25 Cdo 2195/2014 — Nejvyšší soud

25 Cdo 2195/2014 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:1. 4. 2015 Spisová značka:25 Cdo 2195/2014 ECLI:ECLI:CZ:NS:2015:25.CDO.2195.2014.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Náhrada škody Přípustnost dovolání Dotčené předpisy:§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve znění do 31.12.2012 § 7 odst. 3 předpisu č. 440/2001Sb. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:1. 6. 2015 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 1.6.2015I.ÚS 1629/15JUDr. Ludvík Davidodmítnuto7.3.2016 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 25 Cdo 2195/2014 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce a) S. G. a žalobkyně b) A. G., obou zastoupených JUDr. Miroslavem Černým, Ph.D., advokátem se sídlem Praha 5, U Teplárny 1212/9, proti žalované České pojišťovně, a.s., IČO 45272956, se sídlem Praha 1, Spálená 75/16, o pojistné plnění, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 18 C 202/2007, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 3. 2011, sp. zn. 58 Co 48/2011-262, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Žalobci se domáhali po žalované plnění představujícího náhradu škody, která jim vznikla v souvislosti se zraněním žalobce dne 24. 1. 2005 při dopravní nehodě zaviněné řidičem vozidla pojištěného u žalované pro případ odpovědnosti za škodu způsobenou jeho provozem. Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 8. 9. 2010, č.j. 18 C 202/2007-205, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 5.722.612,50 Kč s úrokem z prodlení z částky 689.827,50 Kč ve výši stanovené ve výroku I rozsudku, jeho žalobu co do částky 16.114.099,50 Kč s úrokem z prodlení zamítl, žalobu žalobkyně v částce 1.648.050,- Kč s příslušenstvím zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Při stanovení výše bolestného vyšel ze znaleckého posudku a výpovědi znalce MUDr. Vladimíra Kolaříka, podle něhož bodové ohodnocení činí 1.210 bodů, což odpovídá částce 145.200,- Kč, kterou žalovaná žalobci vyplatila v plné výši, nárok žalobce na doplatek částky 320.543,- Kč soud neuznal důvodným. Ohledně nároku na náhradu za ztížení společenského uplatnění (dále jen „ZSU“) soud vyšel ze znaleckých posudků MUDr. Kolaříka a MUDr. Rabocha, kteří stanovili výši bodového ohodnocení na celkových 8.265 bodů, což představuje částku 991.800,- Kč, jež byla žalovanou žalobci již zaplacena. Soud vycházeje ze zásady proporcionality při rozhodování o zvýšení náhrady za ZSU zohlednil vážnost a nevratnost způsobeného poškození zdraví, spočívající v amputaci dolních končetin v oblasti obou stehenních kostí, které podstatným způsobem ovlivňuje a znesnadňuje život žalobce oproti dosavadnímu způsobu života, a proto přiznal žalobci pětinásobek již znalci zvýšeného bodového ohodnocení ZSU, což v přepočtu činí 4.959.000,- Kč; ve zbytku žalobu zamítl. Nárok žalobce na ušlý zisk ve výši 6.875.700,- Kč soud posoudil jako nárok na ztrátu na výdělku, jež měla žalobci vzniknout z důvodu úrazu a poté invalidity. Z uvedené částky však přiznal žalobci pouze částku 689.827,50 Kč, představující ušlou mzdu za šest měsíců, což by odpovídalo výdělku za zkušební dobu jeho nového zaměstnání s dohodnutou měsíční mzdou 4.650,- EUR. Z požadované náhrady nákladů léčení soud žalobci přiznal náhradu výdajů na léky, zdravotní pomůcky, a to v částkách 44.000,- Kč za skládací rampu a 29.785,- Kč za elektrický rošt, avšak náhradu nákladů na zdravotní ponožky, masti a léky ve výši 2.800,- Kč měsíčně soud zamítl. Z dále uplatněných nároků žalobců soud nepřiznal nárok na náhradu za přestavbu automobilu, nárok na úhradu nákladů za přestavbu bytu a nárok na náhradu nákladů za znalecký posudek, jímž měl být zjištěn rozsah poškození vozidla žalobců při dopravní nehodě. Žalobu žalobkyně na náhradu částky 36.000,- Kč měsíčně za péči o žalobce soud zamítl z důvodu, že podle znaleckého posudku žalobce potřebuje pomoc jiné osoby v rozsahu dvou hodin denně, přičemž ošetřovné, které pobírá od žalované a od německé pojišťovny činí 12.000,- měsíčně, což podle soudu dostatečně pokrývá náklady spojené s péčí o žalobce. K odvolání všech účastníků Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 3. 