25 Cdo 2272/2004 — Nejvyšší soud

25 Cdo 2272/2004 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:27. 7. 2005 Spisová značka:25 Cdo 2272/2004 ECLI:ECLI:CZ:NS:2005:25.CDO.2272.2004.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Dotčené předpisy:§ 23 předpisu č. 119/1990Sb. § 23 předpisu č. 209/1992Sb. § 23 předpisu č. 209/1992Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 25 Cdo 2272/2004 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Ing. Jana Huška a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce L. K., zastoupeného advokátem, proti žalované České republice – Vojenskému úřadu pro právní zastupování, se sídlem v Praze 6, náměstí Svobody 471, o 489.828,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 5 C 242/99, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. ledna 2004, č. j. 39 Co 256/2003-92, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobce se domáhal odškodnění ve výši 480.000,- Kč za neoprávněné věznění a ve výši 9.828,- Kč za náklady právního zastupování v řízení o stížnosti pro porušení zákona s tím, že rozsudkem Vojenského obvodového soudu v Pardubicích ze dne 7. 2. 1959, sp. zn. 1 T 10/59, byl pravomocně odsouzen pro trestný čin vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. b) tehdejšího trestního zákona k trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců nepodmíněně. Ke stížnosti pro porušení zákona byl tento rozsudek rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 4. 3. 1999, sp. zn. 6 Tz 144/98, zrušen a žalobce byl podle § 226 písm. b) trestního řádu zproštěn obžaloby. K žádosti žalobce o odškodnění za vykonaný trest ze dne 15. 6. 1999 byla žalobci přiznána náhrada ve výši 27.370,- Kč podle zákona č. 119/1990 Sb. s tím, že další nároky žalobce jdou nad rámec tohoto zákona. Poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně ze dne 12. 4. 2000, č. j. 5 C 242/99-21, ve spojení s doplňujícím rozsudkem téhož soudu ze dne 12. 5. 2000, č. j. 5 C 242/99-36, jímž byla žaloba byl zamítnuta, byl pro procesní vady a nepřezkoumatelnost zrušen rozsudkem odvolacího soudu ze dne 7. 3. 2001, č. j. 39 Co 388/2000-51, a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení, v jehož průběhu byl návrh na zaplacení částky 9.828,- Kč vyloučen k samostatnému projednání a rozhodnutí, soud prvního stupně rozsudkem ze dne 10. 12. 2001, č. j. 5 C 242/99-72, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci odškodné za neoprávněné věznění ve výši 480.000,- Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobce vykonal trest odnětí svobody v délce 10 měsíců, kdy byl vězněn nedůvodně, neboť odsuzující rozsudek, na jehož základě trest vykonal, byl rozsudkem Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 6 Tz 144/98 zrušen a žalobce byl podle § 226 písm. b) trestního řádu zproštěn obžaloby. Evropská úmluva o lidských právech (dále jen Úmluva), k níž Česká republika přistoupila dne 18. 3. 1992, sice právo na odmítnutí vojenské služby z důvodu svědomí negarantuje, garantuje je však současný český právní řád. Soud dospěl k závěru, že pokud byl žalobce neoprávněně vězněn, je podle čl. 5 odst. 5 Úmluvy dáno jeho právo na náhradu morální a citové újmy způsobené tímto protiprávním odnětím svobody, a výši odškodnění stanovil volnou úvahou v žalobcem požadované výši 480.000,- Kč. K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. 1. 2004, č. j. 39 Co 256/2003-91, rozsudek soudu prvního stupně změnil (ve výroku o věci samé) tak, že žalobu na zaplacení 480.000,- Kč zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, neztotožnil se však s jeho závěrem o důvodnosti nároku žalobce. Úmluva je sice součástí českého právního řádu a přiznává právo na odškodnění za nezákonné odsouzení, avšak čl. 3 přílohy 5 Protokolu č. 7 k Úmluvě odkazuje osoby, které vykonaly trest na základě později zrušeného rozsudku, s nárokem na odškodnění na zákon nebo praxi platnou v příslušném státě. Takovým zákonem je v České republice zákon č. 119/1990 Sb., ve kterém je rozsah odškodnění vymezen v ust. § 23, přičemž slovo „zejména“ v tomto ustanovení neznamená, že by odškodnění zahrnovalo i jiné nároky v tomto zákoně neuvedené. Žalobcem uplatněný nárok není