25 Cdo 2496/2012 — Nejvyšší soud

25 Cdo 2496/2012 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:30. 1. 2013 Spisová značka:25 Cdo 2496/2012 ECLI:ECLI:CZ:NS:2013:25.CDO.2496.2012.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Náhrada škody Smlouva cestovní Dotčené předpisy:§ 420 obč. zák. § 852d obč. zák. § 10 odst. 1 předpisu č. 159/1999Sb. ve znění do 31.07.2006 Kategorie rozhodnutí:B Zveřejněno na webu:19. 4. 2013 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 25 Cdo 2496/2012 ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce Ing. M. H., zastoupeného JUDr. Lubomírem Holbou, advokátem se sídlem ve Zlíně, Osvoboditelů 91, proti žalovaným 1) TIME TRAVEL spol. s r. o., se sídlem v Praze 4, Na Zámecké 6/409, IČO 49356861, a 2) MAXIM Zlín spol. s r. o., se sídlem ve Zlíně, Dlouhá 5136, IČO 49451928, oběma zastoupeným JUDr. Věkoslavem Zezulou, advokátem se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, Žerotínova 1155/3, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 32 C 174/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. března 2012, č. j. 39 Co 315/2011-140, takto: I. Dovolání proti výroku rozsudku městského soudu, jímž byl potvrzen zamítavý výrok o věci samé mezi žalobcem a první žalovanou ohledně 82.704,- Kč, se zamítá, dovolání proti výroku o nákladech řízení se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit první žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 12.378,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám JUDr. Věkoslava Zezuly, advokáta se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, Žerotínova 1155/3. Odůvodnění: Žalobce (občan Slovenské republiky) se domáhal náhrady škody v celkové výši 229.587,- Kč [sestávající ze zaplacené ceny zájezdu (110.272,- Kč), nákladů spojených s vynuceným předčasným návratem (14.756,- Kč) a z nemajetkové újmy (100.000,- Kč)], kterou mu měly způsobit žalované cestovní kanceláře poskytnutím mylné informace o možnosti získat vízum přímo na letišti v Bangkoku, odkud byl žalobce po příletu v důsledku nesplnění vízové povinnosti i s rodinou deportován nedůstojným způsobem zpět do Vídně. Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 28. 7. 2009, č. j. 25 Cdo 1394/2007-61, zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. 10. 2006, č. j. 39 Co 109/2006-45, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 9. 12. 2005, č. j. 32 C 174/2005-23, ve výrocích, jimiž byla zamítnuta žaloba na zaplacení částek 110.272,- Kč a 100.000,- Kč a jimiž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení; ohledně částky 19.315,- Kč dovolání odmítl. Vyslovil, že byť druhá žalovaná podáním mylné informace o možnosti splnění vízové povinnosti na letišti cílové země neporušila povinnosti, k jejichž plnění se zavázala v cestovní smlouvě (podle obsahu smlouvy nebyla povinna takovou informaci poskytovat a ani zákon jí takovou povinnost vůči osobě, která nebyla občanem České republiky, neukládal), není pochyb o tom, že při poskytování cestovní služby tuto informaci podala a že šlo objektivně o informaci nesprávnou, jejíž využití osobou cestující do cizí země vedlo k řadě komplikací spojených s předčasným ukončením zájezdu a s vynaložením zbytečných nákladů, tedy ke vzniku škody. Vzhledem k zákonným požadavkům na to, aby zákazník byl dostatečně informován jak před uzavřením cestovní smlouvy, tak před samotným zájezdem, lze za porušení právní povinnosti plynoucí z § 852d obč. zák. či § 10 odst. 1 zákona č. 159/1999 Sb. vedle případu, kdy informace poskytnuta nebyla vůbec, považovat i skutečnost, že cestovní kancelář nad rámec smluvních či zákonných povinností poskytla informaci obsahově nesprávnou či mylnou. Dovolací soud dále uložil soudu prvního stupně, aby v novém rozhodnutí vedle podmínek odpovědnosti žalovaných za škodu posoudil i rozsah spoluzavinění žalobce a zvážil otázku pasivní věcné legitimace první žalované. Poté, co usnesením ze dne 28. 7. 2010, č. j. 32 C 174/2005-80, vyloučil řízení o zaplacení 100.000,- Kč (nemajetkové újmy) k samostatnému řízení, Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 16. 2. 2011, č. j. 32 C 174/2005-93, ve znění opravného usnesení ze dne 16. 5. 