzavření kupní smlouvy apod. Pochybnost o tom ostatně neměl ani Fond národního majetku ČR, který se žalobkyní dne 20. 10. 1994 uzavřel „Dohodu k