25 Cdo 2557/2012 — Nejvyšší soud

25 Cdo 2557/2012 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:27. 5. 2014 Spisová značka:25 Cdo 2557/2012 ECLI:ECLI:CZ:NS:2014:25.CDO.2557.2012.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Náhrada škody Přípustnost dovolání Dotčené předpisy:§ 433 obč. zák. § 435 obč. zák. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve znění do 31.12.2012 Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:12. 6. 2014 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 25 Cdo 2557/2012 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a Mgr. Miloše Póla v právní věci žalobkyně 1) S. P., a žalobce 2) J. P., obou zastoupených Mgr. Michalem Dlabolou, advokátem se sídlem v Praze 7, U studánky 3, proti žalované CENTRUM BABYLON, a.s., se sídlem v Liberci, Nitranská 1, IČO 25022962, zastoupené Mgr. Karlem Volfem, advokátem se sídlem v Praze 5, Jindřicha Plachty 28, o 264.019,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 20 C 28/2010, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. prosince 2011, č. j. 73 Co 291/2011-196, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobci jsou povinni zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 11.712,80 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám Mgr. Karla Volfa, advokáta se sídlem v Praze 5, Jindřicha Plachty 28. Odůvodnění: Okresní soud v Liberci rozsudkem ze dne 19. 4. 2011, č. j. 20 C 28/2010-159, zamítl žalobu na náhradu škody ve výši 264.019,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobci byli ve dnech 13. až 15. 2. 2009 ubytováni v hotelu provozovaném žalovanou obchodní společností a po vyklizení hotelového pokoje okolo 12. hodiny uložili veškeré osobní věci do svého automobilu, zaparkovaného na hotelovém parkovišti. Toto parkoviště je veřejné a běžně přístupné, jedná se o pětipatrovou garáž s bezpečnostními kamerami, provozovatelka však nezajišťuje plné střežení prostor a žalobci o tom byli informováni. Ve 14:30 hod. se žalobci ke svému automobilu vrátili a zjistili, že jeho zámek byl poškozen a osobní věci, finanční hotovost, doklady a navigace odcizeny. Na základě těchto skutkových okolností dospěl soud k závěru, že na daný případ nelze aplikovat § 433 obč. zák., neboť veřejné parkoviště není místem určeným nebo obvyklým pro ukládání věcí ubytovaných hostů, k čemuž přistupuje i fakt, že v době krádeže již žalobci nebyli u žalované ubytováni a neexistoval tak mezi nimi právní vztah, který je základním předpokladem odpovědnosti za škodu podle § 433 obč. zák. Věc proto dále posuzoval pouze podle § 435 obč. zák., který odpovědnost provozovatele garáží vztahuje toliko na dopravní prostředky v nich umístěné a jejich příslušenství. Protože věci odcizené z automobilu nejsou standardním příslušenstvím vozu, žalovaná není za škodu vzniklou jejich odcizením odpovědná. K odvolání žalobců Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 21. 12. 2011, č. j. 73 Co 291/2011-196, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se také s argumenty pro vyloučení aplikace § 433 obč. zák. K odpovědnosti žalované podle § 435 navíc doplnil, že součástí smlouvy o nájmu parkovací plochy nebyl závazek žalované střežit zaparkované vozidlo, resp. tato okolnost, jež je nezbytnou podmínkou odpovědnosti za škodu podle § 435, ze zjištěného skutkového stavu nevyplývá. Soud vyloučil taktéž použití § 420 obč. zák., neboť nebylo zjištěno ani tvrzeno žádné porušení právní povinnosti žalované. Vzhledem k okolnostem odvolací soud shledal, že uložení povinnosti k náhradě nákladů řízení by v daném případě bylo vůči žalobcům nepřiměřeně tvrdé, změnil proto výrok o náhradě nákladů řízení tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před okresním soudem, a stejně tak rozhodl i o nákladech odvolacího řízení. Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož přípustnost dovozují z § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a zdůvodňují ho nesprávným právním posouzením věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.]. Ve vztahu k soudy provedenému výkladu § 433 obč. zák. uvádějí, že ubytovatel odpovídá za škodu i v případě, pokud jsou věci ubytovaných uloženy v prostorách přístupných třetím osobám, neboť prostory ubytovacích zařízení jsou veřejnosti přístupné ve většině případů, a nelze se proto na tuto skutečnost odvolávat. K výkladu § 435 obč. zák. namítají, že odvolací soud nesprávně dovodil, že přítomnost kamerového systému a pořádkové služby nepostačuje k posouzení parkoviště jako „hlídaného“; nejeví se spravedlivé, aby byla odpovědnost provozovatele vyloučena pouze z toho důvodu, že zabezpečovacích prvků parkoviště využívá jen sporadicky, a to především k ochraně svého vlastního majetku. Dovolatelé rovněž předestírají otázku, zda se požadavek „hlídanosti“ vztahuje pouze na parkoviště nebo i na garáž, neboť jsou toho názoru, že u garáže lze vzhledem k jejímu charakteru dovozovat odpovědnost provozovatele podle § 435 obč. zák. už ze samotné povahy věci, a to i v případě, kdy tato garáž není vůbec hlídána. Konečně namítají, že lze dovodit i obecnou odpovědnost žalované podle § 420 obč. zák., která porušila především svou prevenční povinnost tím, že nepodnikla kroky k tomu, aby minimalizovala možnost vzniku škody. Navrhují, aby dovolací soud napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Žalovaná se ve svém vyjádření ztotožňuje se závěry soudů obou stupňů a upozorňuje, že nárok žalobců prekludoval, neboť neprokázali, že by jej uplatnili ve lhůtě podle § 436 obč. zák. Dodává, že bez ohledu na to, zda lze předmětné parkoviště považovat za hlídané, vztahuje se odpovědnost podle § 435 obč. zák. pouze na vozidlo a jeho příslušenství, nikoliv na věci žalobcům odcizené. Názor, že ve smyslu § 435 obč. zák. by odpovídal i provozovatel nehlídané garáže, je v rozporu se zákonem. Žalovaná rovněž odmítá, že by porušila svoji prevenční povinnost, kdy toto porušení naopak shledává u žalobců, kteří své věci odložili do vozidla namísto do místnosti k tomu speciálně určené. Navrhuje, aby dovolací soud, v případě že bude věc meritorně přezkoumávat, dovolání zamítl. Vzhledem k tomu, že dovoláním napadené rozhodnutí bylo vydáno 21. 12. 2011, tj. před účinnosti zákona 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen „o.s.ř.“) – srov. čl. II bod 1 a 7 zákona č. 404/2012 Sb. Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníky řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), zastoupenými advokátem ve smyslu § 241 o.s.ř., dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Podle § 237 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)]. Předpoklady přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. a) ani písm. b) o.s.ř. nejsou naplněny, zbývá tedy posoudit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Toto ustanovení bylo nálezem Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušeno uplynutím dne 31. 12. 2012, do té doby však bylo součástí právního řádu, a je tedy pro posouzení přípustnosti dovolání nadále použitelné (srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11). Podle § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží. Dovolací soud je vázán vymezením dovolacího důvodu (§ 242 odst. 3 věta první o.s.ř.) a je oprávněn přezkoumat rozhodnutí od