25 Cdo 2001/2024 — Nejvyšší soud

25 Cdo 2001/2024 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:28. 5. 2025 Spisová značka:25 Cdo 2001/2024 ECLI:ECLI:CZ:NS:2025:25.CDO.2001.2024.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Promlčení Dotčené předpisy:§ 106 odst. 1 obč. zák. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:17. 6. 2025 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 25.08.2025III.ÚS 2465/25 Daniela Zemanová Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 25 Cdo 2001/2024-567 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudkyň JUDr. Hany Tiché a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobce: M. D., zastoupený opatrovnicí H. D., zastoupený JUDr. Viktorem Pakem, advokátem se sídlem Francouzská 171/28, Praha 2, proti žalovanému: Ústecký kraj, IČO 70892156, se sídlem Velká Hradební 3118/48, Ústí nad Labem, zastoupený Mgr. Vlastimilem Škodou, advokátem se sídlem Masarykovo nám. 193/20, Děčín, za účasti vedlejší účastnice na straně žalovaného Krajská zdravotní, a. s., IČO 25488627, se sídlem Sociální péče 3316/12a, Ústí nad Labem, o 21.824.971 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 29 C 234/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 11. 2023, č. j. 70 Co 326/2023-525, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalovanému a vedlejší účastnici se náhrada nákladů dovolacího řízení nepřiznává. Odůvodnění: 1. Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 3. 8. 2023, č. j. 29 C 234/2017-496, ve znění usnesení ze dne 4. 9. 2023, č. j. 29 C 234/2017-501, zamítl žalobu, jíž se žalobce po žalovaném domáhal zaplacení 21.824.971 Kč s příslušenstvím (výrok I), a rozhodl o nepřiznání náhrady nákladů řízení žalovanému a vedlejší účastnici (výrok II) a rovněž státu (výrok III). Takto soud prvního stupně rozhodl o žalobě, jíž se žalobce domáhal náhrady nemajetkové újmy spočívající v bolestném, ztížení společenského uplatnění a ztrátě na výdělku s ohledem na postup non lege artis během jeho porodu 15. 6. 1995 v nemocnici v XY, v jehož důsledku je zcela invalidní. Soud dovodil pasivní věcnou legitimaci žalovaného coby ručitele podle § 477 odst. 3 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, v důsledku smlouvy o prodeji podniku ze dne 24. 8. 2007, jíž došlo k prodeji podniku XY, příspěvkové organizace zřízené žalovaným, společnosti Krajská zdravotní, a. s., jejímž jediným akcionářem je rovněž žalovaný. Soud prvního stupně následně na věc v souladu s § 3079 odst. 1 a § 3036 o. z. aplikoval § 106 zákona č. 40/1964. Sb., občanského zákoníku, dále jen „obč. zák.“, a dovodil, že nejpozději 27. 1. 2011, kdy si žalobce, resp. jeho právní zástupce v nemocnici v XY pořídil snímky CTG záznamu, měl objektivní vědomost o tom, že mu byla při jeho porodu poskytnuta péče non lege artis, stejně jako o skutkových okolnostech, které umožňovaly učinit právní závěr o subjektu odpovědném za škodu. Žalobce netvrdil ani neprokazoval, že by se kdy nemocnice XY, případně vedlejší účastnice dotazoval, na koho přešly závazky Okresního ústavu národního zdraví v Mostě, který v minulosti nemocnici provozoval, resp. provozovatele nemocnice, kde byl realizován porod žalobce. Na jednání soudu prvního stupně konaném 1. 7. 2019 byl žalobce v souladu s § 118a o. s. ř. mimo jiné vyzván, aby doplnil svá žalobní tvrzení a důkazní návrhy, jde-li o otázku, kdo je ve sporu pasivně věcně legitimován, přičemž žalobce svým podáním ze dne 2. 9. 2019 soudu sdělil, že je jím žalovaný, případně vedlejší účastnice, jinými slovy byl schopen označit žalovanou stranu v relativně krátkém čase. Podle skutkových zjištění soudu žalobce již v červnu 2010 věděl, že jeho zdravotnickou dokumentací disponuje vedlejší účastnice, její kopii si obstaral v lednu 2011, přesto však, ač zastoupen právním profesionálem, neučinil žádné kroky k tomu, aby zjistil, kdo byl provozovatelem nemocnice v XY v době, kdy se v ní žalobce narodil. Žalobu podal po více než sedmi letech proti České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových s tvrzením, že je věcí státu, aby věděl, na koho přešly závazky provozovatele nemocnice XY. Teprve podáním doručeným soudu 12. 9. 