25 Cdo 2242/2004 — Nejvyšší soud

25 Cdo 2242/2004 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:21. 6. 2005 Spisová značka:25 Cdo 2242/2004 ECLI:ECLI:CZ:NS:2005:25.CDO.2242.2004.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Dotčené předpisy:§ 23 předpisu č. 119/1990Sb. § 27 předpisu č. 82/1968Sb. § 28 předpisu č. 82/1968Sb. § 371 předpisu č. 141/1961Sb. § 374 předpisu č. 141/1961Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. NEJVYŠŠÍ SOUD ČESKÉ REPUBLIKY 25 Cdo 2242/2004 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Ing. Jana Huška a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce J. H., zastoupeného advokátem, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti ČR, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 18 C 14/99, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. dubna 2004, č. j. 64 Co 581/2003-339, takto: I. Dovolání do výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. dubna 2004, č. j. 64 Co 581/2003-339, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že se žaloba zamítá, se co do částky 110.395,- Kč s příslušenstvím zamítá, jinak se dovolání odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 7. 8. 2003, č. j. 18 C 14/99-276, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci na odškodnění za vazbu a trest částku 22.250,- Kč s příslušenstvím z titulu náhrady za ztrátu na výdělku po dobu vazby a výkonu trestu odnětí svobody, částku 514.119,- Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody za propadnutý majetek, částku 110.395,- Kč s příslušenstvím jako doplatek starobního důchodu a částku 91.864,- Kč s příslušenstvím z titulu „uhrazené části škody“; žalobu na zaplacení částek 39.622,- Kč, 41.925,- Kč, 8.286,- Kč, 9.402,- Kč s příslušenstvím zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že na základě rozsudku Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 24. 1. 1964, sp. zn. 3 T 258/64, jímž byl žalobce odsouzen za trestný čin rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví k trestu odnětí svobody v trvání 10ti let, k propadnutí majetku, k zákazu výkonu povolání vedoucího na úseku obchodu po dobu 5ti let a k náhradě škody ve výši 249.480,- Kč, žalobce byl ve výkonu trestu odnětí svobody 85 měsíců a 8 měsíců byl ve vazbě. Odsuzující rozsudek včetně rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 2. 1964, sp. zn. 4 To 75/64, byly na základě stížnosti pro porušení zákona zrušeny rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 1991 sp. zn. 7 TZ 39/91 a věc byla vrácena Okresnímu prokurátorovi ve Vsetíně k novému projednání a rozhodnutí. Usnesením Policie ČR ze dne 17. 12. 1992, sp. zn. ČVS OVV-155/92-VM, bylo pak trestní řízení proti žalobci zastaveno podle § 172 odst. 1 písm. c) trestního řádu, neboť nebylo zjištěno, že by byl žalobcem spáchán trestný čin. Žalobce podal žádost o odškodnění a byla mu vyplacena částka 282.898,- Kč, sestávající z náhrady ušlého výdělku za dobu výkonu trestu (podle § 23 odst. 1 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci) ve výši 222.500,- Kč, z náhrady za propadlý majetek ve výši 60.000,- Kč a 398,- Kč za náklady obhajoby. Soud dále zjistil, že na náhradě škody, k níž byl žalobce odsouzen zrušeným rozsudkem Okresního soudu ve Vsetíně, žalobce zaplatil st. podniku P. částku 91.864,- Kč, a že hodnota věcí, které propadly na základě uloženého trestu propadnutí majetku, činí ke dni 1. 4. 1991 podle znaleckého posudku 230.803,37 Kč (za nemovitost), 304.707,- Kč (za stavební materiál) a 38.609,- Kč (za stavební dokumentaci), a že rozdíl mezi výší starobního důchodu vypláceného žalobci a výší, jaká by mu náležela, nebýt výkonu později zrušeného odsuzujícího rozsudku (vazba, trest odnětí svobody a trest zákazu činnosti), činí za dobu od 1. 2. 1987 do 28. 2. 2003 částku 104.935,- Kč a od 1. 3. 2003 částku 910,- Kč měsíčně. Soud věc posoudil podle ust. § 371 odst.1 a § 374 odst. 1 a 2 zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu, ve znění účinném ke dni 28. 2. 1964, a podle ust. § 420 obč. zák., ve znění účinném ke dni 28. 2. 1964, a dospěl k závěru, že žalobci vznikl nárok na odškodnění. Dovodil, že sice zákon č. 119/1990 Sb. se na tento případ nevztahuje, avšak vzhledem k tomu, že žalobce uplatnil nárok na náhradu mzdy podle tohoto zákona a také žalovaná mu podle tohoto zákona již částečně plnila částku 222.500.