25 Cdo 2496/2012 – Nejvyšší soud

25 Cdo 2496/2012 ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce Ing. M. H., zastoupeného JUDr. Lubomírem Holbou, advokátem se sídlem ve Zlíně, Osvoboditelů 91, proti žalovaným 1) TIME TRAVEL spol. s r. o., se sídlem v Praze 4, Na Zámecké 6/409, IČO 49356861, a 2) MAXIM Zlín spol. s r. o., se sídlem ve Zlíně, Dlouhá 5136, IČO 49451928, oběma zastoupeným JUDr. Věkoslavem Zezulou, advokátem se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, Žerotínova 1155/3, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 32 C 174/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. března 2012, č. j. 39 Co 315/2011-140, takto: I. Dovolání proti výroku rozsudku městského soudu, jímž byl potvrzen zamítavý výrok o věci samé mezi žalobcem a první žalovanou ohledně 82.704,- Kč, se zamítá, dovolání proti výroku o nákladech řízení se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit první žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 12.378,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám JUDr. Věkoslava Zezuly, advokáta se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, Žerotínova 1155/3. Odůvodnění: Žalobce (občan Slovenské republiky) se domáhal náhrady škody v celkové výši 229.587,- Kč [sestávající ze zaplacené ceny zájezdu (110.272,- Kč), nákladů spojených s vynuceným předčasným návratem (14.756,- Kč) a z nemajetkové újmy (100.000,- Kč)], kterou mu měly způsobit žalované cestovní kanceláře poskytnutím mylné informace o možnosti získat vízum přímo na letišti v Bangkoku, odkud byl žalobce po příletu v důsledku nesplnění vízové povinnosti i s rodinou deportován nedůstojným způsobem zpět do Vídně. Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 28. 7. 2009, č. j. 25 Cdo 1394/2007-61, zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. 10. 2006, č. j. 39 Co 109/2006-45, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 9. 12. 2005, č. j. 32 C 174/2005-23, ve výrocích, jimiž byla zamítnuta žaloba na zaplacení částek 110.272,- Kč a 100.000,- Kč a jimiž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení; ohledně částky 19.315,- Kč dovolání odmítl. Vyslovil, že byť druhá žalovaná podáním mylné informace o možnosti splnění vízové povinnosti na letišti cílové země neporušila povinnosti, k jejichž plnění se zavázala v cestovní smlouvě (podle obsahu smlouvy nebyla povinna takovou informaci poskytovat a ani zákon jí takovou povinnost vůči osobě, která nebyla občanem České republiky, neukládal), není pochyb o tom, že při poskytování cestovní služby tuto informaci podala a že šlo objektivně o informaci nesprávnou, jejíž využití osobou cestující do cizí země vedlo k řadě komplikací spojených s předčasným ukončením zájezdu a s vynaložením zbytečných nákladů, tedy ke vzniku škody. Vzhledem k zákonným požadavkům na to, aby zákazník byl dostatečně informován jak před uzavřením cestovní smlouvy, tak před samotným zájezdem, lze za porušení právní povinnosti plynoucí z § 852d obč. zák. či § 10 odst. 1 zákona č. 159/1999 Sb. vedle případu, kdy informace poskytnuta nebyla vůbec, považovat i skutečnost, že cestovní kancelář nad rámec smluvních či zákonných povinností poskytla informaci obsahově nesprávnou či mylnou. Dovolací soud dále uložil soudu prvního stupně, aby v novém rozhodnutí vedle podmínek odpovědnosti žalovaných za škodu posoudil i rozsah spoluzavinění žalobce a zvážil otázku pasivní věcné legitimace první žalované. Poté, co usnesením ze dne 28. 7. 2010, č. j. 32 C 174/2005-80, vyloučil řízení o zaplacení 100.000,- Kč (nemajetkové újmy) k samostatnému řízení, Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 16. 2. 2011, č. j. 32 C 174/2005-93, ve znění opravného usnesení ze dne 16. 5. 2011, č. j. 32 C 174/2005-110, zamítl žalobu na zaplacení 110.272,- Kč s příslušenstvím vůči první žalované, uložil druhé žalované povinnost zaplatit žalobci 82.704,- Kč s příslušenstvím, ohledně 27.568,- Kč s příslušenstvím žalobu vůči druhé žalované zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že dne 12. 10. 