2011, č. j. 32 C 174/2005-110, zamítl žalobu na zaplacení 110.272,- Kč s příslušenstvím vůči první žalované, uložil druhé žalované povinnost zaplatit žalobci 82.704,- Kč s příslušenstvím, ohledně 27.568,- Kč s příslušenstvím žalobu vůči druhé žalované zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že dne 12. 10. 2004 žalobce (občan Slovenské republiky) prostřednictvím druhé žalované uzavřel faxem s první žalovanou cestovní smlouvu na zájezd do Thajska, jejíž nedílnou součástí byly všeobecné podmínky první žalované [podle bodu 4.1 písm. f) všeobecných podmínek se klient zavazuje dodržovat pasové, celní, zdravotní a další předpisy země, do které cestuje, s tím, že cizí státní příslušník je povinen se informovat na vízovou povinnost u zastupitelství země, kam cestuje, veškeré náklady, které vzniknou nedodržením tohoto ustanovení, nese zákazník]; cena zájezdu nezahrnovala turistické vízum do Thajska. Na dotaz žalobce ze dne 10. 10. 2004, zda lze víza vyřídit přímo na letišti v Bangkoku, mu zaměstnankyně druhé žalované dne 23. 10. 2004 e-mailem kladně odpověděla s tím, že k vyřízení víza potřebuje jednu fotografii a zaplatí poplatek ve výši 1.000,- THB. Žalobce turistická víza tímto způsobem na letišti v Bangkoku neobdržel, byl zde se svou rodinou zadržen a z Thajska deportován. Soud prvního stupně vázán právním názorem dovolacího soudu dospěl k závěru, že vedle případu, kdy informace poskytnuta nebyla vůbec, lze za porušení právní povinnosti plynoucí z § 852d obč. zák. či § 10 odst. 1 zákona č. 159/1999 Sb. považovat i skutečnost, že cestovní kancelář nad rámec smluvních či zákonných povinností poskytla informaci obsahově nesprávnou či mylnou. Tuto mylnou informaci žalobci poskytla pouze druhá žalovaná (její zaměstnanec) a takový exces nemůže jít k tíži první žalované, byť organizátorem zájezdu byla ona. Žalobci vznikla v příčinné souvislosti s takto nesprávně podanou informací škoda ve výši ceny zájezdu, jejíž náhradu soud prvního stupně pro spoluzavinění ve smyslu § 441 obč. zák. v rozsahu 25% snížil (žalobce byl před uzavřením cestovní smlouvy seznámen se všeobecnými smluvními podmínkami, které mu ukládaly povinnost sám se informovat o vízové povinnosti u příslušného zastupitelského úřadu). K odvolání žalobce a druhé žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. 3. 2012, č. j. 39 Co 315/2011-140, rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé mezi žalobcem a první žalovanou ohledně 82.704,- Kč s příslušenstvím a ve vyhovujícím výroku o věci samé mezi žalobcem a druhou žalovanou ohledně 55.136,- Kč s příslušenstvím potvrdil, ve výroku o náhradě nákladů řízení jej částečně změnil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právním závěrem, že první žalovaná dostála svým závazkům, neporušila zákonnou ani smluvní povinnost a na vzniku škody nenese žádné zavinění. Žalobce byl naopak povinen informovat se na vízovou povinnost na zastupitelství cílové země, a takové nesplnění pak odpovídá spoluzavinění poškozeného na vzniklé škodě v rozsahu 25%. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., a „otázku zásadního právního významu spatřuje v tom, že oba soudy nesprávně rozhodly o pasivní legitimaci první žalované a o spoluodpovědnosti organizátorů zájezdů ve smyslu § 852a - 852k obč. zák. a zákona č. 159/1999 Sb.“ Tvrdí, že důkazní řízení k posouzení pasivní legitimace první žalované bylo provedeno velice povrchně, neboť nebyl hodnocen vztah mezi hlavním provozovatelem zájezdů a mezi prodejcem zájezdů (v judikatuře obecných soudů chybí stanovení zásad a pravidel výše podílů nebo formy odpovědnosti jednotlivých organizačních článků cestovních agentur). Žalobce dále napadá výrok o náhradě nákladů řízení a má za to, že první žalovaná se nemůže absolutně vyvinit z odpovědnosti a mít nárok na náhradu nákladů řízení. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalované ve vyjádření k dovolání uvedly, že soudy obou stupňů vyhodnotily pasivní legitimaci první žalované zcela v souladu se zjištěným skutkovým stavem. Podsouvat otázku zásadního právního významu na vztah mezi první žalovanou jako cestovní kanceláří a druhou žalovanou jako zprostředkovatelskou agenturou je zcela mimo rámec předmětu dovolacího ří