2011, č.j. 58 Co 48/2011-262, rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku I co do částky 689.827,50 Kč a v zamítavých výrocích II a III potvrdil; co do příslušenství pohledávky ve výroku I a ve výrocích o nákladech řízení IV – IX jej zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Podle odvolacího soudu soud prvního stupně dostatečné zjistil skutkový stav věci, provedené důkazy hodnotil v souladu s ustanovením § 132 o. s. ř. a po právní stránce věc posoudil správně se zohledněním příslušné judikatury Nejvyššího a Ústavního soudu. Věc posoudil podle českého právního řádu, když nárok na náhradu škody se v dané věci řídí místem, kde škoda vznikla nebo místem, kde došlo ke skutečnosti zakládající nárok na náhradu škody podle § 15 zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu procesním a soukromém. Při stanovení výše odškodnění zohlednil všechny okolnosti případu a aplikoval vyhlášku č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění (dále jen „vyhláška“) v souladu s konstantní judikaturou. Odvolací soud se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že je namístě mimořádné zvýšení náhrady ZSU, neboť se jedná o případ hodný mimořádného zřetele, tak jak má na mysli ustanovení § 7 odst. 3 vyhlášky, jelikož v důsledku dopravní nehody došlo k poškození zdraví žalobce, které je trvalé, nevratné a podstatným způsobem ho ovlivňuje v dalším životě. Na druhé straně soud přihlédl též k věku žalobce, ve kterém k úrazu došlo, tedy 57 let, se současným zohledněním, že předchozí aktivity žalobce nevybočovaly ze zcela běžného způsobu života, nedosahovaly vysoké úrovně, a lze tedy předpokládat, že s přibývajícími lety by tyto aktivity žalobce postupně odeznívaly, a proto správně neakceptoval návrh žalobce na přiznání 14.121.440,- Kč z titulu náhrady za ZSU. Rozhodnutí soudu prvního stupně tak podle odvolacího soudu nevybočuje z obvyklé rozhodovací praxe obecných soudů v obdobných případech. Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci společné dovolání, jehož přípustnost dovozovali podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a § 237 odst. 3 o. s. ř. a důvody uplatňovali s odkazem na § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Žalobce označuje jemu přiznanou výši odškodnění za ZSU jako zcela nedostatečnou, neboť nezohledňuje jeho skutečné a prokázané potřeby tak, aby se i nadále mohl věnovat svým zájmům a nebyl nucen diametrálně změnit způsob svého života. Nesouhlasí zejména se závěrem, že ve věku 57 let začínají jeho životní aktivity odeznívat, ale naopak považuje tuto část života za vrchol životní aktivity u velké části současné společnosti. Nesouhlasí se závěrem o přiznání ztráty na výdělku pouze za dobu šesti měsíců s odůvodněním, že v letech, které mu zbývaly od úrazu do důchodu, by již zřejmě nikdy nepracoval. Odvolací soud podle dovolatele též nedostatečně zohlednil, že hlavní bydliště žalobce je v Německu a přiznaná částka neodpovídá tamějším životním nákladům a odškodněním, která jsou přiznávána německými soudy. Za nedostatečně odůvodněné označuje nepřiznání náhrady nákladů za rekonstrukci koupelny. Co se týče náhrady za ošetřovné, má žalobkyně za to, že uvedený nárok zcela logicky a správně doložila a opřela o potvrzení minimálního příjmu, jenž by náležel placené ošetřovatelce. Navrhují, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v potvrzující části výroku zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Žalovaná se ve vyjádření ztotožnila s výší přiznané finanční kompenzace, přičemž při jejím stanovení soud přihlédl i k závěrům znaleckých posudků. Má za to, že soudy obou stupňů vyšly ze správných a úplných skutkových zjištění a správně je posoudily i po právní stránce. Navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) posoudil dovolání – v souladu s čl. II. bodem 7 zákona č. 404/2012 Sb. – podle ustanovení občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále opět jen „o. s. ř.“) a shledal, že bylo podáno včas, účastníky řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), směřuje však proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení § 237 o. s. ř. Podle § 237 odst. 1 o. s