25 Cdo 2322/2025 — Nejvyšší soud

25 Cdo 2322/2025 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:21. 10. 2025 Spisová značka:25 Cdo 2322/2025 ECLI:ECLI:CZ:NS:2025:25.CDO.2322.2025.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Nemajetková újma (o. z.) Náhrada nemajetkové újmy (o. z.) Dotčené předpisy:§ 2958 o. z. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:29. 10. 2025 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 01.12.2025I.ÚS 3552/25 Jan Wintr Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 25 Cdo 2322/2025-385 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Hany Tiché v právní věci žalobce: Z. P., zastoupený JUDr. Volodymyrem Schwarzem, advokátem se sídlem U Staré pošty 744, Frýdek-Místek, proti žalované: Nemocnice ve Frýdku-Místku, příspěvková organizace, IČO 00534188, se sídlem Elišky Krásnohorské 321, Frýdek-Místek, zastoupená Mgr. Petrem Poločkem, advokátem se sídlem Dobrovského 724, Frýdek-Místek, za účasti vedlejší účastnice na straně žalované: Generali Česká pojišťovna a. s., IČO 45272956, se sídlem Spálená 75/16, Praha 1, o 1.691.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 42 C 138/2022, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 5. 2025, č. j. 11 Co 18/2025-360, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalované a vedlejší účastnici se náhrada nákladů dovolacího řízení nepřiznává. Odůvodnění: 1. Okresní soud ve Frýdku-Místku rozsudkem ze dne 4. 11. 2024, č. j. 42 C 138/2022 -337, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal po žalované zaplacení 1.691.000 Kč s příslušenstvím (výrok I), uložil žalobci povinnost zaplatit náhradu nákladu řízení žalované (výrok II) a vedlejší účastnici (výrok III) a rozhodl, že stát nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV) a že poplatková povinnost se nepřenáší na žalovanou (výrok V). Takto soud prvního stupně rozhodl o žalobě, jíž se žalobce domáhal náhrady nemajetkové újmy na zdraví spočívající v bolesti, ztížení společenského uplatnění a dalších duševních útrapách způsobených postupem žalované non lege artis při ošetření žalobce. Dovodil, že k řízení jsou příslušné české soudy a rozhodným právem je právo české, a zjistil následující skutkový stav. Žalobce byl u žalované hospitalizován 15. až 20. 4. 2021 kvůli bolesti levé nohy a pravé části hrudníku z neznámé příčiny. Dne 16. 4. 2021 byla žalobci intramuskulárně aplikována injekce Diclofenacu do pravé hýždě zdravotní sestrou. Žalobce následně pocítil silnou bolest v celé pravé dolní končetině, v důsledku čehož lékaři změnili léčbu a provedli EMG vyšetření, jehož prostřednictvím zjistili pouze očekávanou komplikaci diabetu v podobě poškození periferních nervů obou dolních končetin. Ze znaleckého posudku MUDr. Michala Krále, Ph.D., vyplynulo, že postup žalované byl v souladu se současnými dostupnými poznatky lékařské vědy. Injekce byla aplikována kvalifikovanou zdravotní sestrou do přijatelného místa na těle žalobce, tedy nikoliv do sedacího nervu. Ke komplikacím došlo s největší pravděpodobností zatečením injekčně podané látky do blízkosti sedacího nervu, což představuje popsanou možnou komplikaci daného výkonu. Nedošlo tedy k mechanickému poškození sedacího nervu vpichem jehly, přičemž za chemické poškození v důsledku zatečení látky k nervu žalovaná odpovědnost nenese. Soud prvního stupně tedy žalobu s odkazem na § 2645, § 2647 odst. 1, § 2910, § 2913, § 2914 a § 2958 o. z. a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 25 Cdo 1381/2013, zamítl. 2. K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 20. 5. 2025, č. j. 11 Co 18/2025-360, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a uložil žalobci povinnost zaplatit náhradu nákladů odvolacího řízení žalované (výrok II) a vedlejší účastnici (výrok III). Odvolací soud odkázal mimo jiné na § 53 odst. 1 a odst. 2 písm. d) zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování (zákon o zdravotních službách), a § 1 odst. 1 a odst. 2 písm. a) až e) a q) vyhlášky č. 98/2012 Sb., o zdravotnické dokumentaci. Nepřisvědčil námitce žalobce, že mělo být přistoupeno k obrácení důkazního břemene, a to s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 9. 