25 Cdo 2466/2014 — Nejvyšší soud

25 Cdo 2466/2014 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:30. 3. 2016 Spisová značka:25 Cdo 2466/2014 ECLI:ECLI:CZ:NS:2016:25.CDO.2466.2014.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Náhrada škody Dotčené předpisy:§ 10 předpisu č. 17/1992Sb. § 27 odst. 2 předpisu č. 17/1992Sb. § 27 odst. 3 předpisu č. 17/1992Sb. § 77 odst. 1 písm. p) předpisu č. 114/1992Sb. § 442 odst. 1 obč. zák. Kategorie rozhodnutí:B Zveřejněno na webu:22. 6. 2016 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 11.7.2016II.ÚS 2259/16JUDr. Jiří Zemánekodmítnuto30.8.2016 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 25 Cdo 2466/2014 ROZSUDEK Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce Ing. P. V., zastoupeného Rudolfem Skoupým, advokátem se sídlem ve Svitavách, náměstí Míru 142/88, proti žalovaným 1) V. Š., a 2) A. Š., oběma zastoupeným JUDr. Blankou Šimkovou, advokátkou se sídlem v Pardubicích, Masarykovo náměstí 1484, o zaplacení 501.572,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Svitavách pod sp. zn. 6 C 135/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 11. 2. 2014, č. j. 23 Co 487/2013-194, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Okresní soud ve Svitavách rozsudkem ze dne 13. 8. 2013, č. j. 6 C 135/2012-143, zastavil řízení ohledně částky 401.258,- Kč, prvnímu žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci 8.324,- Kč s příslušenstvím, žalobu ohledně 91.990,- Kč vůči prvnímu žalovanému a ohledně 100.314,- Kč s příslušenstvím vůči druhé žalované zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že první žalovaný na jaře 2011 pokácel bez souhlasu žalobce 37 jehličnatých stromů, které byly vysazeny na pozemcích původně ve vlastnictví žalobce. Soud dospěl k závěru, že žalobci tím byla způsobena majetková škoda, a první žalovaný je proto povinen ji podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále též jen „obč. zák.“), nahradit, zatímco druhá žalovaná není ve sporu pasivně legitimována, neboť nebylo prokázáno, že by se podílela přímo na kácení stromů. Výši škody (§ 442 odst. 1 a 2 obč. zák.) soud určil na základě znaleckého posudku Ing. Jiřího Vanžury, podle nějž nebylo v daném případě možno uvažovat o ekologické újmě ve smyslu § 10 zákona č. 17/1992 Sb., o životním prostředí. Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích k odvolání všech účastníků rozsudkem ze dne 11. 2. 2014, č. j. 23 Co 487/2013-194, ve spojení s opravným usnesením ze dne 11. 3. 2014, č. j. 23 Co 487/2013-201, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že druhé žalované uložil společně a nerozdílně s prvním žalovaným povinnost zaplatit žalobci 8.324,- Kč s příslušenstvím, ve výroku o zamítnutí žaloby ohledně 91.990,- Kč s příslušenstvím jej potvrdil, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Dospěl k závěru, že odpovědnost za způsobenou škodu není vyloučena ani u druhé žalované, protože ačkoli se nepodílela přímo na kácení stromů, alespoň zčásti pomáhala s odvozem vytěžené dřevní hmoty a přitom si musela být vědoma, že jde o porost z pozemku žalobce. Jde-li o vyčíslení vzniklé škody, odvolací soud po doplnění dokazování plně akceptoval závěry plynoucí ze znaleckého posudku Ing. Vanžury. Námitku, že by mělo jít o náhradu škody v podobě ekologické újmy, odmítl, neboť ve smyslu zákona o životním prostředí by takový nárok mohl uplatnit jen stát. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 o. s. ř. tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, která nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena. Soudy obou stupňů nesprávně posoudily škodu způsobenou žalobci jako škodu pouze na majetku, neboť vyšly jen z hodnoty vytěženého dřeva, přestože jde o ekologickou újmu podle zákona o životním prostředí, tedy o škodu na životním prostředí. Ačkoli pro výpočet finanční náhrady za ekologickou újmu doposud chybí prováděcí předpis, znalci z příslušného znaleckého oboru používají metodiku Českého ústavu ochrany přírody pro oceňování dřevin rostoucích mimo les. Odvolací soud podle dovolatele chybně vycházel z posudku Ing. Vanžury, který nemá potřebnou specializaci, znalecké posudky předložené žalobcem soud nepřijal ani nezadal vypracování revizního znaleckého posudku. Protože rozhodnutí o výši plnění záviselo na znaleckém posudku, chybně také rozhodl o náhradě nákladů řízení. Z těchto důvodů navrhuje, aby byl zrušen jak rozsudek odvolacího soudu, tak rozsudek soudu prvního stupně a věc byla vrácena k dalšímu řízení. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř. a je přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť hmotněprávní otázka občanskoprávní odpovědnosti za ekologickou újmu v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Dovolání není důvodné. Podle § 242 odst. 3 věta první o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval. Vzhledem k ustanovení § 3079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, účinného od 1. 1. 2014, posuzuje se věc podle dosavadních předpisů, tedy podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen „obč. zák.“), neboť k porušení právní povinnosti došlo před 1. 1. 2014. Podle § 442 odst. 1 obč. zák. hradí se skutečná škoda a to, co poškozenému ušlo (ušlý zisk). Podle § 10 zákona č. 17/1992 Sb., o životním prostředí, ekologickou újmou je ztráta nebo oslabení přirozených funkcí ekosystémů, vznikající poškozením jejich složek nebo narušením vnitřních vazeb a procesů v důsledku lidské činnosti. Podle § 27 zákona č. 17/1992 Sb., o životním prostředí, každý, kdo poškozováním životního prostředí nebo jiným protiprávním jednáním způsobil ekologickou újmu, je povinen obnovit přirozené funkce narušeného ekosystému nebo jeho části. Není-li to možné nebo z vážných důvodů účelné, je povinen ekologickou újmu nahradit jiným způsobem (náhradní plnění); není-li to možné, je povinen nahradit tuto újmu v penězích. Souběh těchto náhrad se nevylučuje. Způsob výpočtu ekologické újmy a další podrobnosti stanoví zvláštní předpis (odst. 1). O uložení povinnosti podle odstavce 1 rozhodne příslušný orgán státní správy (odst. 2). Oprávněným ze způsobené ekologické újmy je stát; podrobnosti stanoví zákony České národní rady a Slovenské národní rady (odst. 3). V posuzované věci je předmětem řízení náhrada újmy, která žalobci vznikla tím, že první žalovaný bez souhlasu žalobce pokácel jehličnaté stromy, které byly ve vlastnictví žalobce. Odvolací soud určil výši náhrady škody (majetkové újmy) náležející vlastníku za pokácené stromy podle znaleckého posudku vyčíslujícího hodnotu dřevin a použitelné dřevní hmoty, o kterou žalobce přišel ve smyslu § 442 odst. 1 obč. zák. Namítá-li dovolatel, že soudy nesprávně zjistily výši škody pro nesprávný postup při dokazování a hodnocení znaleckých posudků, brojí tímto proti skutkovým zjištěním, které dovolacímu přezkumu nepodléhají. Žalobce svůj nárok na náhradu další částky přesahující hodnotu odstraněných stromů výslovně opírá o ustanovení § 10 zákona o životním prostředí; opomíjí ovšem, že podle ustanovení § 27 odst. 2 a 3 tohoto zákona je k uplatňování nápravy způsobené ekologické újmy oprávněn jen stát a že o ukládání povinností směřujících k takové nápravě, ať již ve formě obnovení přirozených funkcí narušeného ekosystému či ve formě náhradního plnění, které může být i peněžitého charakteru, rozhoduje příslušný orgán státní správy. Příslušným orgánem státní správy v oblasti ochrany životního prostředí je zde obecní úřad obce s rozšířenou působností, který je orgánem ochrany přírody s pravomocí rozhodovat o uvedení narušeného ekosystému do původního stavu nebo o jiné kompenzaci neoprávněného zásahu do části přírody a krajiny [§ 77 odst. 1 písm. p) a § 86 odst. 1 a 2 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny]. Uložení nápravného opatření Českou inspekcí životního prostředí je vyloučeno, protože zákon č. 167/2008 Sb., o předcházení ekologické újmě a o její nápravě, lze aplikovat jen v případech ekologické újmy zp