25 Cdo 1994/2004 – Nejvyšší soud

25 Cdo 1994/2004 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobkyně V. S., zastoupené advokátem, proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 21 C 110/2001, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. ledna 2004, č. j. 58 Co 172/2994 - 74, takto : I. Dovolání se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobkyně - jako dědička po svém otci F. K. - se domáhala proti státu (mimo jiných nároků, o nichž již bylo v daném řízení pravomocně rozhodnuto) podle zákona č. 58/1969 Sb. zaplacení částky 100.000,- Kč jako „přiměřeného odškodnění za nezákonné odnětí veškerého majetku“ jejímu otci, k němuž došlo nesprávným úředním postupem bývalé Státní bezpečnosti dne 1. 12. 1948, spočívajícím v tom, že majetek, nacházející se v domě čp. 684 v K. ul. v S., byl po zatčení otce žalobkyně odňat a uskladněn bez řádného soupisu a není známo, kde se nachází. Poté, co otec žalobkyně byl v roce 2000 rehabilitován, požádala o vydání věcí, nebylo jí však vyhověno, neboť není známo, kde se nacházejí, a úspěšná nebyla ani její žádost o poskytnutí odškodnění za majetek jejího zemřelého otce adresovaná Ministerstvu financí podle zákona č. 87/1991 Sb. Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 30. 1. 2004, č. j. 21 C 110/2001 - 64, žalobu, „aby žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni 100.000,- Kč jako přiměřené odškodnění“, zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Jeho předchozí rozsudek ze dne 15. 8. 2002, č. j. 21 C 110/2001 - 17, jímž byla zamítnuta žaloba, aby „žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni 110.000,- Kč jako náhradu ušlé mzdy, částku 4.500,- Kč jako náhradu nákladů vazby, částku 500,- Kč jako náhradu nákladů trestního řízení, částku 250.000,- Kč jako přiměřené zadostiučinění v souvislosti s nezákonným odnětím svobody a částku 100.000,- Kč jako přiměřené odškodnění za nezákonné odnětí veškerého majetku“ a jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, byl rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 17. 12. 2002, č. j. 29 Co 406/2002 - 34, v zamítavém výroku ohledně částky 365.000,- Kč potvrzen, ve výroku o zamítnutí žaloby co do dále požadované částky 100.000,- Kč a ve výroku o náhradě nákladů řízení byl zrušen a věc mu byla v tomto rozsahu vrácena k dalšímu řízení. Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že otec žalobkyně bydlel v domě, který vlastnila společnost W. T. B. a. T. S., S. v. - biblická trachtátní společnost, československá větev v P., v němž měl veškerý svůj majetek. Dne 1. 12. 1948 byl tento dům obsazen Státní bezpečností, otec žalobkyně byl spolu s dalšími osobami zadržen, obviněn z trestného činu podle § 2 odst. 3, § 32 odst. 2 a § 42 zák. č. 231/1948 Sb. a předán do vyšetřovací vazby, v níž byl protiprávně držen do 15. 7. 1949. Po jeho zatčení nedošlo k řádnému soupisu majetku, který se v domě nacházel, věci byly zabaveny a složeny do úschovy a z domu byla zřízena ubytovna pro příslušníky Státní Bezpečnosti. Po zastavení trestního stíhání byl otec žalobkyně z vazby propuštěn, ale okamžitě znovu zatčen a odvezen do tábora na nucené práce, odkud byl propuštěn v roce 1950. Dne 4. 2. 1952 byl znovu uvězněn a dne 4. 7. 1952 ve věznici zemřel. Zbylé věci, které se v domě nacházely a jež patřily společnosti W. T. B. a. T. S., byly dne 11. 8. 1952 sepsány, následně došlo k jejich realizaci, tj. byly prodány, a část nábytku byla odprodána jako palivové dříví. Dále bylo zjištěno, že usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 26. 1. 2000, sp. zn. Rt 1/2000, byl otec žalobkyně podle zák. č. 119/1990 Sb. rehabilitován a žalobkyně jako dědička obdržela polovinu z celkového odškodnění ve výši 11.625,- Kč (druhou polovinu obdržel její bratr). Soud prvního stupně dovodil, že došlo-li ke škodné události v roce 1948, nelze postupovat podle zák. č. 58/1969 Sb., nýbrž podle zákona č. 946/1811 ř. z., obecného zákoníku občanského, ve znění účinném do 30. 9. 