25 Cdo 1979/2005 — Nejvyšší soud

25 Cdo 1979/2005 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:23. 8. 2007 Spisová značka:25 Cdo 1979/2005 ECLI:ECLI:CZ:NS:2007:25.CDO.1979.2005.1 Typ rozhodnutí:Usnesení Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 25 Cdo 1979/2005 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobce V. S., zastoupeného advokátem, proti žalované G. f., spol. s r. o., o 354.948,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 7 C 75/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. února 2005, č. j. 25 Co 561/2004-134, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 7. 10. 2002, č. j. 25 Co 341/2002-55, byl zrušen rozsudek pro uznání ze dne 29. 5. 2002, č. j. 7 C 75/2001-39, jímž Okresní soud v Berouně uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 354.948,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu, a to s odůvodněním, že podmínky pro vydání rozsudku pro uznání podle § 153a o.s.ř. nebyly splněny. Okresní soud v Berouně rozsudkem ze dne 13. 10. 2004, č. j. 7 C 75/2001-111, žalobu v plném rozsahu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobce dne 3. 11. 1999 zakoupil v provozovně společnosti D. – K. s. r. o. plynovou tlakovou láhev PB-10, při jejímž připojování ke kamnům dne 12. 11. 1999 došlo k úniku propan – butanu a k výbuchu, jehož následkem bylo zranění žalobce a poškození jeho domu. Žalobce při manipulaci s výrobkem dodržel bezpečnostní předpisy a příčinou výbuchu byl láhvový ventil, vadný již z výroby od závodu A. M. – S., který láhev vyrobil v roce 1991 (láhev byla od té doby provozována cca 8 roků bez problémů). V řízení nebylo prokázáno, že by PB láhev, jejímž výbuchem byla škoda způsobena, plnila plynem právě žalovaná společnost, neboť láhev nebyla opatřena jejím polepem, a nebyl si tím jist ani majitel společnosti D. – K. s. r. o., který sice uvedl, že v předmětné době pro ně láhve plynem plnila žalovaná, nicméně tak jindy činily i další firmy. Na základě takto zjištěného skutkového stavu dospěl soud prvního stupně k závěru, že předpoklady odpovědnosti za škodu podle § 420 a násl. obč. zák., tj. protiprávní jednání žalované ani příčinná souvislost a zavinění, nejsou naplněny. Vada výrobku spočívala ve vadném ventilu, jehož výrobce byl žalobci znám, a žalovaná tuto vadu výrobku nemohla nijak ovlivnit. I kdyby věc měla být posuzována podle speciálního předpisu - zákona č. 59/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou vadou výrobku (soud jeho použití vyloučil s ohledem na to, že PB láhev byla uvedena na trh v roce 1991, kdy byla vyrobena, tedy před nabytím účinnosti tohoto zákona, tj. 1. 6. 1998), neodpovídala by žalovaná, nýbrž D. – K. s. r. o., jako dodavatel vadného výrobku. K odvolání žalobce Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 23. 2. 2005, č. j. 25 Co 561/2004-134, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se zcela ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, avšak aplikoval na ně zákon č. 59/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou vadou výrobku, s odůvodněním, že PB láhev jako konečný výrobek byla uvedena na trh až v době koupě žalobcem, tj. k 3. 11. 1999, tedy již za účinnosti tohoto zákona, byť jednotlivé komponenty výrobku byly vyrobeny před jeho účinností. Odpovědnost výrobce podle tohoto zákona je odpovědností objektivní a dopadá nejen na něj, ale i na další osoby uvádějící výrobky do oběhu. Pasivní legitimace žalované ovšem není dána, protože nebylo jednoznačně prokázáno, že to byla žalovaná, kdo naplnil předmětnou PB láhev plynem (byť je to velmi pravděpodobné); za škodu tedy neodpovídá. I pokud by bylo prokázáno, že láhev plnila plynem žalovaná (jako výrobce součásti výrobku - plynu), zprostila by se odpovědnosti za vzniklou škodu podle § 5 odst. 2 zákona, neboť vada byla způsobena konstrukcí lahvového ventilu, který nevyrobila žalovaná, nýbrž subjekt, jehož totožnost byla žalobci známa. Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., případně z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., a napadá rozhodnutí odvolacího soudu pro nesprávné právní posouzení a dále proto, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřuje v tom, že soudy obou stupňů nesprávně, a tedy v rozporu s hmotným právem, aplikují příslušná ustanovení zákona č. 59/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou vadou výrobku. Namítá, že ustanovení § 5 odst. 2 zákona je třeba vyložit tak, že „umožňuje výrobci součásti výrobku zprostit se odpovědnosti za škodu v případě, kdy tento vyrábí bezpečné a kvalitní výrobky, které se však zapracováním do konečného výrobku, konstrukcí konečného výrobku či nesprávným návodem k finálnímu výrobku stanou vadnými“, nikoli tak, „že by se snad výrobce konečného výrobku mohl zprostit své odpovědnosti za škodu v případě, že by prokázal, že vadná součást byla zapracována do tohoto výrobku“. Výrobcem konečného výrobku je žalovaná, která PB láhev naplnila a uvedla na trh; nelze ji považovat jen za výrobce součásti výrobku, jak nesprávně dovozuje odvolací soud. Dovolatel má dále za to, že v řízení bylo prokázáno, že žalobce zakoupil dne 3. 11. 1999 PB láhev v provozovně společnosti D.-K. s. r. o. v C. a že tuto láhev dodala do provozovny žalovaná. Odvolací soud, i když vyslovil, že je velmi pravděpodobné, že předmětnou PB láhev naplnila propan - butanem žalovaná, žádné žalobcem navrhované důkazy neprovedl, nevypořádal se s dalšími svědeckými výpověďmi, vyvodil určité závěry k důkazům provedeným před soudem prvního stupně v rozporu se soudním spisem a jeho rozsudek nepřezkoumal tak, jak mu to ukládá § 212 o.s.ř. Ačkoli soud prvního stupně poučil žalobce podle § 118a odst. 2 o.s.ř., neučinil tak podle § 118a odst. 3 o.s.ř. o dosud nenavržených důkazech potřebných k prokázání tvrzení, že žalovaná předmětnou láhev plnila; žalobce tak nemohl předvídat pochybnosti soudu o této skutkové otázce. Žádá, aby „v rámci řízení o dovolání byly uvedené důkazy založené ve spise provedeny“, a navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soud prvního stupně k dalšímu řízení. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou - účastníkem řízení, dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.). Podle § 237 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)]. Podle odstavce 3 tohoto ustanovení rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve věci samé, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen; i když mu předcházelo zrušující usnesení odvolacího soudu, není naplněna podmínka přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., neboť soud prvního stupně rozhodl dříve rozsudkem pro uznání a zrušující usnesení odvolacího soudu obsahovalo pouze závěry o nedůvodnosti aplikace ustanovení § 153a o.s.ř., nikoliv závazný právní názor na řešení otázky, jímž by byl soud prvního stupně v dalším rozhodnutí vázán. Přípustnost dovolání lze proto posuzovat pouze podle § 237 odst. 1 písm. c) o.