25 Cdo 2334/2024 — Nejvyšší soud

25 Cdo 2334/2024 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:26. 8. 2025 Spisová značka:25 Cdo 2334/2024 ECLI:ECLI:CZ:NS:2025:25.CDO.2334.2024.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Náhrady při ublížení na zdraví a při usmrcení (o. z.) Náhrada nemajetkové újmy (o. z.) Dotčené předpisy:§ 2959 o. z. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:15. 9. 2025 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 25 Cdo 2334/2024-235 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Martiny Vršanské a soudců JUDr. Roberta Waltra a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobců: a) M. B., b) J. B., a f) Z. M., všichni zastoupeni JUDr. Štefánií Fajmonovou, advokátkou se sídlem V Lískách 1065, 591 01 Žďár nad Sázavou, proti žalované: Česká podnikatelská pojišťovna, a.s., Vienna Insurance Group, IČO 63998530, se sídlem Pobřežní 665/23, 186 00 Praha 8, o pojistné plnění náhrady nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 26 C 222/2021, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 4. 2024, č. j. 69 Co 50/2024-210, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalované se nepřiznává právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: 1. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. 4. 2024, č. j. 69 Co 50/2024-210, k odvolání žalobců a), b) a f) potvrdil zamítavé výroky II, IV a VIII a závislé výroky IX, X, XIV a XV rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 26. 10. 2023, č. j. 26 C 222/2021-158, jímž tento soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni a) 170 625 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky od 7. 12. 2020 do zaplacení (výrok I), zamítl žalobu žalobkyně a) ve zbývající části, tedy co do zaplacení 1 876 875 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky od 7. 12. 2020 do zaplacení (výrok II), uložil žalované povinnost zaplatit žalobci b) 68 250 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky od 7. 12. 2020 do zaplacení (výrok III), zamítl žalobu žalobce b) ve zbývající části, tedy co do zaplacení částky 1 979 250 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky od 7. 12. 2020 do zaplacení (výrok IV), zamítl žalobu žalobkyně f) na zaplacení úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 511 875 Kč za období od 7. 12. 2020 do 11. 2. 2022 (výrok VIII) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. V řízení o pojistné plnění na náhradu nemajetkové újmy způsobené úmrtím osoby blízké vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, že dne 7. 8. 2020 při dopravní nehodě, při níž zemřel i viník nehody, jehož auto bylo pojištěno u žalované, zahynula E. B., (dále též „poškozená“). Žalobkyně a) je matkou poškozené, žalobce b) jejím otcem, žalobkyně f) je její sestrou. V tomto řízení se náhrad domáhali původně ještě žalobci c), d), a e), prarodiče a bratranec poškozené, řízení o jejich nárocích bylo pravomocně skončeno rozhodnutím soudu prvního stupně a není předmětem dovolacího řízení. Žalobci a) a b) požadovali před podáním žaloby od žalované náhradu ve výši čtyřnásobku základní náhrady (která pro újmu vzniklou v roce 2020 činila podle zásad vymezených v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2018, sp. zn. 25 Cdo 894/2018, částku 682 500 Kč), tedy každý 2 730 000 Kč. Žalovaná každému z žalobců a) a b) před podáním žaloby v této věci zaplatila na odškodnění imateriální újmy 682 000 Kč, žalobkyni f) pak po podání žaloby, dne 11. 2. 2022, částku 511 875 Kč. V tomto řízení se každý z žalobců a) a b) domáhal zaplacení 2 047 500 Kč a žalobkyně f), která se spokojila s náhradou 511 875 Kč vyplacenou v průběhu řízení, se po částečném zpětvzetí žaloby domáhala již jen 8,25% úroku z prodlení z částky 511 875 Kč od 7. 12. 2020 do 11. 2. 2022. Odvolací soud shodně s obvodním soudem s odkazem na § 2959 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.