2004 žalobce (občan Slovenské republiky) prostřednictvím druhé žalované uzavřel faxem s první žalovanou cestovní smlouvu na zájezd do Thajska, jejíž nedílnou součástí byly všeobecné podmínky první žalované [podle bodu 4.1 písm. f) všeobecných podmínek se klient zavazuje dodržovat pasové, celní, zdravotní a další předpisy země, do které cestuje, s tím, že cizí státní příslušník je povinen se informovat na vízovou povinnost u zastupitelství země, kam cestuje, veškeré náklady, které vzniknou nedodržením tohoto ustanovení, nese zákazník]; cena zájezdu nezahrnovala turistické vízum do Thajska. Na dotaz žalobce ze dne 10. 10. 2004, zda lze víza vyřídit přímo na letišti v Bangkoku, mu zaměstnankyně druhé žalované dne 23. 10. 2004 e-mailem kladně odpověděla s tím, že k vyřízení víza potřebuje jednu fotografii a zaplatí poplatek ve výši 1.000,- THB. Žalobce turistická víza tímto způsobem na letišti v Bangkoku neobdržel, byl zde se svou rodinou zadržen a z Thajska deportován. Soud prvního stupně vázán právním názorem dovolacího soudu dospěl k závěru, že vedle případu, kdy informace poskytnuta nebyla vůbec, lze za porušení právní povinnosti plynoucí z § 852d obč. zák. či § 10 odst. 1 zákona č. 159/1999 Sb. považovat i skutečnost, že cestovní kancelář nad rámec smluvních či zákonných povinností poskytla informaci obsahově nesprávnou či mylnou. Tuto mylnou informaci žalobci poskytla pouze druhá žalovaná (její zaměstnanec) a takový exces nemůže jít k tíži první žalované, byť organizátorem zájezdu byla ona. Žalobci vznikla v příčinné souvislosti s takto nesprávně podanou informací škoda ve výši ceny zájezdu, jejíž náhradu soud prvního stupně pro spoluzavinění ve smyslu § 441 obč. zák. v rozsahu 25% snížil (žalobce byl před uzavřením cestovní smlouvy seznámen se všeobecnými smluvními podmínkami, které mu ukládaly povinnost sám se informovat o vízové povinnosti u příslušného zastupitelského úřadu). K odvolání žalobce a druhé žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. 3. 2012, č. j. 39 Co 315/2011-140, rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé mezi žalobcem a první žalovanou ohledně 82.704,- Kč s příslušenstvím a ve vyhovujícím výroku o věci samé mezi žalobcem a druhou žalovanou ohledně 55.136,- Kč s příslušenstvím potvrdil, ve výroku o náhradě nákladů řízení jej částečně změnil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právním závěrem, že první žalovaná dostála svým závazkům, neporušila zákonnou ani smluvní povinnost a na vzniku škody nenese žádné zavinění. Žalobce byl naopak povinen informovat se na vízovou povinnost na zastupitelství cílové země, a takové nesplnění pak odpovídá spoluzavinění poškozeného na vzniklé škodě v rozsahu 25%. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., a „otázku zásadního právního významu spatřuje v tom, že oba soudy nesprávně rozhodly o pasivní legitimaci první žalované a o spoluodpovědnosti organizátorů zájezdů ve smyslu § 852a - 852k obč. zák. a zákona č. 159/1999 Sb.“ Tvrdí, že důkazní řízení k posouzení pasivní legitimace první žalované bylo provedeno velice povrchně, neboť nebyl hodnocen vztah mezi hlavním provozovatelem zájezdů a mezi prodejcem zájezdů (v judikatuře obecných soudů chybí stanovení zásad a pravidel výše podílů nebo formy odpovědnosti jednotlivých organizačních článků cestovních agentur). Žalobce dále napadá výrok o náhradě nákladů řízení a má za to, že první žalovaná se nemůže absolutně vyvinit z odpovědnosti a mít nárok na náhradu nákladů řízení. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalované ve vyjádření k dovolání uvedly, že soudy obou stupňů vyhodnotily pasivní legitimaci první žalované zcela v souladu se zjištěným skutkovým stavem. Podsouvat otázku zásadního právního významu na vztah mezi první žalovanou jako cestovní kanceláří a druhou žalovanou jako zprostředkovatelskou agenturou je zcela mimo rámec předmětu dovolacího řízení, stejně tak zjišťování obsahu cestovní smlouvy je skutková záležitost, takže dovolání žalobce postrádá podmínku přípustnosti dovolání, a proto by je měl dovolací soud odmítnout. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v § 240 odst. 1 o.s.ř., dospěl k závěru, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., pro otázku pasivní legitimace ve sporu o náhradu škody z porušení informační povinnosti v souvislosti s cestovní smlouvou, která nebyla dosud judikaturou dovolacího soudu vyřešena, a představuje proto otázku po právní stránce zásadního významu ve smyslu § 237 odst. 3 o.s.ř. Dovolání však není důvodné. Vzhledem k tom