25 Cdo 2075/2003 — Nejvyšší soud

25 Cdo 2075/2003 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:17. 3. 2005 Spisová značka:25 Cdo 2075/2003 ECLI:ECLI:CZ:NS:2005:25.CDO.2075.2003.1 Typ rozhodnutí:Usnesení Dotčené předpisy:§ 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb. § 35 odst. 2 písm. c) předpisu č. 40/1964Sb. § 420 odst. 2 písm. c) předpisu č. 40/1964Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 25 Cdo 2075/2003 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Ing. Jana Huška a JUDr. Marty Škárové v právní věci žalobce F. T., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) Ing. M. H. a 2) J. H., oběma zastoupeným advokátem, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 6 C 260/96, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13. května 2003, č. j. 28 Co 144/2003, 145/2003-455, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobce se domáhal náhrady škody v celkové výši 629.737 Kč, kterou mu měli žalovaní způsobit tím, že dne 18. 3. 1995 násilně vnikli do nebytových prostor v domě č. p. 10 v R., které zajistili a nechali hlídat najatou bezpečnostní službou, a poté zde zahájili rekonstrukční práce, jimiž byl zcela změněn dispoziční stav domu. Znemožnili tak žalobci, aby tyto prostory, které měl pronajaté, mohl nadále užívat k provozování obchodu textilem a látkami. Žalobci tím vznikla škoda spočívající v tom, že jednak musel zaplatit sankční úroky bance ve výši 46.800,-Kč, penále za nezaplacené sociální zabezpečení pracovníků 1.356,- Kč, penále za nezaplacené zdravotní pojištění pracovníků 301,- Kč, penále za nezaplacenou DPH 422,- Kč, odstupné zaměstnancům 18.119,- Kč, náhrady mzdy zaměstnancům za duben a květen 1995 ve výši 24.203,- Kč, penále a smluvní pokuty za opožděné zaplacení zboží 68.138,- Kč, jednak mu ušel zisk za dobu od 18. 3. 1995 do konce srpna 1996, v částce 37.725,- Kč měsíčně, celkem tedy 452.700,- Kč. Okresní soud v Rakovníku mezitímním rozsudkem ze dne 28. 5. 1998, č. j. 6 C 260/96-89, vyslovil, že nárok žalobce na náhradu škody je důvodný, s tím, že o výši nároku a náhradě nákladů řízení rozhodne soud v konečném rozhodnutí ve věci. Rozhodl tak poté, co jeho mezitímní rozsudek ze dne 20. 1. 1997, č. j. 6 C 260/96-23, jímž shledal nárok žalobce důvodným v plném rozsahu, byl zrušen usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 14. 7. 1997, č. j. 28 Co 217/97-38, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení s pokynem k doplnění dokazování ohledně platnosti smlouvy uzavřené mezi žalobcem a E. P. dne 19. 3. 1993, včetně jejího dodatku, jakož i platnosti smlouvy o nájmu nebytových prostor uzavřené mezi E. P. a Okresním bytovým podnikem v R. dne 2. 9. 1991. Vyšel ze zjištění, že E. P. (podnikající pod názvem D.) na základě veřejné dražby provozní jednotky ze dne 28. 8. 1991 podle § 15 zákona č. 427/1990 Sb. uzavřela dne 2. 9. 1991 platnou smlouvu o nájmu předmětných nebytových prostor s jejich tehdejším vlastníkem Okresním bytovým podnikem v R. na dobu pěti let. Žalovaní se stali vlastníky nemovitosti na základě veřejné dražby ze dne 15. 3. 1994, kdy vydražili vlastnické právo k celému domu (v potvrzení o vydražení byl uveden i závazek vůči E. P., jejíž nájem měl skončit dne 19. 8. 1996); dne 18. 3. 1995 žalovaní násilně vnikli do nebytových prostor v domě č. p. 10 v R. a znemožnili žalobci, aby zde nadále provozoval obchod textilem a látkami. Smlouvu o převodu práv nájemce nebytových prostor a prodeji zboží podle § 17 odst. 1 uvedeného zákona ze dne 19. 3. 1993, jíž E. P. na žalobce převedla právo nájmu, soud považoval za neplatný právní úkon pro neurčitost a dovodil, že žalobce nebytové prostory užíval bez právního důvodu, avšak v dobré víře, že tak činí právě na základě této smlouvy (ve skutečnosti ovšem právní důvod svědčil E. P.). Žalovaní tedy nepostupovali v souladu s právním řádem, respektive s dobrými mravy, a nepočínali si tak, aby nedošlo ke škodě na majetku žalobce, a odpovídají žalobci za vzniklou škodu. K odvolání žalovaných Krajský soud v Praze usnesením ze dne 23. 3. 