25 Cdo 1994/2004 — Nejvyšší soud

25 Cdo 1994/2004 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:8. 12. 2005 Spisová značka:25 Cdo 1994/2004 ECLI:ECLI:CZ:NS:2005:25.CDO.1994.2004.1 Typ rozhodnutí:Rozsudek Dotčené předpisy:§ 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb. § 237 odst. 3 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb. § 13 odst. 3 písm. c) předpisu č. 58/1969Sb. § 13 odst. 3 písm. c) předpisu č. 87/1991Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 25 Cdo 1994/2004 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobkyně V. S., zastoupené advokátem, proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 21 C 110/2001, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. ledna 2004, č. j. 58 Co 172/2994 - 74, takto : I. Dovolání se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobkyně - jako dědička po svém otci F. K. - se domáhala proti státu (mimo jiných nároků, o nichž již bylo v daném řízení pravomocně rozhodnuto) podle zákona č. 58/1969 Sb. zaplacení částky 100.000,- Kč jako „přiměřeného odškodnění za nezákonné odnětí veškerého majetku“ jejímu otci, k němuž došlo nesprávným úředním postupem bývalé Státní bezpečnosti dne 1. 12. 1948, spočívajícím v tom, že majetek, nacházející se v domě čp. 684 v K. ul. v S., byl po zatčení otce žalobkyně odňat a uskladněn bez řádného soupisu a není známo, kde se nachází. Poté, co otec žalobkyně byl v roce 2000 rehabilitován, požádala o vydání věcí, nebylo jí však vyhověno, neboť není známo, kde se nacházejí, a úspěšná nebyla ani její žádost o poskytnutí odškodnění za majetek jejího zemřelého otce adresovaná Ministerstvu financí podle zákona č. 87/1991 Sb. Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 30. 1. 2004, č. j. 21 C 110/2001 - 64, žalobu, „aby žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni 100.000,- Kč jako přiměřené odškodnění“, zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Jeho předchozí rozsudek ze dne 15. 8. 2002, č. j. 21 C 110/2001 - 17, jímž byla zamítnuta žaloba, aby „žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni 110.000,- Kč jako náhradu ušlé mzdy, částku 4.500,- Kč jako náhradu nákladů vazby, částku 500,- Kč jako náhradu nákladů trestního řízení, částku 250.000,- Kč jako přiměřené zadostiučinění v souvislosti s nezákonným odnětím svobody a částku 100.000,- Kč jako přiměřené odškodnění za nezákonné odnětí veškerého majetku“ a jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, byl rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 17. 12. 2002, č. j. 29 Co 406/2002 - 34, v zamítavém výroku ohledně částky 365.000,- Kč potvrzen, ve výroku o zamítnutí žaloby co do dále požadované částky 100.000,- Kč a ve výroku o náhradě nákladů řízení byl zrušen a věc mu byla v tomto rozsahu vrácena k dalšímu řízení. Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že otec žalobkyně bydlel v domě, který vlastnila společnost W. T. B. a. T. S., S. v. - biblická trachtátní společnost, československá větev v P., v němž měl veškerý svůj majetek. Dne 1. 12. 1948 byl tento dům obsazen Státní bezpečností, otec žalobkyně byl spolu s dalšími osobami zadržen, obviněn z trestného činu podle § 2 odst. 3, § 32 odst. 2 a § 42 zák. č. 231/1948 Sb. a předán do vyšetřovací vazby, v níž byl protiprávně držen do 15. 7. 1949. Po jeho zatčení nedošlo k řádnému soupisu majetku, který se v domě nacházel, věci byly zabaveny a složeny do úschovy a z domu byla zřízena ubytovna pro příslušníky Státní Bezpečnosti. Po zastavení trestního stíhání byl otec žalobkyně z vazby propuštěn, ale okamžitě znovu zatčen a odvezen do tábora na nucené práce, odkud byl propuštěn v roce 1950. Dne 4. 2. 1952 byl znovu uvězněn a dne 4. 7. 1952 ve věznici zemřel. Zbylé věci, které se v domě nacházely a jež patřily společnosti W. T. B. a. T. S., byly dne 11. 8. 1952 sepsány, následně došlo k jejich realizaci, tj. byly prodány, a část nábytku byla odprodána jako palivové dříví. Dále bylo zjištěno, že usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 26. 1. 