25 Cdo 2022/2004 — Nejvyšší soud

25 Cdo 2022/2004 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:30. 11. 2005 Spisová značka:25 Cdo 2022/2004 ECLI:ECLI:CZ:NS:2005:25.CDO.2022.2004.1 Typ rozhodnutí:Usnesení Dotčené předpisy:§ 29 odst. 1 předpisu č. 138/1973Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí IV.ÚS 102/06 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 25 Cdo 2022/2004 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce V. J., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) Obci Š. a 2) V. s., spol. s r. o., oběma zastoupeným advokátkou, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu pro Prahu - západ pod sp. zn. 6 C 1577/97, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 15. října 2003, č. j. 21 Co 253/2003 - 191, t a k t o I. Dovolání se o d m í t á. II. Žalovaným se nepřiznává právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobce se po změně žaloby soudem připuštěné domáhal náhrady škody, která mu byla způsobena v březnu 1994 znečištěním vody ve studni, nacházející se na zahradě jeho domu čp. 292 ve Š., která je jediným zdrojem pitné a užitkové vody pro tuto nemovitost. Žalobu odůvodnil zejména tím, že ke znečištění vody ve studni (koliformními a fekálními bakteriemi) došlo v důsledku prosakování odpadní vody z kanalizace do okolní půdy a do spodních vod, přičemž za vznik této škody odpovídají žalovaní (první žalovaná jako investor stavby kanalizace a posléze její vlastník a druhý žalovaný jako provozovatel kanalizace), neboť nezajistili řádné provedení, odzkoušení a kolaudaci kanalizace podle platných právních předpisů a technických norem a nezajistili ani její bezpečný provoz. Požadoval, aby žalovaným byla uložena povinnost opatřit mu společně a nerozdílně náhradní zdroj vody, a to připojením k veřejnému vodovodu, a nebude-li to možné nebo hospodářsky účelné, aby byli uznáni povinnými zaplatit mu společně a nerozdílně částku 400.000,- Kč, odpovídající snížení hodnoty jeho nemovitého majetku, a dále, aby mu měsíčně platili částku 1,250,- Kč v souvislosti se zajištěním pitné a užitkové vody od 23. 3. 1994 do dne poskytnutí náhrady. Okresní soud Praha - západ rozsudkem ze dne 7. 4. 2003, č. j. 6 C 1577/97 - 177, žalobu, aby „žalovaným byla uložena povinnost společně a nerozdílně zajistit na svůj náklad odborné připojení veřejného obecního vodovodu s pitnou vodou na domovní systém rozvodu vody v žalobcově domě čp. 292 v ulici V., v obci Š., a v případě nemožnosti připojení, aby žalovaným bylo uloženo společně a nerozdílně nahradit žalobci škodu vzniklou mu na jeho nemovitostech č. parc. 699/7 a č. parc. 623, zapsaných v katastru nemovitostí na LV č. 231 pro obec a katastrální území Š. u Katastrálního úřadu P., v penězích ve výši 400.000,- Kč“, zamítl, a dále zamítl žalobu na uložení povinnosti žalovaným společně a nerozdílně nahradit žalobci škodu vzniklou mu vynakládáním finančních částek v souvislosti se zajištěním pitné a užitkové vody v době od 23. 3. 1994 do dne skutečného nahrazení škody v penězích ve výši 1.250,- Kč měsíčně“; dále rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu a „zrušil výrok, jímž byla žalobci prostřednictvím soudu vrácena částka 20.000,- Kč“. Jeho předchozí rozsudek v této věci ze dne 5. 12. 2000, č. j. 6 C 1577/97 - 124, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 30. 3. 2001, č. j. 6 C 1577/97 - 130, jímž byla zamítnuta žaloba, jíž se žalobce domáhal, „aby žalovaným byla uložena povinnost nahradit mu škodu zajištěním trvalé dodávky tlakové pitné vody s odborným připojením na domovní rozvodní systém v domě žalobce, připojením na veřejný obecní vodovod, dodávající pitnou vodu nebo vyčištěním studně a vody v ní nebo mu zaplatit 500.000,- Kč“, a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu a o soudním poplatku, byl k odvolání žalobce usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 3. 10. 