1999, č. j. 28 Co 108/99-110, mezitímní rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Podle odvolacího soudu se soud prvního stupně zabýval pouze tím, zda žalovaní porušili právní povinnost; v tomto rozsahu se odvolací soud ztotožnil s jeho skutkovými i právními závěry. Protože se však soud prvního stupně vůbec nezabýval ostatními náležitostmi pro vydání mezitímního rozsudku, nejsou dány předpoklady pro jeho vydání a odvolací soud mu uložil především, aby se zabýval tím, zda v době vniknutí žalovanými do objektu trval nájemní vztah E. P., resp. aby zkoumal platnost výpovědi z nájmu nebytových prostor ze strany žalovaných . Okresní soud v Rakovníku mezitímním rozsudkem ze dne 30. 6. 2000, č. j. 6 C 260/96-185, rozhodl, že nárok žalobce na náhradu škody uplatněný vůči žalovaným v tomto řízení není důvodný, s tím, že o další části předmětu řízení bude rozhodnuto v konečném rozsudku. Vyšel z doposud zjištěného skutkového stavu, k němuž doplnil závěr, že vůlí účastníků smlouvy ze dne 19. 3. 1993 o převodu práv nájemce nebytových prostor a prodeji zboží a převedení vnitřního zařízení a osob, byl jednak prodej provozní jednotky a dále převod nájemního vztahu k předmětu nájmu v domě čp. 10 v R. z E. P. na žalobce. Protože k tomuto převodu nebyl dán souhlas vlastníkem domu, považoval soud smlouvu co do této části za absolutně neplatnou. Nepřisvědčil tvrzení žalovaných o neplatnosti této smlouvy pro překročení oprávnění prokuristy A. P. a zabýval se výpovědí z nájmu nebytových prostor bez uvedení data, podepsanou prvním žalovaným a adresovanou E. P. Dospěl k závěru, že ze strany žalovaných výpovědní důvod podle ustanovení § 9 odst. 2 písm. g) zákona č. 116/1991 Sb. nebyl dán, neboť jednak žalobce užíval nemovitosti bez právního důvodu, dále vlastník domu dal souhlas k případnému podnájemnímu vztahu, a to dne 19. 4. 1993; nájemní vztah E. P. k nebytovým prostorům v době, kdy žalovaní zamezili žalobci v přístupu, tedy podle soudu trval, proto „jednání žalovaných bylo v rozporu s právním řádem a dobrými mravy“, na druhé straně ovšem žalobce podnikal v předmětu nájmu bez právního titulu, byl žalovanými na tuto skutečnost několikráte upozorňován a vyzýván, aby nemovitost vyklidil; „v jednání žalovaných tedy podle soudu nelze spatřovat porušení povinnosti, v důsledku které by došlo na straně žalobce ke škodě“. Pokud tedy žalobce nebyl oprávněn v nebytových prostorách podnikat, nemohla mu zamezením přístupu do nemovitosti vzniknout škoda ve smyslu ustanovení § 420 ani § 424 obč. zák. K odvolání žalobce Krajský soud v Praze usnesením ze dne 10. 10. 2000, č. j. 28 Co 497/2000-200, mezitímní rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Označil rozsudek za nepřezkoumatelný s tím, že dospěl-li soud prvního stupně k závěru, že nárok žalobce není důvodný, měl rozhodnout ve věci samé a žalobu zamítnout; z výrokové části kromě toho není zřejmé, o jaké další části předmětu řízení by mělo být rozhodnuto v konečném rozsudku, a odůvodnění je navíc nesrozumitelné a jednotlivé předpoklady odpovědnosti nebyly odůvodněny pečlivě. Okresní soud v Rakovníku pak částečným rozsudkem ze dne 6. 1. 2003, č. j. 6 C 260/96-400, ve spojení s doplňujícím rozsudkem ze dne 8. 1. 2003, č. j. 6 C 260/96-414, uložil žalovaným povinnost společně a nerozdílně zaplatit žalobci na náhradě škody za vyplacené náhrady mzdy zaměstnancům a odstupné částku 28.340,- Kč s příslušenstvím, žalobu ohledně tohoto nároku co do částky 13.981,- Kč s příslušenstvím zamítl, s tím, že o další části předmětu řízení a o náhradě nákladů řízení bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí. Na základě doposud zjištěného skutkového stavu za pomoci výkladu podle ustanovení § 35 odst. 2 obč. zák. dovodil, že vůlí žalobce a E. P. bylo uzavřít smlouvu o podnájmu, k níž vlastník nemovitosti jako pronajímatel dne 19. 4. 1993 udělil písemný souhlas ve smyslu § 6 odst. 1 zákona č. 116/1990 Sb. S odkazem na předchozí rozhodnutí odvolacího soudu považoval soud prvního stupně výpověď vlastníka nemovitosti z nájmu nebytových prostor ze dne 16. 3. 1994, adresovanou E. P., za neplatnou, neboť výpovědní důvod nebyl dán. Ani v případě výpovědi adresované prvním žalovaným E. P. neshledal soud výpovědní důvod za naplněný, neboť E. P. přenechala předmět nájmu se souhlasem pronajímatele. Proto soud dospěl k závěru, že E. P. byla nájemkyní předmětných nebytových prostor až do 19. 8. 1996 a do té doby měl také žalobce právo nemovitost už