2000, sp. zn. Rt 1/2000, byl otec žalobkyně podle zák. č. 119/1990 Sb. rehabilitován a žalobkyně jako dědička obdržela polovinu z celkového odškodnění ve výši 11.625,- Kč (druhou polovinu obdržel její bratr). Soud prvního stupně dovodil, že došlo-li ke škodné události v roce 1948, nelze postupovat podle zák. č. 58/1969 Sb., nýbrž podle zákona č. 946/1811 ř. z., obecného zákoníku občanského, ve znění účinném do 30. 9. 1949. Vzhledem k tomu, že tento zákon neobsahuje ustanovení o náhradě škody způsobené nesprávným úředním postupem, je na daný případ třeba aplikovat ust. § 1295 až 1301 tohoto zákona o náhradě škody a ohledně promlčení ust. § 1489, podle kterého platilo, že každá žaloba za odškodnění se promlčuje ve třech letech od doby, kdy poškozený zvěděl o škodě a o osobě škůdcově, nechť byla škoda způsobena porušením povinnosti smluvní nebo bez vztahu k nějaké smlouvě. Nezvěděl-li poškozený o škodě a osobě škůdcově nebo vzešla-li škoda zločinem, zanikne žalobní právo po 30 letech. Obvodní soud dospěl k závěru, že právo na náhradu škody v daném případě zaniklo, neboť otec žalobkyně, ani ona sama, tento nárok neuplatnili v třicetileté „prekluzivní lhůtě“. Dále poukázal na to, že z tvrzení žalobkyně ani jednoznačně nevyplývá, které věci byly ve vlastnictví jejího otce, neboť z jí předloženého soupisu věcí zabavených v objektu dne 11. 8. 1952 vyplývá, že byl sepsán a zabaven majetek W. T. B. a. T. S., S. v. - biblická trachtátní společnost čsl. větev v P., a není tudíž zřejmé, které věci byly ve vlastnictví otce žalobkyně, a prokázána tak není ani výše škody. Pokud žalobkyně svůj nárok dovozovala ze zákona č. 141/1950 Sb., zaujal soud názor, že v dané věci jej aplikovat nelze, když k tvrzenému nesprávnému úřednímu postupu došlo v roce 1948. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. 5. 2004, č. j. 58 Co 172/2004 - 74, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění obvodního soudu a ztotožnil se i s jeho závěry právními. Shodně s ním dovodil, že na nárok žalobkyně je třeba aplikovat ust. § 1489 zák. č. 946/1811 ř. z., obecného zákoníku občanského, neboť jak ust. § 860 obč. zák. nyní účinného občanského zákoníku, tak občanský zákoník z roku 1950 na použití promlčecích dob podle tohoto zákona odkazují, přičemž počátek běhu lhůt, jakož i promlčecí doby, spojují s okamžikem vzniku škody, tj. v daném případě se dnem 1. 12. 1948. Za správný proto městský soud považoval závěr soudu prvního stupně, že „došlo k prekluzi práva“ žalobkyně na náhradu škody podle ust. § 1489 obecného zákoníku občanského, když otec žalobkyně, ani ona sama, nárok neuplatnili v třicetileté promlčecí době, a toto právo tak zaniklo. K odvolacím námitkám žalobkyně dále odvolací soud uvedl, že i když z provedeného dokazování není zřejmé, zda otec žalobkyně jako poškozený o škodě a o osobě škůdcově věděl, uplatní se i v takovém případě třicetiletá doba (v pochybnostech soud vychází ze závěru pro poškozeného příznivějšího). Městský soud nepovažoval za opodstatněnou ani námitku žalobkyně, jestliže v souvislosti s rozhodnutím bývalého Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 1924, sp. zn. Rv II 559/24, dovozovala, že „promlčecí doba měla být posouzena jako tříletá“, jež počala běžet od okamžiku soudní rehabilitace jejího otce dne 26. 1. 2000. Dovodil, že vědomost o osobě škůdce nesouvisí se soudní rehabilitací otce žalobkyně a s prokazováním jeho neviny v trestním řízení; navíc žalobkyně osobu škůdce znala, jak je to patrné z jejích žalobních tvrzení. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a podává je z důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Za zásadního významu po právní stránce považuje „otázku posouzení nároku na náhradu škody, která vznikla nesprávným úředním postupem za účinnosti občanského zákoníku č. 946/1811 ř. z., ale nesprávný úřední postup byl prokázán teprve nedávno“. Nesouhlasí s názorem soudů obou stupňů, že „na věc je třeba uplatnit třicetiletou promlčecí lhůtu“ podle ust. § 1489 zák. č. 946/1811 ř. z., která počala běžet od 1. 12. 1948, kdy otec žalobkyně byl nezákonně zbaven majetku. Namítá, že oba soudy přehlédly ust. § 1 odst. 1 písm. b) zák. č. 198/1993 Sb., podle něhož po celou třicetiletou dobu, kdy „údajně“ měla běžet promlčecí doba, „vládl v Československ