2019 žalobce navrhl, aby na místo původní žalované do řízení vstoupil Ústecký kraj, vůči kterému však z hlediska běhu promlčecích dob nastávají účinky zahájeného řízení až dnem, kdy soudu došel příslušný návrh na připuštění záměny. Žalobce tak svým přístupem způsobil, že jeho právo bylo promlčeno. Žalovaný ani vedlejší účastnice se nikterak nesnažili svou případnou odpovědnost zakrýt, vedlejší účastnice naopak žalobci poskytla součinnost. Sám žalobce tvrdil, že k ustálení jeho zdravotního stavu došlo 14. 1. 2015, invalidní důchod mu byl přiznán 15. 6. 2013, a je tedy zjevné, že své právo uplatnil v době, kdy již bylo podle § 106 odst. 1 obč. zák. promlčeno, přičemž soud vyjádřil pochybnosti o tom, že k ustálení zdravotního stavu žalobce skutečně došlo teprve k specifikovanému datu. Nad rámec právě uvedeného pak soud prvního stupně uvedl, že nárok na náhradu za ztrátu na výdělku v případě žalobce není dán. 2. K odvolání žalobce (nesprávně uvedeno „žalovaného“) Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 23. 11. 2023, č. j. 70 Co 326/2023-525, rozsudek soudu prvního stupně ve znění doplňujícího usnesení potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II). Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o promlčení práv žalobce. Zdůraznil, že je rozhodující, kdy poškozený prokazatelně získal vědomost o skutkových okolnostech vzniku škody, jež mu napomohou učinit si dostatečně pravděpodobný úsudek o tom, která konkrétní osoba za škodu odpovídá. Není rozhodné, zda a kdy si poškozený na základě těchto okolností utvořil právní závěr o odpovědnosti určité osoby, či si ověřil její identitu. Škodlivý následek nesprávně vedeného porodu byl matce žalobce znám již v prvních měsících jeho života. K ustálení zdravotního stavu v případě dětské mozkové obrny došlo v jednom roce života žalobce, k dalším změnám pak v letech 2000 (epileptické záchvaty), 2002 (psychické problémy) a 2007 (oční vada). V rozhodné době byla matka žalobce jeho zákonným zástupcem a svědčilo jí neomezené právo jednat jeho jménem, takže mohla učinit patřičné kroky z hlediska případného odškodnění. Spojil-li soud prvního stupně počátek běhu subjektivní promlčecí doby s 27. 1. 2011, je to vůči žalobci maximálně benevolentní přístup s tím, že jde o nejzazší okamžik, kdy žalobce nabyl povědomí o tom, že žalobci byla způsobena újma v důsledku vedení porodu non lege artis (byť promlčecí doba počala podle názoru odvolacího soudu běžet již dříve okamžikem každého ustálení zdravotního stavu žalobce). Nejpozději k uvedenému datu však měl žalobce k dispozici všechny informace, na jejichž základě si mohl učinit úsudek jak o vzniku a rozsahu újmy, tak o tom, která konkrétní osoba je za újmu odpovědná. Zákonným zástupcem žalobce byla až do 15. 6. 2013, kdy nabyl zletilosti, jeho matka, přičemž ještě před tímto datem uplynula ve své plné délce dvouletá subjektivní promlčecí doba k uplatnění práva na náhradu škody. Soud neuvěřil tvrzení právně zastoupeného žalobce, že nemohl zjistit odpovědnou osobu, když byl schopen najít subjekt provozující nemocnici, v níž proběhl jeho porod v roce 1995. Podle názoru odvolacího soudu zjištění tohoto subjektu nic nebránilo. Vznesení námitky promlčení není ani v rozporu s dobrými mravy, neboť žalovaný ani vedlejší účastnice nijak žalobci neznemožňovali zjistit potřebné skutečnosti, vedlejší účastnice mu v tomto směru naopak poskytla součinnost. 3. Rozsudek odvolacího soudu ve výroku I napadl žalobce dovoláním z důvodu nesprávného právního posouzení věci s tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo které se vztahují k ochraně základních práv a svobod a odvolací soud se při jejich řešení odchýlil od rozhodovací praxe Ústavního soudu. Formuloval v této souvislosti následující otázky: [1] Je součástí práva na spravedlivý proces dle čl. 6 Úmluvy právo na kontradiktorní řízení (adversarial trial, procédure contradictoire)? [2] Vztahuje se právo na kontradiktorní řízení i na stanoviska a důkazy, které si soud opatří z vlastní iniciativy? [3] Musí soud účastníky řízení seznámit se stanovisky a důkazy, které byly v řízení shromážděny, a musí jim umožnit se k nim vyjádřit? [4] Plyne z práva na spravedlivé projednání věci i zákaz tzv. překvapivých rozhodnutí? [5] Je rozhodnutí překvapivé, pokud účastníci řízení nedostanou příležitost vyjádřit se u odvolacího soudu k odl