“) ve spojení s § 6 a § 9 zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla, dospěl k závěru, že úmrtím poškozené při dopravní nehodě byly žalobcům způsobeny duševní útrapy, žalobci mají právo na náhradu této nemajetkové újmy vůči škůdci, tedy i přímý nárok na pojistné plnění k odčinění této nemajetkové újmy proti žalované jako pojistitelce motorového vozidla škůdce. Odvolací soud se ztotožnil s obvodním soudem i v úvaze o způsobu stanovení odpovídající výše finanční náhrady pro žalobce a) a b). S odvoláním na konstantní judikaturu dovodil, že za základní částku náhrady, modifikovatelnou s užitím zákonných a judikaturou dovozených hledisek, lze považovat v případě nejbližších osob (rodiče, děti) dvacetinásobek průměrné hrubé měsíční nominální mzdy na přepočtené počty zaměstnanců v národním hospodářství za rok předcházející smrti poškozeného. Za rok 2019 (který předcházel úmrtí poškozené) tato základní částka náhrady dosahuje výše 682 500 Kč. Oba soudy při určení základní částky této náhrady odkázaly na ustálenou judikaturu dovolacího soudu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2018, sp. zn. 25 Cdo 894/2018, publikovaný pod č. 85/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dále jen „Sb. rozh. obč.“; ústavní stížnost proti tomuto rozsudku byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 23. 4. 2019, sp. zn. IV. ÚS 4156/18) i soudu Ústavního (nález ze dne 22. 12. 2015, sp. zn. I. ÚS 2844/14). Vzaly v úvahu, že mezi žalobkyní a), žalobcem b) a poškozenou panovaly pevné a pozitivní rodinné vztahy (rodiče – dcera). S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2020, sp. zn. 25 Cdo 281/2019, soudy konstatovaly, že rozvoj duševního onemocnění u pozůstalých žalobců v důsledku úmrtí jejich dcery je důvodem pro přiměřené zvýšení peněžité náhrady nemajetkové újmy podle § 2959 o. z. Nepřehlédly, že žalobkyně a) sice byla psychiatricky léčena již v době před tragickou událostí z důvodů pracovních problémů, avšak po smrti poškozené se onemocnění žalobkyně a) zhoršilo a vyústilo v přiznání invalidního důchodu žalobkyni a) a posléze ve zvýšení stupně její invalidity. Žalobce b) nebyl v době před tragickou nehodou psychiatricky léčen, avšak po ztrátě dcery u něj byla psychiatrická léčba indikována a byla prokázána příčinná souvislost mezi smrtí poškozené a nutností této léčby. Proto odvolací soud shledal odpovídajícím a důvodným zvýšení základní částky odškodnění u žalobkyně a) o 25 % (na celkem 852 625 Kč) a u žalobce b) o 10 % (na celkem 750 250 Kč), a to s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 894/2018, podle něhož v odůvodněných případech je namístě přistoupit ke zvýšení základní částky náhrady obvykle o desítky procent a nikoli o násobky základu. Důvody pro modifikaci základní částky náhrady (§ 2957 o. z.), které by spočívaly na straně škůdce, soudy neshledaly. Příčinou havárie byla nezkušenost mladého řidiče, který nezvládl řízení, nebyl pod vlivem žádných návykových látek a sám při nehodě zemřel. Odvolání žalobkyně f) směřující jen proti výroku, jímž byla její žaloba zamítnuta co do úroku z prodlení, shledal odvolací soud nedůvodným, neboť uhradila-li žalovaná náhradu žalobkyni f) dne 11. 2. 2022, plnila bez zbytečného odkladu poté, kdy příbuzenský vztah poškozené a žalobkyně f) byl prokázán jejím rodným listem, předloženým na výzvu soudu doručenou zástupkyni žalobkyně f) dne 24. 1. 2022. Nebylo prokázáno, že by předtím byl doručen i žalované. Teprve z tohoto rodného listu lze seznat, že matka poškozené je zároveň matkou žalobkyně f), jednalo se tedy o polorodé sestry. Vzhledem k tomu, že v nalézacím řízení nebylo prokázáno, že by žalobkyně f) dodala žalované doklad prokazující její příbuzenský vztah k poškozené již spolu s uplatněním nároku a žalovaná plnila ihned poté, kdy příbuzenský vztah byl prokázán, nedostala se žalovaná do prodlení, i když plnila až po podání žaloby. 2. Rozsudek odvolacího soudu napadli žalobci a), b) a f) dovoláním, jehož přípustnost odůvodnili všichni tím, že odvolací soud se odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu, když (v rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 22. 12. 2015, sp. zn. I. ÚS 2844/14) neprovedl test proporcionality, neporovnal náhrady žalobcům a) a b) s výší přiznávaného odškodnění v jiných srovnatelných věcech a nepoučil je podle § 118a o. s. ř., že neunáší břemeno tvrzení a důkazní k jimi požadované výši náhrady. Rozhodnutí odvolacího soudu tak pro ně bylo nepředvídatelné. Odvolací soud pochybil, převzal-li bez dalšího skutkové závěry soudu prvního stupně a rozsudek potvrdil. Navýšení základní náhrady o 25 % resp. o 10 % pokládají žalobkyně a) a žalobce b) za příliš nízké a nedostatečně zohledňující, že trauma z úmrtí dcery u obou vyvolalo zdravotní obtíže, v jejichž důsledku žalobkyně a) dokonce ztratila způsobilost vykonávat své zaměstnání. Žalobci