- Kč, postupoval soud rovněž podle ust. § 23 zákona č. 119/1990 Sb. a žalobci na tomto nároku přiznal dalších 22.250,- Kč. Na náhradě za propadlý majetek mu po odečtení částky již žalovanou plněné ve výši 60.000,- Kč přiznal částku 514.119,- Kč, představující celkovou cenu věcí podle znaleckých posudků (574.119,- Kč), z titulu ztráty na důchodu mu přiznal částku 110.395,- Kč dle výpočtu znalce, a ve zbývající části 41.925,- Kč ohledně tohoto nároku žalobu zamítl. Dále uložil žalované nahradit žalobci částku 91.864,- Kč, žalobcem zaplacenou st. podniku P. na náhradě škody dle odsuzujícího trestního rozsudku a ve zbytku (8.286,- Kč a 9.402,- Kč) žalobu zamítl, neboť zaplacení těchto částek žalobcem nebylo v řízení prokázáno. K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 8. 4. 2004, č. j. 64 Co 581/2003-339, rozsudek prvního stupně ve vyhovujících výrocích co do částky 115.395,- Kč se 16 % úrokem z částky 6.820,- Kč od 1. 9. 1994 do zaplacení změnil tak, že žalobu zamítl, a ve zbytku vyhovujících výroků a ve výrocích o náhradě nákladů řízení rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení. Vzhledem k tomu, že ke zrušení odsuzujícího rozsudku Okresního soudu ve Vsetíně ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě z roku 1964 došlo na základě stížnosti pro porušení zákona podané Generálním prokurátorem ČR a nikoliv v řízení podle zákona č. 119/1990 Sb., odvolací soud dovodil, že žalobce není osobou rehabilitovanou podle zákona č. 119/1990 Sb., a nepřísluší mu proto nároky tímto zákonem upravené. Žalobce byl odsouzen pro trestný čin rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví podle § 132 zákona č. 140/1961 Sb., což není žádný z trestných činů uvedených v § 2 a § 4 zákona č. 119/1990 Sb., na jeho věc se tudíž nevztahují oddíly 2, 3 a 5 tohoto zákona a nepřísluší mu ani odškodnění podle oddílu 6. Nárok žalobce se řídí ustanoveními § 371, § 372 a § 374 zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu, a § 46 odst. 2 zák. č. 82/1968 Sb., o soudní rehabilitaci, proto má nárok na náhradu škody podle oddílu 6 zákona č. 82/1968 Sb. Podle § 27 odst. 1 písm. a) tohoto zákona má žalobce právo na náhradu ušlého výdělku po dobu vazby a výkonu trestu odnětí svobody, náhrada však nesmí přesáhnout 20.000,- Kč za rok. Protože žalovaná již zaplatila žalobci částku 222.500.- Kč, čímž plnila nad rámec své povinnosti, žalobci již žádná další náhrada nepřísluší. Protože nárok na náhradu nákladů trestního řízení posuzoval soud prvního stupně nesprávně podle § 23 zákona č. 119/1990 Sb., který v daném případě aplikovat nelze, a podle tohoto ustanovení žalobci přiznal částku 17.250,- Kč, odvolací soud vyslovil závazný právní názor, že tento nárok je třeba posoudit podle ust. § 27 odst. 1 písm. c) zákona č. 82/1968 Sb. Rovněž nárok na náhradu za věci postižené trestem propadnutí majetku se řídí podle § 27 odst. 1 zákona č. 82/1968 Sb., a náhradu nelze stanovit v současných cenách, jak to učinil soud prvního stupně. Zjevně nedůvodným shledal odvolací soud uplatněný nárok na náhradu za ztrátu na důchodu (přiznaný soudem prvního stupně v částce 110.395,- Kč), neboť žalobce nemá nárok na příspěvek k důchodu podle zákona č. 119/1990 Sb., a ust. § 27 odst. 1 zákona č. 82/1968 Sb., které se na daný případ vztahuje, neobsahuje v taxativním výčtu žádné nároky vyplývající ze ztráty na důchodu. Z ust. § 28 zákona č. 82/1968 Sb., které řeší dopady do důchodového zabezpečení, pak vyplývá, že žalobce žádný přímý nárok proti žalované nemá, a pokud je přesvědčen, že v důsledku nezákonného odsouzení pobírá důchod v nesprávné výši, musí se svého nároku domáhat ve správním řízení u příslušného orgánu. V případě náhrady za částky zaplacené podle odsuzujícího rozsudku na náhradě škody státnímu podniku P. nelze postupovat podle § 371 a násl. tr. ř., neboť se nejedná o nároky vyplývající z výroku o vazbě nebo trestu, nýbrž je třeba postupovat podle obecných předpisů o náhradě škody způsobené nezákonným rozhodnutím, přičemž sama skutečnost, že žalobce plnil na podkladě nezákonného rozhodnutí, sama o sobě neznamená, že plnil něco, k čemu nebyl povinen. Proto je třeba zjistit, zda žalobci ve vztahu ke státn