5. 2018, sp. zn. IV. ÚS 14/17. Zdůraznil, že znalec MUDr. Král nevyslovil žádné výhrady k vedení zdravotnické dokumentace žalovanou během hospitalizace žalobce. Aplikace injekce včetně následných obtíží byly řádně zaznamenány. Citovaná zákonná ani podzákonná ustanovení nevyžadují, aby zdravotnická dokumentace obsahovala detailní popis všech zdravotních výkonů, natož s případnou fotodokumentací. Po poskytovatelích zdravotní péče nelze spravedlivě požadovat, aby při provádění běžných zdravotních výkonů, jako je aplikace injekce, byla vedena detailní dokumentace o provedení místa vpichu, už s ohledem na frekvenci takových výkonů v zařízení jako je žalovaná. Došlo-li k poškození sedacího nervu žalobce v souvislosti s poskytováním zdravotní péče žalobci ve zdravotnickém zařízení žalované, jedná se o komplikaci, za niž žalovaná neodpovídá. V daném případě nejde ani o téměř se nevyskytující komplikaci, neboť odvolací soud v nedávné době řešil skutkově obdobnou věc. 3. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v rozsahu jeho výroku I dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, respektive která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Důvodnost je podle jeho názoru dána nesprávným právním posouzením věci. Dovolatel zrekapituloval skutkový stav věci a vyjádřil své přesvědčení, že se žalovaná dopustila postupu non lege artis. Za klíčovou otázku označil posouzení místa vpichu injekce. Vyjádřil své přesvědčení, že pokud si po zákroku stěžoval na to, že mu ochrnula noha, že nemůže chodit a že v noze cítí teplo, jedná se o mimořádnou událost vybočující z běžného průběhu ošetření, měla být zaznamenána do zdravotnické dokumentace jako závažná komplikace. Žalobce svůj případ označil za natolik extrémní, že mělo být zdokumentováno místo vpichu, a to fotografií či jiným vhodným způsobem. V důsledku absence takového záznamu žalobce ztratil možnost prokázat nesprávný postup žalované. Otázku rozsahu vedení zdravotnické dokumentace v případě komplikací po lékařském zákroku označil žalobce za dosud neřešenou dovolacím soudem. Znalci MUDr. Královi nebyl zadán znalecký úkol, aby posoudil rozsah zdravotnické dokumentace, a tuto otázku neměl odvolací soud posuzovat sám, neboť jde o odborný závěr, čímž se odvolací soud odchýlil od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2021, sp. zn. 25 Cdo 117/2021. Vzhledem k nedostatkům vedení zdravotnické dokumentace bylo namístě v souladu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 14/17 obrácení důkazního břemene. Závěrem dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Navrhl rovněž odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí vzhledem k uložené povinnosti zaplatit žalované a vedlejší účastnici náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. 4. Žalovaná se k dovolání vyjádřila v tom smyslu, že podle judikatury odpovídá zdravotnické zařízení pouze za správně provedený terapeutický výkon, nikoliv za jeho výsledek. Žalobce v dovolání pouze opakuje svou dřívější argumentaci. Pokud by k poškození sedacího nervu při aplikaci injekce skutečně došlo, byla by reakce žalobce zcela odlišná. Žalovaná navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl. 5. Vedlejší účastnice ve svém vyjádření k dovolání uvedla, že je považuje za nedůvodné už proto, že jsou jeho prostřednictvím napadána skutková zjištění odvolacího soudu, nikoliv jeho právní závěry. V řízení bylo prokázáno, že nedošlo k postupu non lege artis. Dokumentace byla vedena řádně, a pokud se žalobce bezprostředně po zákroku domníval, že injekce byla aplikována nesprávně, měl si případné důkazy obstarat sám. V případě žalobce bohužel došlo ke vzniku možné komplikace, a to až s časovým odstupem od aplikace. Lékař není povinen zaznamenávat do zdravotnické dokumentace každý krok, například že došlo k aplikaci léku do správného místa. Vedlejší účastnice proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, případně zamítl. 6. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání není přípustné. 7. Námitky žalobce primárně míří proti skutkovým zjištěním, na nichž odvolací soud založ