2001, č. j. 21 Co 229/2001, 21 Co 230/2001 - 157, zrušen a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud dospěl k závěru, že rozsudek soudu prvního stupně je nepřezkoumatelný a že trpí vadami řízení, a současně vyslovil právní názor, že nárok žalobce na náhradu škody vzniklou zhoršením jakosti podzemní vody se řídí ust. § 29 odst. 1 zákona č. 138/1973 Sb., ve znění pozdějších předpisů, přičemž předpokladem úspěšnosti takového nároku je existence povolení k odběru vody podle § 8 odst. 1 písm. b) tohoto zákona; jen pokud by žalobce byl oprávněným odběratelem podzemních vod, by byla dána jeho aktivní legitimace ve sporu. Soud prvního stupně při svém rozhodnutí vycházel ze závazného právního názoru odvolacího soudu a vzhledem k tomu, že žalobce, ač je vlastníkem předmětné nemovitosti, ani přes výzvu soudu neprokázal, že je oprávněným odběratelem podzemních vod, neboť nedoložil, že má k odběru vody ze své studny povolení vydané vodohospodářským orgánem ve smyslu ust. § 8 odst. 1 písm. b) zákona č. 138/1973 Sb., o vodách, ve znění pozdějších předpisů, případně, že je oprávněn vodu čerpat podle dřívějších právních předpisů, dovodil, že žalobce není ve sporu aktivně věcně legitimován. Dospěl proto k závěru, že žaloba není opodstatněná. K odvolání žalobce Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. 10. 2003, č. j. 21 Co 253/2003 - 191, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud s poukazem na konstantní judikaturu vycházel - stejně jako ve svém zrušujícím usnesení - z názoru, že nárok žalobce na náhradu škody za zhoršení jakosti podzemních vod je třeba posuzovat podle § 29 odst. 1 zák. č. 138/1973 Sb., o vodách (vodní zákon), ve znění pozdějších předpisů, který je ve vztahu k části šesté občanského zákoníku předpisem speciálním. Právní vztah z odpovědnosti za zhoršení jakosti podzemní vody je vztahem mezi organizací odpovědnou za toto zhoršení a oprávněným odběratelem podzemních vod, tedy tím, kdo má povolení odebírat podzemní vody [§ 8 odst. 1 písm. b) tohoto zákona]. Aktivní legitimace ve sporu o náhradu za zhoršení jakosti podzemní vody ve studni není spojena s vlastnictvím studny nebo pozemků, ale pouze s povolením k odběru podzemních vod, vydaným bez rozdílu osobám fyzickým nebo právnickým vodohospodářským orgánem. Odpovědnost podle § 420 občanského zákoníku, na nějž poukazoval žalobce, nepřichází v úvahu. Je tudíž správný závěr soudu prvního stupně, že neprokázal-li žalobce, že má povolení k odběru podzemních vod, vydaných vodohospodářským orgánem, a že v roce 1994 a v následujících letech byl oprávněným odběratelem takových vod, není dána jeho aktivní legitimace v daném sporu. Proti výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé a proti výroku o nákladech řízení podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., eventuálně z ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a podává je důvodů uvedených v ust. § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem spatřuje v tom, že danou věc posuzoval podle § 29 odst. 1 zákona o vodách, „ačkoliv pro aplikaci tohoto ustanovení nebyl splněn základní zákonný předpoklad, tj. že škoda na vodním zdroji byla způsobena podnikatelským subjektem při oprávněném a povoleném provozování jeho podnikatelské činnosti (ražba štol, tunelů apod.).“ Nesouhlasí s názorem krajského soudu, že není dána jeho aktivní legitimace ve sporu a že vodní zákon je ve vztahu speciality k šesté části občanského zákoníku. Má za to, že tento zákon je předpisem speciálním pouze k ust. § 420a obč. zák. a že i když nedoložil, že je oprávněným odběratelem podzemních vod, měl být jeho nárok posouzen podle obecných ustanovení občanského zákoníku o odpovědnosti za škodu. Pokud pak odvolací soud poukázal na konstantní judikaturu soudů ve věcech náhrad škod za znečištění vody ve studních, šlo o spory, v nichž bylo použití ust. § 29 odst. 1 zákona o vodách nepochybné, avšak tyto judikáty se nezabývají aplikovatelností tohoto předpisu z hlediska charakteristiky škůdce a jeho činnosti a žádný z nich neřeší situaci, kdy poškozený nedisponuje povolením k odběru podzemní vody. Dále poukazuje na to, že první žalovaná porušila své právní povinnosti, když vybudovala a v roce 1989 zprovoznila kanalizaci bez stavebního povolení, kolaudačního rozhodnutí a bez zajištění její odborné správy a provozování; je tudíž odpovědná za havárii kanalizace v roce 1994, neboť zavinila trvající kontaminaci vody ve studních fekálními bakteriemi. Žalobce je přesvědče