1949. Vzhledem k tomu, že tento zákon neobsahuje ustanovení o náhradě škody způsobené nesprávným úředním postupem, je na daný případ třeba aplikovat ust. § 1295 až 1301 tohoto zákona o náhradě škody a ohledně promlčení ust. § 1489, podle kterého platilo, že každá žaloba za odškodnění se promlčuje ve třech letech od doby, kdy poškozený zvěděl o škodě a o osobě škůdcově, nechť byla škoda způsobena porušením povinnosti smluvní nebo bez vztahu k nějaké smlouvě. Nezvěděl-li poškozený o škodě a osobě škůdcově nebo vzešla-li škoda zločinem, zanikne žalobní právo po 30 letech. Obvodní soud dospěl k závěru, že právo na náhradu škody v daném případě zaniklo, neboť otec žalobkyně, ani ona sama, tento nárok neuplatnili v třicetileté „prekluzivní lhůtě“. Dále poukázal na to, že z tvrzení žalobkyně ani jednoznačně nevyplývá, které věci byly ve vlastnictví jejího otce, neboť z jí předloženého soupisu věcí zabavených v objektu dne 11. 8. 1952 vyplývá, že byl sepsán a zabaven majetek W. T. B. a. T. S., S. v. - biblická trachtátní společnost čsl. větev v P., a není tudíž zřejmé, které věci byly ve vlastnictví otce žalobkyně, a prokázána tak není ani výše škody. Pokud žalobkyně svůj nárok dovozovala ze zákona č. 141/1950 Sb., zaujal soud názor, že v dané věci jej aplikovat nelze, když k tvrzenému nesprávnému úřednímu postupu došlo v roce 1948. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. 5. 2004, č. j. 58 Co 172/2004 - 74, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění obvodního soudu a ztotožnil se i s jeho závěry právními. Shodně s ním dovodil, že na nárok žalobkyně je třeba aplikovat ust. § 1489 zák. č. 946/1811 ř. z., obecného zákoníku občanského, neboť jak ust. § 860 obč. zák. nyní účinného občanského zákoníku, tak občanský zákoník z roku 1950 na použití promlčecích dob podle tohoto zákona odkazují, přičemž počátek běhu lhůt, jakož i promlčecí doby, spojují s okamžikem vzniku škody, tj. v daném případě se dnem 1. 12. 1948. Za správný proto městský soud považoval závěr soudu prvního stupně, že „došlo k prekluzi práva“ žalobkyně na náhradu škody podle ust. § 1489 obecného zákoníku občanského, když otec žalobkyně, ani ona sama, nárok neuplatnili v třicetileté promlčecí době, a toto právo tak zaniklo. K odvolacím námitkám žalobkyně dále odvolací soud uvedl, že i když z provedeného dokazování není zřejmé, zda otec žalobkyně jako poškozený o škodě a o osobě škůdcově věděl, uplatní se i v takovém případě třicetiletá doba (v pochybnostech soud vychází ze závěru pro poškozeného příznivějšího). Městský soud nepovažoval za opodstatněnou ani námitku žalobkyně, jestliže v souvislosti s rozhodnutím bývalého Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 1924, sp. zn. Rv II 559/24, dovozovala, že „promlčecí doba měla být posouzena jako tříletá“, jež počala běžet od okamžiku soudní rehabilitace jejího otce dne 26. 1. 2000. Dovodil, že vědomost o osobě škůdce nesouvisí se soudní rehabilitací otce žalobkyně a s prokazováním jeho neviny v trestním řízení; navíc žalobkyně osobu škůdce znala, jak je to patrné z jejích žalobních tvrzení. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a podává je z důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Za zásadního významu po právní stránce považuje „otázku posouzení nároku na náhradu škody, která vznikla nesprávným úředním postupem za účinnosti občanského zákoníku č. 946/1811 ř. z., ale nesprávný úřední postup byl prokázán teprve nedávno“. Nesouhlasí s názorem soudů obou stupňů, že „na věc je třeba uplatnit třicetiletou promlčecí lhůtu“ podle ust. § 1489 zák. č. 946/1811 ř. z., která počala běžet od 1. 12. 1948, kdy otec žalobkyně byl nezákonně zbaven majetku. Namítá, že oba soudy přehlédly ust. § 1 odst. 1 písm. b) zák. č. 198/1993 Sb., podle něhož po celou třicetiletou dobu, kdy „údajně“ měla běžet promlčecí doba, „vládl v Československu režim, který „systematicky a trvale porušoval lidská práva, přičemž zvlášť závažným způsobem utlačoval některé...náboženské skupiny občanů“ (to se týkalo i skupiny, s níž byl spojen otec žalobkyně). Tehdejší režim byl ve své podstatě „zločinný, nelegitimní a zavrženíhodný“. Navíc v letech 1948 - 1978 neexistoval úřední doklad o tom, že postup úřadu vůči otci žalobkyně byl skutečně „zločinný, nelegitimní a...zavrženíhodný“. Tímto dokladem se stalo až vydání rehabilitačního usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 26. 11. 2000, sp. zn. Rt 1/2000. Proto má žalobkyně za to, že „jakékoli lhůty pro „odškodňovací řízení“ lze počítat až od právní moci tohoto rozhodnutí. Dále dovolatelka vyslovila názor, že pokud by nárok na náhradu škody uplatnila v době od 1. 12. 1948 do 1. 12. 1978, vystavovala by se další perzekuci, a že v daném pří