nárokem na náhradu nemajetkové újmy za zásah do práva na ochranu osobnosti ve smyslu ust. § 13 obč. zák., nýbrž jde o nárok, který lze uspokojit pouze podle zákona č. 119/1990 Sb., který je zákonem speciálním a vylučuje tak možnost aplikace obecného předpisu, byť by byl pro žalobce výhodnější, v tomto odvolací soud odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 14/2003. Odškodnění nelze přiznat ani podle zákona č. 58/1969 Sb., jak dovozuje žalobce, neboť § 24 zákona č. 119/1990 Sb. odkazuje na uvedený zákon jen za účelem úpravy postupu při uplatnění nároku na náhradu škody. Protože žalobce byl již podle zákona č. 119/1990 Sb. v plném rozsahu odškodněn, neshledal odvolací soud uplatněný nárok důvodným. Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání. Namítá, že podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva se spravedlivé zadostiučinění ve smyslu čl. 41 Úmluvy skládá z náhrady nákladů právního zastupování, náhrady materiální újmy a náhrady za nemateriální újmu. Pokud by soudy členských států oprávněné osobě některou z těchto složek upíraly, bylo by to v rozporu s Úmluvou. Uvádí, že je třeba přihlížet ke způsobu, jakým Evropský soud pro lidská práva Úmluvu aplikuje, neboť Úmluva je součástí českého právního řádu a je přímo uplatnitelná. Podle čl. 3 Protokolu č. 7 k Úmluvě se odškodnění přiznává podle zákona nebo praxe platných v příslušném státu, nicméně zákon nebo praxe musí být v souladu s kritérii přiměřené spravedlnosti. Poukazuje na to, že čeští občané se náhrady nemajetkové újmy v minulosti úspěšně domáhali u Evropského soudu pro lidská práva poté, co jim tuto náhradu odmítly přiznat české soudy, odkazuje přitom na případ P. a na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 5. 11. 2002, č. j. 36548/97, v němž bylo zdůrazněno, že žalobcům nebylo vyplaceno odškodné za nemateriální újmu. Ačkoli se v tomto případě jedná z hlediska základu nároku o jinou kauzu, než v případě P., problematika nemateriální újmy je stejná a v případě žalobce byl zásah do jeho práv daleko větší, než v případě P. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně a přiznal mu náhradu nákladů odvolacího i dovolacího řízení. Žalovaná se ve svém vyjádření k dovolání ztotožnila s rozsudkem odvolacího soudu. Poukázala na to, že případ P. a P. proti České republice nesouvisí s problematikou projednávanou v této věci, neboť se týkala práva stěžovatelů na ochranu majetku, kterého byli zbaveni v rámci restituce podle zákona č. 229/1991 Sb., a s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 14/2003 a 25 Cdo 789/2003 zdůraznila, že zákon č. 119/1990 Sb. ani zákon č. 58/1969 Sb. nezakládá nárok na odškodnění morální a citové újmy, který není zakotven ani v občanském zákoníku o náhradě škody (§ 442 obč. zák.). Čl. 41 Úmluvy spadá do Hlavy II Úmluvy, která se týká Evropského soudu pro lidská práva a procesních otázek týkajících se jednání tohoto orgánu, tento článek může při svém rozhodování použít pouze tento soud a nikoli soudy smluvních stran. Navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobce jako nedůvodné zamítl. Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem, věc projednal a dospěl k závěru, že dovolání, které je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., není důvodné. Podle čl. 5 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, ve znění protokolů 3, 5, 8 a 11, publikované pod č. 209/1992 Sb. (dále jen „Úmluva“), každý má právo na svobodu a osobní bezpečnost. Nikdo nesmí být zbaven svobody kromě následujících případů, pokud se tak stane v souladu s řízením stanoveným zákonem: a) zákonné uvěznění po odsouzení příslušným soudem; b) zákonné zatčení nebo jiné zbavení svobody osoby proto, že se nepodrobila rozhodnutí vydanému soudem podle zákona, nebo proto, aby bylo zaručeno splnění povinnosti stanovené zákonem; c) zákonné zatčení nebo jiné zbavení svobody osoby za účelem předvedení před příslušný soudní orgán pro důvodné podezření ze spáchání trestného činu nebo jsou-li oprávněné důvody k domněnce, že je nutné zabránit jí ve spáchání trestného činu nebo v útěku po jeho spáchání; d) jiné zbavení svobody nezletilého na základě zákonného rozhodnutí pro účely v