25 Cdo 2375/2002 — Nejvyšší soud

25 Cdo 2375/2002 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:21. 1. 2004 Spisová značka:25 Cdo 2375/2002 ECLI:ECLI:CZ:NS:2004:25.CDO.2375.2002.1 Typ rozhodnutí:Usnesení Dotčené předpisy:§ 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb. § 237 odst. 3 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb. § 241a odst. 3 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 25 Cdo 2375/2002 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce D., spol. s r. o., proti žalované České republice - Ministerstvu financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 15, o 8.342.682,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 11 C 1533/99, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 24. dubna 2002, č. j. 26 Co 99/2002 - 208, t a k t o : I. Dovolání se o d m í t á. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Okresní soud v Benešově rozsudkem ze dne 7. 8. 2001, č. j. 11 C 1533/99 - 177, zamítl žalobu o zaplacení 8.342.682,- Kč s 22 % úrokem od 3. 7. 1996 do zaplacení a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Jeho předchozí rozsudek v této věci ze dne 18. 4. 2000, č. j. 11 C 1533/99 - 49, jímž žaloba byla zamítnuta z důvodu promlčení uplatněného nároku, byl usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 17. 1. 2001, č. j. 26 Co 455/2000 - 82, zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení, neboť odvolací soud dospěl k závěru, že nárok byl uplatněn včas. Soud prvního stupně rozhodoval o nároku žalobce na náhradu škody, která mu podle jeho tvrzení měla být způsobena nesprávným úředním postupem Celního úřadu v B. V době od 11. 4. 1995 do 12. 5. 1995 podal žalobce jako odesílatel, deklarant a vývozce alkoholických nápojů vlastní produkce u tohoto úřadu 6 Jednotných celních deklarací - dále jen „JCD“ - (v 5 případech byl při jejich podání zastoupen R. M. a v jednom případě V. H.) na vývoz tohoto zboží do zahraničí, jehož kupujícím a příjemcem byla společnost M., s. r. o. Za dodané zboží kupující vždy při převzetí zaplatil sjednanou kupní cenu a zároveň žalobci složil zálohu na daň z přidané hodnoty a daň spotřební. Složené zálohy vrátil žalobce kupujícímu poté, co od Celního úřadu v B. obdržel díly 3/8 JCD s potvrzením pohraničního celního úřadu v B. o tom, že zásilka prošla tímto celním úřadem. V průběhu října 1995 však Celní úřad v B. žalobci sdělil, že razítka Celního úřadu v B. na JCD byla padělána, což bylo prokázáno odborným vyjádřením Kriminalistického úřadu v P. ze dne 24. 7. 1995 s tím, že falzifikáty nebylo možno od pravých razítek rozeznat. Vzhledem k tomu, že deklarované zboží nebylo ve lhůtách stanovených Celním úřadem v B. dodáno pohraničnímu Celnímu úřadu v B. a nedošlo k jeho vývozu do zahraničí, Celní úřad v B. dne 16. 10. 1996 podle § 112 odst. 2 zák. č. 13/1993 Sb., celního zákona, zrušil platnost JCD pro nesplnění podmínek pro režim vývozu stanovených v § 216 tohoto zákona. Z důvodu neuskutečnění vývozu zboží byla žalobci dodatečnými platebními výměry Finančního úřadu v Ř. ze dne 5. 10. 1995 vyměřena spotřební daň ve výši 6.362.567,- Kč a daň z přidané hodnoty ve výši 1.980.106,- Kč, jež podle rozhodnutí Finančního úřadu v P. ze dne 26. 7. 1996 byly uhrazeny převedením přeplatku žalobce na dani z příjmů právnických osob. Nesprávný úřední postup Celního úřadu v B. spatřoval žalobce v tom, že „neprovedl správně kontrolu údajů uvedených na JCD, že mu opakovaně zaslal falešné díly deklarací a přes jeho výslovnou žádost neprověřil u Celního úřadu v B. uskutečnění vývozů zboží“. Okresní soud po velmi obsáhlém dokazování, zejména obsahem listin a výslechem svědka T. S., pracovníka Oblastního celního úřadu P., který prošetřoval podezření ze spáchání celního deliktu žalobcem, vzal za prokázané, že prostřednictvím Celního úřadu v B. byly sice žalobci ve svou případech zaslány díly 3/8 JCD opatřené padělky razítek Celního úřadu v B., avšak tím se tento úřad nedopustil nesprávného úředního postupu, neboť „nebylo v silách celníků rozeznat“, že se jedná o falzifikáty. Pokud žalobce tvrdil, že Celní úřad v B. řádně nekontroloval díly 3/8 JCD, neboť nezjistil, že na nich není uvedena tzv. „druhá číselná řada“, která