25 Cdo 2635/2005 — Nejvyšší soud

25 Cdo 2635/2005 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:30. 4. 2008 Spisová značka:25 Cdo 2635/2005 ECLI:ECLI:CZ:NS:2008:25.CDO.2635.2005.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Dotčené předpisy:§ 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 25 Cdo 2635/2005 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce L. M., zastoupeného advokátem, proti žalované České republice – Ministerstvu zemědělství, o 960.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 20 C 33/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. ledna 2005, č. j. 20 Co 505/2004-43, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: Žalobce se domáhá vůči státu náhrady škody, která mu měla vzniknout nesprávným úředním postupem Č. k. a. (dále též jen „ČKA“), konkrétně vydáním dostihového řádu, který stanovil takové podmínky pořádání výkonnostních zkoušek koní, jimiž byla fakticky znemožněna podnikatelská činnost žalobce jako trenéra dostihových koní. V důsledku toho mu ušel zisk ve výši 960.000,- Kč, kterého mohl za tuto činnost v době od 1. 9. 1994 do 31. 12. 1999 podle smlouvy o tréninku koní dosáhnout u společnosti C., s.r.o., jejímž je jednatelem. Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 1. 9. 2004, č. j. 20 C 33/2001-29, žalobu v plném rozsahu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobce je v rámci volné živnosti oprávněn podnikat v oblasti trénování dostihových koní. Dne 1. 8. 1994 uzavřel smlouvu o tréninku koní na dobu od 1. 9. 1994 do 31. 12. 1999 za odměnu 15.000,- Kč měsíčně se společností C., s.r.o., jejímž je jediným společníkem a jednatelem. Soud s odkazem na ustanovení § 18 odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem, a § 3 písm. b) zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) – dále též jen „zákon“, dovodil, že není splněna podmínka odpovědnosti státu za škodu, spočívající v nesprávném úředním postupu orgánu státu. Podle soudu prvního stupně totiž organizování a pořádání výkonnostních zkoušek (klusáckých dostihů) není výkonem státní správy, nýbrž spolkovou činností, kterou byla ČKA oprávněna vykonávat a za kterou nemůže odpovídat stát. K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. 1. 2005, č. j. 20 Co 505/2004-43, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, jež označil za dostatečná, zaujal však odlišný právní názor v otázce podmínek odpovědnosti státu za škodu, neboť na rozdíl od soudu prvního stupně dovodil s poukazem na ustanovení § 7 odst. 2 a 3 zákona č. 240/1991 Sb., že pořádání klusáckých dostihů lze považovat za výkon státní správy ve smyslu § 18 odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb. či § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., jímž byla ČKA pověřena jako občanské sdružení; pokud by vydala pravidla v rozporu se zákonem, dopustila by se nesprávného úředního postupu, pro takový závěr však nebyl podklad. Podle odvolacího soudu je však důvodem pro zamítnutí žaloby (tj. pro potvrzení napadeného rozhodnutí) nedostatek jiné zákonné podmínky odpovědnosti státu za škodu, a to vzniku škody. I když žalobce nemohl vykonávat trenérskou činnost, nemohla mu tím vzniknout škoda, neboť sjednanou odměnu měl podle smlouvy ze dne 1. 8. 1994 pobírat od obchodní společnosti, jejímž byl jediným společníkem. Bez zřetele k tomu, že formálně by šlo o výplatu mezi právnickou a fyzickou osobou, žalobci újma nevznikla, neboť by prostředky fakticky vyplácel sám sobě, resp. jeho příjem fyzické osoby by byl kompenzován úbytkem majetku jím vlastněné společnosti. Kromě toho již při uzavírání smlouvy věděl, že sjednanou činnost nebude moci realizovat, uzavřel ji proto s cílem využít pochybení pověřené právnické osoby při výkonu státní správy k získání finančního prospěchu; výkon takového práva je v rozporu s dobrými mravy a nepožívá právní ochrany podle § 3 odst. 1 obč. zák. Odvolací soud připustil, že nesprávným úředním postupem omezená podnikatelská činnost žalobce mohla vyvolat újmu například tím, že by musel vyplácet mzdu jinému trenérovi, vznik takové škody však nebyl žalobou tvrzen. Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, které odůvodňuje tím, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že trpí procesními vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Tyto vady spatřuje v tom, že soudy obou stupňů upřely účastníkům právo na spravedlivý proces, neboť jim neumožnily potřebným způsobem doplnit tvrzení a důkazní návrhy. Dovolatel dále vytýká odvolacímu soudu, že nesprávně neodlišuje fyzickou a právnickou osobu coby samostatné subjekty, mezi nimiž mohou vznikat právní vztahy, i když je fyzická osoba jediným společníkem právnické osoby. Namítá rovněž, že závěry odvolacího soudu ohledně aplikace ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. jsou hrubě urážlivé a nerespektují okolnost, že žalobce dlouhodobě od roku 1994 upozorňoval na nesprávný úřední postup a na možnost vzniku škody, jednal s Ministerstvem zemědělství a nakonec mu nezbylo než se obrátit na soud; nelze proto dovozovat, že se chtěl na úkor státu obohatit. Navrhuje proto, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení. Žalovaná se ve vyjádření k dovolání ztotožnila se závěry soudů obou stupňů, že nejsou dány předpoklady odpovědnosti státu za škodu. Poukazuje i na to, že dovolání není přípustné, neboť uplatněné dovolací důvody nemohou založit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Proto navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou - účastníkem řízení, dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.). Podle § 237 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)]. Podle odstavce 3 tohoto ustanovení rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé potvrzen, aniž by mu předcházel zrušující rozsudek odvolacího soudu; přípustnost dovolání lze proto posuzovat pouze podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Dovolání může být podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu. Přípustnost dovolání není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má. Dovolací soud je přitom zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o.s.ř.). Při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. ve věci