25 Cdo 2559/2025 — Nejvyšší soud

25 Cdo 2559/2025 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:7. 1. 2026 Spisová značka:25 Cdo 2559/2025 ECLI:ECLI:CZ:NS:2026:25.CDO.2559.2025.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. § 241a odst. 5 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:19. 1. 2026 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 25 Cdo 2559/2025-338 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudkyň JUDr. Hany Tiché a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobce: E. M., zastoupený Mgr. Petrem Bokotejem, advokátem se sídlem Na Poříčí 1041/12, Praha 1, proti žalované: Generali Česká pojišťovna a. s., IČO 45272956, se sídlem Spálená 75/16, Praha 1, o zaplacení 1.500.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 64 C 57/2019, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 12. 2023, č. j. 62 Co 294/2023-265, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: 1. Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 23. 2. 2023, č. j. 64 C 57/2019-157, zamítl žalobu, jíž se žalobce po žalované domáhal zaplacení 1.500.000 Kč s příslušenstvím (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). Žalobce požadoval po žalované náhradu nemajetkové újmy v souvislosti s dopravní nehodou, jež byla způsobena s vozidlem pojištěným u žalované a došlo při ní k vážnému zranění syna žalobce (§ 2959 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, dále jen „o. z.“). Soud prvního stupně považoval částku 700.000 Kč, kterou již žalovaná žalobci vyplatila, za přiměřenou, a navíc dospěl k závěru, že právo žalobce na náhradu nemajetkové újmy je promlčené. 2. K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 6. 12. 2023, č. j. 62 Co 294/2023-265, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II). Odvolací soud dal žalobci za pravdu, pokud jde o posouzení promlčení jeho práva na náhradu nemajetkové újmy, a konstatoval, že toto právo bylo u soudu uplatněno včas. Následně však dovodil, že částka, jíž se žalobci v minulosti dostalo, je zcela přiměřená. 3. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v celém rozsahu vlastnoručním dovoláním, následně podal též dovolání sepsané advokátem. Jeho přípustnost spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného práva, které dosud nebyly dovolacím soudem vyřešeny, případně byly dosud řešeny „rozporně“. Tyto otázky formuloval dovolatel následovně: [1] Kdy počíná běžet subjektivní promlčecí lhůta k uplatnění nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu podle § 2959 o. z., pokud újma vznikla v důsledku újmy způsobené osobě blízké? [2] Jaké skutečnosti vedou k nabytí vědomosti o újmě a jejím rozsahu, jež spouští běh subjektivní lhůty? 4. Dovolatel se domnívá, že odvolací soud v napadeném rozsudku nesprávně vyložil § 619, § 629 odst. 1 a § 2959 ve spojení s § 636 odst. 1 o. z. a stanovil počátek subjektivní promlčecí lhůty bez ohledu na individuální vědomost žalobce o rozsahu nemajetkové újmy, její trvalosti a závažnosti. Navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. 5. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila. 6. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání není přípustné. 7. Přípustnost dovolání nezakládá námitka, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku promlčení práva žalobce na náhradu nemajetkové újmy, neboť napadené rozhodnutí na řešení této otázky nespočívá. Odvolací soud naopak (na rozdíl od soudu prvního stupně) konstatoval, že právo žalobce promlčeno není (viz bod 26 napadeného rozsudku), a žalobu zamítl nikoliv proto, že by došlo k promlčení práva žalobce, ale proto, že považoval částku, jež v minulosti byla žalobci žalovanou vyplacena, za dostačující a přiměřenou. 8. Podle § 237 o. s. ř. je jedním z předpokladů přípustnosti dovolání skutečnost, že na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva napadené rozhodnutí závisí, tedy že odvolacím soudem vyřešená právní otázka je pro jeho rozhodnutí určující (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013). Odvolací soud se sice otázkou promlčení ve svém rozsudku zabýval, ale vyřešil ji způsobem příznivým pro žalobce, a nedává tedy smysl napadat toto řešení otázky promlčení v dovolání. Jinou otázku, jež by se vztahovala k důvodům, jež skutečně vedly odvolací soud k potvrzení zamítavého rozsudku soudu prvního stupně, žalobce v dovolání nepředestřel. 9. K vlastnoručnímu dovolání sepsanému žalobcem Nejvyšší soud v souladu s § 241a odst. 5 o. s. ř. nepřihlížel. 10. Jelikož dovolání žalobce není přípustné, Nejvyšší soud je odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř. 11. Dovolání proti rozhodnutí v části týkající se výroku o nákladech řízení není vzhledem k § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné. 12. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení neobsahuje v souladu s § 243f odst. 3 o. s. ř. odůvodnění. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 7. 1. 2026 JUDr. Robert Waltr předseda senátu