byla na deklaracích uváděná Celním úřadem v B., vycházel soud ze zjištění, že se jednalo jen o interní opatření Celního úřadu v B. pro zjednodušení evidence vývozu alkoholu, o němž Celní úřad v B. nebyl informován; povinnost uvádět tuto „pomocnou“ číselnou řadu na JCD nevyplývala ze žádného právního předpisu. Neprokázáno rovněž zůstalo tvrzení žalobce, že přes jeho výslovnou žádost úředníci Celního úřadu v B. neprověřili uskutečnění vývozu zboží a že zaměstnanci žalobce byli celníky tohoto úřadu ubezpečeni „ve všech případech“, že došlo k přechodu zboží přes hranice ČR. Soud vycházel z ust. § 10, 11, 23 až 29 zákona č. 13/1993 Sb., celního zákona, a prováděcí vyhl. č. 92/1993 Sb., ve znění účinném v době podání JCD, a dovodil, že o nesprávný úřední postup v tomto ohledu se nemohlo jednat již proto, že tyto předpisy pracovníkům celních úřadů neukládají povinnost prověřovat žádosti deklarantů o zjištění uskutečnění vývozu zboží, ani jim o tom podávat informace. Ze všech těchto důvodů dospěl k závěru, že v daném případě „nedošlo ze strany žalované k porušení žádných zákonných povinností“ a že platnost JCD byla zrušena proto, že ve stanovené lhůtě zboží nevystoupilo do zahraničí. Zkoumáním dalších předpokladů odpovědnosti žalované za škodu ve smyslu ust. § 18 zákona č. 58/1969 Sb. se za tohoto stavu již nezabýval. K odvolaní žalobce Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. 4. 2002, č. j. 26 Co 99/2002 - 208, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění okresního soudu a ztotožnil se i s jeho závěry právními. S poukazem na ust. § 45 zákona č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění účinném v době podání JCD, podle kterého vývoz zboží do zahraničí uskutečněný plátcem je osvobozen od povinnosti uplatnit daň na výstupu (odst. 1), přičemž pro účely tohoto zákona je vývoz uskutečněn, je-li zboží propuštěno do režimu vývozu, vystoupilo do zahraničí a na daňovém dokladu je pohraničím celním úřadem potvrzen jeho výstup nebo celním úřadem umístění zboží do svobodného celního skladu nebo svobodného celního pásma (odst. 2 věta první), dovodil, že nezajistil-li žalobce, resp. jeho přímí zástupci (§ 107 celního zákona), výstup zboží do zahraničí, nebyla splněna jedna ze zákonných podmínek pro jeho osvobození od placení daně z přidané hodnoty. Žalobci tudíž byla tato daň a spotřební daň dodatečně vyměřena proto, že vývoz zboží do zahraničí nebyl uskutečněn, za což žalobce (resp. jeho přímí zástupci) jako deklarant odpovídal (příloha č. 7, čl. 89 a 90 vyhlášky č. 92/1993 Sb.). Pokud tedy přímý zástupce žalobce jej informoval o tom, že vývoz zboží byl uskutečněn, pak jen tento zástupce odpovídá za dodatečné vyměření daní, zvláště, když žádným věrohodným způsobem nebylo prokázáno tvrzení žalobce, že by se jeho přímý zástupce, či jiný jeho pracovník, skutečně informoval u Celního úřadu v B. či u Celního úřadu v B. na to, zda vývoz byl uskutečněn, a že by pracovníci těchto úřadů potvrdili, že zboží bylo z ČR vyvezeno. Odvolací soud dále v odůvodnění svého rozhodnutí poukázal i na to, že žalobci byly díly 3/8 JCD zaslány jen ohledně dvou deklarovaných vývozů, a přesto žalobce i v ostatních případech vrátil společnosti M., s. r. o., poskytnutou zálohu na daň z přidané hodnoty a daň spotřební, aniž příští zásilku doprovázel na hranice jeho přímý zástupce a o uskutečnění vývozu se přesvědčil, jak to předpokládá vyhl. č. 92/1993 Sb. v příloze č. 7., a že se „neztotožňuje s názorem žalobce, že by z ust. § 24 odst. 1 celního zákona vyplývala povinnost celníka potvrdit na požádání oprávněné osoby, že zboží určené k vývozu do ciziny skutečně opustilo území ČR, neboť osobou odpovědnou za uskutečnění vývozu je celní deklarant, tedy žalobce, resp. jeho přímý zástupce“. Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a podává je z důvodů uvedených v ust. § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Nesouhlasí se závěrem soudů obou stupňů, že neprokázal své tvrzení o tom, že celníci Celního úřadu v B. neprováděli „úředně správně“ kontrolu údajů uvedených v dílu 3/8 JCD, stejně jako tvrzení, že jeho zaměstnanci byli ubezpečeni celníky tohoto úřadu o přechodu zboží uvedeného na předmětných JCD přes hranice